Vizionářství přispívá k bohatosti a šíři křesťanské víry

katolická mystičca a vizionářka Anna Kateřina Emmerichová
Autor: Wikipedia.org

Pane faráři, mohl byste krátce popsat svoje působení faráře Církve českosloveské husitské v Hlinsku?

V Hlinsku jsem začal působit v devadesátém čtvrtém roce, vysvěcen na kněze jsem byl v Novém Městě nad Metují, to byla moje první štace. Spravuji poměrně rozsáhlý region části Českomoravské vysočiny, to ovšem neznamená četnost věřících, kterých je u nás pochopitelně mnohem méně než v církvi katolické. Moji náboženskou obec tvoří cirka 500 evidovaných věřících, často se mi však stává, že se hlásí i lidé, o jejichž existenci nemá člověk tušení až do doby, než potřebují církevní obřad. Centrem naší obce je pochopitelně kostel a fara, kde probíhají stěžejní aktivity. Za rok oslavíme 90 let od vybudování a otevření Husova sboru veřejnosti.

Je vám blízka spolupráce s křesťany jiných církví a jaké jsou konkrétní společné aktivity ve vašem městě?

Ekumena nám pochopitelně není cizí a spolupracuji s křesťany různých denominací nejen v našem městě. Tady jsou etablované čtyři církve, které se pravidelně scházejí ke společným bohoslužbám. Oproti ustálenému zvyku lednových aktivit máme vlastní způsob, kdy se scházíme 3 – 4 krát do roka.

Zajímáte se o vizionářství a dokonce jste vydal knihu o vizionářce Anně Kateřině Emmerichové. Jak je vizionářství slučitelné s křesťanskou vírou?

Já myslím, že vizionářství právě přispívá k bohatosti a šíři křesťanské víry. Křesťanská doktrína hovoří o tom, že Zjevení je ukončeno Nanebevstoupením Páně a Sesláním Ducha svatého, to je ovšem jednoduchá poučka racionální víry. Víra člověka ovšem tak racionální nebývá, zasahuje zároveň naše srdce a city, a tam se každý řídí svým přesvědčením, svými osobními zkušenostmi. Mnohý člověk prodělal v životě nevysvětlitelné situace, které lze označit jako malý zázrak a rozum nad nimi zůstává stát. Když o nich budete referovat svým blízkým, vysmějí se nedůvěřivě vašemu postoji a dostanete se na šikmou plochu, kdy zpochybníte svůj duševní stav. Lidská zkušenost je totiž nepřenositelná a naštěstí jsem už přišel v životě na to, že nelze všechno vysvětlovat jen racionálně a zabývat se kvůli víře stále jen hledáním důkazů. Mimosmyslové vnímání je fenoménem, se kterým se budeme setkávat stále častěji. Církev se podle mého k této otázce staví paradoxně velmi skepticky, přičemž společnost očekává, že ve spirituální oblasti by měl být postoj církve přinejmenším souběžný. Pokud nemáme identické duchovní zkušenosti, neznamená to ještě, že daný jev neexistuje anebo že nás nemůže něčím obohatit. Třeba taková stigmata Padre Pia ze San Giovanni Rotondo byla nucena církev přijmout na vědomí, přestože jej nejprve považovala za podvodníka. To je právě již dříve zmiňovaná racionalita, která nám má posloužit v pozemském životě, mnohdy však nás od života duchovního spíše odrazuje, přičemž vizionáři a mystici nedělali nic jiného, než že svoji víru prožili poctivě, naplno a díky tomu se u nich objevily některé dary boží milosti. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby byla naše víra opravdovější a žitá bez zbytečných odboček, ke kterým nás dnešní životní styl ponouká, tak by vizionářství bylo běžným jevem.

Nejsou husité spíše více protestantský směr? Protestanté jsou k různým zjevením (zejména těm mariánským) velmi skeptičtí a nepřijímají je. Jaký je váš pohled?

Rudolf Špaček
Autor: archiv autora

Církev čs. husitská je svojí teologií spíše protestantskou, avšak liturgií, svátostmi a vyznáváním tradic jsme blíže katolicismu, já vždycky říkávám, že se cítím někde napůl cesty uprostřed nebo jako most k oběma břehům. Je pravdou, že k mnohým zjevením jsou protestanté skeptičtí a to je dáno, jak jsem zmínil, přílišnou racionalitou víry. Silně zastoupený mariánský kult v katolické konfesi je v protestanství odmítán a na Marii je pohlíženo jako na matku Páně, s úctou k Bohorodičce. Faktem je ale také to, že když přicházím do rodin našich věřících, tak občas zahlédnu mariánské sošky či obrázky, úcta k Boží matce se u lidí nevytratila, má jen trochu jinou formu. O mariánských zjeveních jsou lidé dobře zpraveni a přijímají je s respektem, ovšem bez kultického projevu. V protestantství běžně platí biblicky podložená tendence úcty k Bohu skrze Ježíše Krista.

Vratmě se k vizionářství. Napsal jste, že Vás zcela pohltil život a způsob nazírání vizionářky Anny Kateřiny Emmerichové. Co vás na této osobnosti zaujalo?

