Karikatury a „socha zodpovědnosti“

Tomáš Zdechovský
Autor: Facebook.com

Při zprávách o útoku na redakci satirického časopisu Charlie Hebdo v Paříži mě napadala řada věcí. Vedle mnohého jsem se zamýšlel také nad svobodou a zodpovědností. Vzpomněl jsem si na myšlenku slavného psychiatra Viktora Emila Frankla, který přišel s myšlenkou, že vedle sochy svobody na východním pobřeží by měla existovat také socha zodpovědnosti na pobřeží západním.

Svoboda a zodpovědnost jsou, jak všichni víme, dvě strany téže mince. Patří k sobě neodmyslitelně a jedna bez druhé nemohou existovat. Po celém světě se vzedmula vlna solidarity s redakcí satirického časopisu a twitter zaplavily hashtagy „#jesuischarlie“. Málokdo si zvláště v době po děsivých útocích na sídlo pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo v atmosféře všeobecné solidarity se zavražděnými karikaturisty a novináři uvědomuje, že zodpovědnost platí i pro svobodu projevu.

Svoboda k nihilismu?

Skutečnost, že je něco povolené, ještě nemusí znamenat, že to musí být nutně správné. Otázkou proto je, zda umíme se svobodou dostatečně dobře nakládat. Nejprve ale k samotným atentátníkům. Teroristé si zcela po právu vydobyli pověst těch, kteří nemají žádnou úctu k životu a nezastaví se před ničím. To, co nazývají bojem za víru, je ve skutečnosti nihilismem, popřením všech pozitivních hodnot.  

Na druhé straně, když se podíváme na karikatury, které vycházely ve zmíněném časopise, vidíme cynismus a potřebu zesměšňovat vše kolem nás. Pro redaktory Charlie Hebdo neexistovalo nic, co by jim bylo svaté. Je tento svým způsobem také druh nihilismu alternativou vůči radikálnímu islamismu?

Ne, nehodlám zde v žádném případě obhajovat či snižovat zrůdnost teroristických útoků, k nimž došlo v minulých dnech. Vraždění kvůli karikaturám svědčí o neschopnosti radikálních islamistů vést jakoukoli smysluplnou diskusi. Asi většina z nás si dovede představit kritiku karikatur mnohem kultivovanějším a hlavně nekrvavým způsobem. Islamistickým radikálům zde chybí smysl pro zodpovědnost. Svobodu, kterou mají v evropských zemích, zneužívají k šíření nenávisti. Dávají tak vzniknout spirále zla, a oběťmi jejich jednání se mohou stát i jejich souvěrci.

Každé jednání má své důsledky

Co má tedy být cílem při zesměšňování náboženských symbolů, ať už jsou křesťanské, židovské či muslimské? Svoboda je prostředek, ale ne cíl. Jaký smysl má prvoplánové zesměšňování náboženských symbolů? Pokud jím má být pouze ukázat, že se nebojíme či jenom ukázat, že máme svobodu slova, a to i za cenu urážení přesvědčení druhých, tak se mi to zdá opravdu velmi málo.

Naváží-li se někdo do náboženských symbolů, měl by zvážit všechny důsledky svého jednání. Komu/čemu prospívá humor, který jen a pouze útočí na druhé? Nepřispívá se tím jen k dalšímu přilévání oleje do ohně? Opravdu chceme, aby lidé z odlišných kultur byli udržováni a utvrzováni v přesvědčení, že hlavním rysem západní civilizace je odmítání všech hodnot? 

Otázek je mnoho a stojí za vážné zamyšlení. Když už ne teď, tak alespoň až vychladnou a opadnou vášně kolem tragických událostí ve Francii, nebude od věci podívat se na věci „bez hněvu a zaujatosti.“

Články v rubrice Areopag vyjadřuji osobní názory autora.

Tomáš Zdechovský je poslancem Evropského parlamentu. Bývalý šéfredaktor portálu Christnet.eu.