Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Vofoundation.org
Nicejský koncil stanovil roku 325 pravidla pro určování Velikonoc, což s sebou přirozeně přineslo problémy technického určení jejich data. Samotný papež dodnes užívá titul pontifex, což je titul odkazující k římskému veleknězi, v jehož gesci bylo určovat kalendář. Podle toho, kdy vyhlásil nový rok, byla vyplácena mzda, placeny daně atp. Šlo tedy o jednoho z nejdůležitějších úředníků. Tak jak se postupně projevovala nedokonalost juliánského kalendáře, tak na papeže přirozeně přešla povinnost sjednat nápravu.
Na přání papeže navrhl jezuita Christopher Clavius metody měření, pro které byla vybudována v Římě roku 1576 Věž větrů, která byla vysoká 73 metrů. Šlo o jednu z nejmodernějších astronomických observatoří své doby a sloužila nejen pro četná pozorování hvězd a planet, ale také pro meteorologické účely (odtud ostatně také její název). Výsledkem byl postup pro zavedení a udržení nového (gregoriánského kalendáře), který papež Řehoř XIII. zavedl bulou Inter gravissimas 24. února 1582. Od této doby lze hovořit o systematickém (byť třeba přerušovaném) astronomickém programu, který spadal přímo pod papeže a jeho úřady.
Roku 1786 se začalo s výstavbou nové pozorovací věže, která byla vysoká téměř 40 metrů. O rok později byla vybavena menšími přístroji a byl zahájen její provoz. V době zrušení řádu se o provoz starali běžní kněží. V roce 1814 dochází k obnově řádu, který dostává za úkol nejen o pozorování pečovat, ale také jejich výsledky publikovat, aby mohly sloužit pro všeobecné dobro. Další přerušení činnosti je spojeno s revolučním rokem 1848, kdy byly jesuité vyhnáni. Vrátit se mohli ale již po dvou letech a díky vynikající osobnosti Angelo Secchio zde mohou zůstat až do jeho smrti roku 1878. Observatoř pak definitivně zaniká 1923.
To ale neznamená konec pozorování a astronomické práce pod záštitou papežství. Za datum založení Vatikánské astronomické observatoře se všeobecně považuje 14. březen 1891. Lev XIII. vydal motu proprio Ut mysticam, ve kterém shrnuje důvody založení a poslání nové observatoře. Ta má ukázat církev jako instituci toužící po poznání, reflektující a spolupracující na vědě, v ostrém protikladu s tehdy moderním obrazem tmářské církve.
Observatoř ihned navázala rozsáhlé vztahy s řadou dalších pracovišť a zapojila se do projektu mapování hvězdné oblohy - Carte du Ciel. Vznikly zde také výborné katalogy proměnných hvězd nebo rozsáhlé museum meteoritů. Současně se však začalo ukazovat, že Řím, jako zářící (a především průmyslová) metropole není ideálním místem pro astronomická pozorování.
Pius XI. navrhl jako nové sídlo observatoře své letní sídlo Castel Gandolfo, které v té době bylo na téměř ideálním místě. Kousek od Říma, ale s dobrou kvalitou ovzduší. Ke stavbě došlo mezi léty 1932 – 1935, během kterých byly vybudovány dvě kopule a osazeny příslušným vědeckým vybavením. Provoz byl přerušen jen za války, kdy hrozilo bombardování, ale ihned po osvobození bylo v pozorováních pokračováno. Poslední rozšíření observatoře pak bylo do Arizonské pouště v polovině devadesátých let.
Dnešní úloha
Dnes v Castel Gandolfo především Vatikánská observatoř sídlí a pořádá řadu mezinárodních konferencí a seminářů. Tak jako v roce 1891 je důležitý mezinárodní aspekt činnosti a snaha o vědu v maximální možné kvalitě. A to i přesto, že tehdy byl klíčovou osobností nikoli jesuita, ale barnabita Francesco Denza. Současným ředitelem je José Gabriel Funes, argentinský jesuita.
Papež dnes již není rozhodující autoritou, která by rozhodovala o nastavení kalendáře pro celý svět, ale program Vatikánské observatoře podporovali od doby Lva XIII. všichni papežové, byť ne všichni stejnou měrou. Smyslem instituce je nejen pokračovat v tradici a dobrém jménu zavedené značky, ale především přispívat k poznání pravdy a zvát k dialogu. Je třeba říci, že Castel Gandolfo patří nepochybně mezi místa, kde se setkání jak čistě astronomická, tak také interdisciplinární konají velice často a mají výbornou úroveň.
To by nebylo možné bez splnění tří základních podmínek. První je úplná volnost vědecké práce, kterou papežové astronomům dopřávají. Není možné hovořit o nějakém vměšování, stanovování zakázaných témat atp. Naopak ve všech prohlášeních je kladen důraz na kvalitu a svobodu bádání. Takto koncipovaná instituce je navíc zárukou vysokých etických a profesních kvalit. Druhou podmínkou musí být špičkové výsledky. O místo podobně prestižní by se ráda ucházela řada dalších institucí a jen dobrá vědecká práce může tuto pozici zajistit. V neposlední řadě je zde pak rozměr dialogický – jde o místo otevřené naslouchání, diskusím, hledání, spolupráci mezinárodního charakteru. Nejde o projekt italský, ale více méně jezuitský, tedy nenárodnostní. Každý se tak zde může cítit jako doma, nikdo nemá převahu svého jazyka a státní příslušnosti. To, co funguje v CERNu v oblasti částicové fyziky, zde funguje na úrovni astronomické.
Je také třeba připomenout, že observatoř není izolovanou vědeckou institucí pod křídly Vatikánu. Je součástí Pontificia Academia Scientiarum, kterou založil roku 1847 Pius IX., která navazuje na tradici Accademia dei Lincei založenou roku 1603. Jde o jednu z nejprestižnějších vědeckých institucí vůbec, opět se silným nenárodním charakterem. Akademie má osmdesát stálých, doživotně jmenovaných členů. K nim je třeba připočíst dočasně jmenované členy, kteří jsou jmenováni z titulu svého úřadu, a jsou jimi kancléř Akademie, ředitel Vatikánské observatoře, prefekt Vatikánské knihovny a prefekt Vatikánského tajného archivu. Členové jsou jmenováni bez ohledu na náboženské přesvědčení, avšak s přihlédnutím nejen k vědeckým, ale také morálním kvalitám.