Považuji tuto mimořádnou osobnost křesťanské historie za nesmírně zajímavou, nedoceněnou a myslím, že zvláště v Evropě by jí měl patřit mnohem větší zájem čtenářů i duchovních badatelů, než je tomu doposud. Některým lidem jméno Emmerichová nic evokovat nebude, ale rozhodně neušel před několika lety jejich pozornosti velkofilm známého herce a režiséra Mela Gibsona s názvem Utrpení Krista. Ten film běžel od roku 2004 a byl velice diskutovaný pro své naturalistické pojetí a až brutální scény. Gibson je hluboce křesťansky založený člověk a točil onen film právě podle pátého dílu vizionářky Emmerichové. Jinak Anna Kateřina byla rodačkou z německého Vestfálska a loni v září to bylo 240 let od jejího narození. Jako dítě vídala živé obrazné scény ze života Ježíše i doby prvokřesťanské a domnívala se, že stejným způsobem je vnitřní život rozvinut u každého člověka. Se svými zkušenostmi se po mnohých otázkách a nejednom výsměchu uzavřela a tyto její schopnosti byly odtajněny zcela náhodně až v dospělosti, kdy vstoupila do augustiniánského kláštera a vedla tichý život řeholnice. Byla odhalena také její stigmata (Kristovy rány na těle), která pečlivě skrývala a následně musela podstoupit různá vyšetřování ze strany církevních i světských úřadů ve snaze odhalit pravost či podvod jejích schopností.

Takových lidí ale byla v historii celá řádka, proč právě Emmerichová?

To je pravda, čas od času se objevují různí vizionáři, proroci či lidé nadaní zvláštními schopnostmi a o mnohých se ani nedozvíme, protože podobně jako Emmerichová se snaží svoji výjimečnost ukrýt, neboť ji nepovažují za nic mimořádného, berou to čistě jako dar od Boha, a jakákoliv popularita bývá v mnohém ohledu pokušením lidského ega, zneklidněním jejich vnitřní tiché stezky. Mne samého Emmerichová fascinuje podrobnými a popisnými vizemi. Zmapovala veřejný život Kristův prakticky den po dni. Její informace jsou natolik široké, že přesahují běžný rámec církevního vědění, což se zejména v katolických kruzích stává malinko problémem, nicméně Jan Pavel II. tuto mimořádnou ženu přece jen blahořečil, je tedy uznávaná, avšak mnozí mají potíž její informace uznat, protože se vymyká biblickému rámci. Ona dokladuje např. Ježíšovy cesty na Kypr, do Persie nebo Egypta. To jsou pro mnohé nepřijatelné informace, mě však o to více zajímají. Navíc její popis krajiny, zvyklostí, názvů a příbuzenských vztahů je tak přesný, že je mimo veškerou pochybnost jakákoliv manipulace či podvod, zvláště u nemocné ženy, která nevytáhla paty ani za humna.

Jak se to vůbec stane, že se člověk pustí do vydávání takové literatury?

Já vím, že dnes se obecně příliš nečte, ale když se mi dostaly do rukou první knihy Emmerichové, chtěl jsem další a zjistil přitom, že nelze tuto literaturu sehnat ani v antikvariátech. V devadesátých letech se rozpadlo vydavatelství, které se onou vizionářkou zabývalo a nestihlo vydat celý komplet, navíc už byl dávno rozebrán. A tak jsme s kamarádem uchopili tuto hozenou rukavici, založil jsem malé vydavatelstvíčko a postupně jsme jeden díl po druhém přiváděli k životu. Nebylo to snadné, neměli jsme prostředky a ještě dnes splácím půjčky na vydání, ale podařilo se nám během dvou let uvést celý soubor do života. Dosud nikdy v naší zemi nebyl celý soubor vydán. My jsme pojali toto dílo zcela nově, upravovali jsme překlad z němčiny, dávali mu krásu libozvučné staré češtiny, zároveň však vhodné pro dnešního čtenáře, doplnili soubor krásnými ilustracemi a můžeme říci, že na jaře tohoto roku vyšel poslední díl, kterým jsme vydání souboru zakončili.

Je trochu podivné, že v době internetu, odborných vědeckých diskusí a otázek po směřování křesťanství sáhnete po 200 let staré autorce z počátku novověku.

Ale na tom není nic divného. Mně spíš přijde divné to, že jsme dnes a denně zaplavováni ustrašenými e-maily či prezentacemi o postupném pronikání arabské kultury, o přistěhovaleckém nebezpečí, o nekompromisních výrocích lidí jiné pleti a přitom sami podstatu naší evropské kultury vůbec neznáme. Podívejme se na dnešní společnost. Všichni lidé něčemu věří, vysoké procento lidí se „zajímá o duchovno“. Kdekdo navštěvuje přednášky a semináře, ale málokdo umí popsat kořeny naší kultury. Sem tam si někdo vzpomene, že jeho babička chodívala se zpěvníkem do kostela, ale kdybychom měli hovořit o křesťanství, jaké je, z čeho povstalo, kde pramení jeho učení, potom bych se obával výsledku, že by byl dost tristní. Proto tady vznikají strachy a obavy z jiných kultur, protože tu vlastní ani neznáme, a ve své bohorovnosti chceme být sami sobě pány a vládci. Existuje jedno hezké rčení, že jsme papežštější než papež, chybí nám pokora a uznání tradičních hodnot. Proto jsem se pustil do vydávání knih, které pomáhají člověku ozřejmit podstatu křesťanství poněkud jiným než církevním jazykem. A pokud je lidé čtou s láskou, jsem přesvědčen, že lépe pochopí naši křesťanskou identitu a tradici, k níž se jako Evropané hlásíme.

www.bibliofil.webnode.cz – jednotlivé knihy či celý soubor lze objednat na těchto internetových stránkách anebo poštovní cestou na adrese: Náboženská obec CČSH, Adámkova 943, 539 01 Hlinsko