Seznamka
Andrew Linzey
Autor: Oxfordanimalethics.com
Snad v každé společnosti, teologickém směru i v církvích různých denominací existují témata, která se hřejí na slunci obecného zájmu a která zaplňují téměř veškerý prostor odborných a populárních periodik a hovorů. Jsou však i taková, která jako by byla kletá a před kterými se zavírají dveře tak silně jako před počasím bouřných, větrných a zimavých dní. Velký dík pak náleží těm společnostem a jednotlivcům, kteří tyhle punkevní teologické řeky objevují – ať na východě a západě, ať na jihu nebo na severu. Někdy až příliš lehko zapomínáme, že občerstvující dynamiku teologického myšlení a praxe nalezneme kromě tradičních bohosloveckých středisek také v zemích jižní a jihovýchodní Asie, Afriky a Jižní Ameriky, které jsou obyčejně v přímém kontaktu a spolupráci s významnými teologickými centry Evropy. Rád bych v krátkém nástinu zmínil jedno etické téma, kterým se zabývá anglikánský reverend, teolog a spisovatel, profesor Andrew Linzey, ředitel oxfordského Centre for Animal Ethics. Jedná se o promýšlení lidského vztahu k mimo-lidskému, zvířecímu světu, které je typické spíše pro východní, karmánové systémy a společnosti.
Christologický pohled na Boží i lidský vztah ke zvířatům
Andrew Linzey vstoupil již roku 1976 do akademického světa s knihou Animal Rights: A Christian Perspective, na kterou v roce 1994 navázala dnes již proslulá práce s názvem Animal Theology. V obou textech se Linzey zabývá lidským vztahem k mimo-lidskému světu, který člověk zná ze své zkušenosti (obecné i intimní), nad kterým rozmýšlí a který je nepochybně přítomný i v textech, příbězích a obrazech Bible, které považuje spolu s ostatními lidmi křesťanské orientace za podstatné, pro sebe životně důležité, chcete-li – posvátné. Linzey nabízí čtenáři christologický pohled na Boží i lidský vztah ke zvířatům, o kterém předpokládá, že by měl být motivován tím, co kdysi precizně vyjádřil francouzsko-americký historik a literární vědec René Girard.
Člověk křesťanské víry, probuzený ve svém myšlení a činech, by měl, tak jako Ježíš, stát na straně utlačovaných, chudých a vyděděných, a tedy na straně oběti, která se v mnoha případech nemůže a ani neumí efektivně bránit a ubránit. Jako správce země a krajiny, která mu byla dána k opatrování, a všeho, co ji naplňuje, by měl tuto svoji roli dokazovat tak, aby ti, kterým má být pastýřem, byli v jeho péči a po jeho práci a zásazích nejen živí, ale také šťastnější a bohatší. Lidské služebné panování nad stvořením, jak je známe z prvních kapitol knihy Geneze, Linzey nerelativizuje a nepopírá. Dává mu však jiný rozměr, rozměr ježíšovský. V něm je přítomno to, co nazývá v kladném smyslu lidskou „nadřazenou schopností“ (superior ability), ale co se zároveň podle Ježíšova příkladu má proměňovat v bezmeznou a bezdpomínečnou pomoc a útěchu pro ty, kteří ji potřebují – lidé i zvířata. Člověk se beze vší pochyby liší od zvířat na různých úrovních našeho chápání bytí a je od nich odlišný rovněž podle pramenů Božího zjevení. Přesto se však nemá chovat jako diktátor, majitel a všemocný pán, a to ani vůči svým bratrům a sestrám, ani vůči všem prvkům a bytostem stvořeného světa.
Proti zdánlivě neomezeného konzumu
Věřící v Krista se má daleko více proměňovat v toho, kdo je zaměřený na Boha a k němu (God-centered), než aby posiloval své zdánlivě výlučné postavení a stával se sebestředným, homo-centrickým (self-centered) nebo dokonce predátorem. Chápe-li Linzey zvířata jako bytosti stvořené Bohem a Bohu náležející, neměl by je člověk při svém životním putování zneužívat, neboť se tím dotýká intimity těch, kteří jsou nadáni v přesném smyslu nikoli pouze zvířecími právy (animal rights), ale též právy zakotvenými v samém Stvořiteli (theos-rights). Izajášské eschatologické zpodobení Božího království, v němž jednou nastane vzájemná pospolitost všeho a všech (Iz 11), má být člověku motivací, aby v promyšlení slov o utrpení veškerého stvoření, které očekává vysvobození z otroctví zániku (Ř 8,18–25), udělal všechno pro to, aby se místo hledání výhod a nadřazenosti nad druhými stával služebníkem. Od toho se od nepaměti očekává, že svěřené věci předá v lepším stavu, než v jakém je dostal. Rozmožení hřiven vlastních schopností, dovedností, lásky, talentu a génia se podle Linzeye týká i našeho sou-bytí se vším, čím kdysi byla naplněna Země a co se samotnému Bohu Stvořiteli jevilo býti dobré.
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Připomeňme si, do jaké doby autor se svými myšlenkami přichází. Jde o konec 70. let 20. století, charakterizovaný nejen vrcholem průmyslové společnosti orientované na nekonečnou výrobu a neukojitelnou spotřebu, ale symbolizovaný také počátkem technologického věku, jehož znamením se stala rychlá, okamžitá a v jistém ohledu i všudypřítomná informace. Nic se nestavělo proti Linzeovým teologickým předpokladům s větší vervou než nová vize zdánlivě neomezeného konzumu, který se po právech těch, kteří jsou slabší, příliš neptal; a neptá ani dnes. Instantní blahobyt nejen západní společnosti počítal s mravním vztahem k mimo-lidskému světu spíš jako s jakousi „nadstavbou“ a kratochvílí, a s věcmi a živými bytostmi jako s tím, co bychom mohli nazvat velkou zoologickou zahradou a pozorovatelnou toho, co se děje tam někde mimo nás. Nic však nepomohlo Linzeyovu teologickému myšlení a praxi víc než informace (ideálně kontextuální, interdisciplinární), putující stále ještě veřejným prostorem internetu a médií, která dovede spojovat lidi na různých koncích světa v každodenní práci pro smysluplnější přítomnost a pro nadějnou budoucnost.
Znamení mírumilovného Božího království
Velká část gens humana se tehdy jako dnes utápěla v iluzi nevyčerpatelné zásoby potravy a surovin, které měly zajistit pokračování snu o královském životě pro každého. A právě v tomto čase a v těchto místech očekává a hledá Andrew Linzey spolu s ostatními znamení mírumilovného Božího království, do kterého chce putovat, jak jen to je možné, nenásilně a v přátelství se vším stvořením, bez zotročování, týrání a zabíjení. Linzey nepředkládá a ani nepředpokládá utopistická řešení a je dalek toho vnímat člověka jako dokonale láskyplného a v úmyslech a činech ryzího (pure), v jehož správě svěřených věcí již nikdo a nic netrpí, nehyne a nebude už trpět. Je totožného mínění, jaké měl Albert Schweitzer nebo Erazim Kohák. To spočívá v dialogické racionální úvaze a obhájení mravních kroků, které jdou v principu nenásilí od drobností a malých celků k velkým věcem a rozsáhlým strukturám. Žít a nechat žít a sloužit životem, ne smrtí, všude tam, kde je to možné a nutné.
Nenechme se mýlit, že by Linzey vytvářel jakousi paralelní teologii, kterou by někdo mohl chápat jako od majoritní teologie odtrženou. Naopak. Oxfordské centrum, kterému Linzey předsedá, je důležitou součástí jiných, nejen teologických oborů. Ostatně, patří mezi nejlepší pracoviště daného typu na světě. Nejde zde o nějakou kontra-teologii nebo ne-teologii, která má blíž spíše k přírodním vědám. Není tu žádné my a oni, naše teologie a principy a jejich teologie a praxe. Není tu žádné nesnesitelné napětí a rozkol a nejsou tu ani náznaky, že by se jednalo o téma vyčerpané a pro lidi křesťanské orientace a života nezajímavé. Nezadbatelný počet nejen mladých studujících lidí se ve svém životě vypořádává rovněž s otázkami etiky životního prostředí, a to ať žijí na samotách, v malých vesničkách nebo ve velkých městských aglomeracích. Přirozeně přicházejí do kontaktu s mimo-lidským světem fauny a flóry, na který hledí a ke kterému se vztahují dílem skrze své poznání a cit, dílem se s danou problematikou potřebují a chtějí bytostně vyrovnat jako křesťané. Kladou si totiž neodbytnou otázku, slovy Emericha Coretha, „Co je člověk?“, aby alespoň zčásti porozuměli svému pastýřskému údělu. Přijdou-li na to, že si mají podmanit zemi a na ní a v ní panovat, nebude to příliš radostné a smírné poznání.
Dojdou-li k tomu, že pastýř vede své stádo a stará se o každou ovečku zvlášť a každou ztracenou také vyhledává a zraněnou ošetřuje, bude, zdá se mi, i mezi lidmi zase o něco lépe. Chápat celý mimo-lidský svět, všechnu barevnost a bohatost Božího stvoření jen jako lidské vlastnictví, zdroj a zboží není podle Linzeye to, co by člověka křesťanské víry ukazovalo jako toho, kdo stojí pod křížem a kdo se, jako sám Kristus, obětuje pro ty, kteří jsou slabí, váhající, sami ohrožení a ve svém fyzickém i duševním lidství tak strašně moc slabí. Nikdo není tak ohrožený ve svým bytí jako člověk. Nakolik on sám porozumí svému životnímu poslání a údělu, natolik se bude okolní svět podobat buďto ohromné množírně, pěstírně nebo povrchovému dolu, nebo naopak krajině, ze které vycházíme (Eden) a ke které putujeme (Boží království). Domnívám se, že pro toto porozumění dělá Andrew Linzey neocenitelnou a inspirující práci.
Než se některé české nakladatelství odhodlá k překladům a vydání hlavních prací oxfordského teologa Andrewa Linzeye, může vzít čtenář za vděk drobným výběrem z knih, které autora tohoto zamyšlení provázely na jeho teologické cestě. Přeji všem laskavé, smírné oči a hodně energie do čtení i do následného uskutečňování poznaného a duchovně zvlastněného.
Gustav Jaroš: Vánoce zvířat (1920); Ctibor Bezděk: Vegetarism – pro a proti (1928); Přemysl Pitter: Náš poměr k přírodě s hlediska náboženského a sociálního. Ježíš a vegetarismus (1928); Albert Schweitzer: Nauka úcty k životu (české vydání 1974); Peter Singer: Osvobození zvířat (2001); Eugen Drewermann: O nesmrtelnosti zvířat. Naděje pro trpící stvoření (1998); Erazim Kohák: Zelená svatozář: kapitoly z ekologické etiky (1998); Edgar Kupfer-Koberwitz: Zvířata jsou naši bratři: úvaha o etickém životě (2011); Henri J. M. Nouwen, John Dear (ed.): Cesta pokoje. Spisy o míru a spravedlnosti (2014); Milan Šišmiš: Kniha o súcite (2014).
