Seznamka
Daniel Bartoň
Autor: Magdaléna Straková
Pro diskusi o vztahu naší společnosti k islámu je svým způsobem charakteristické zdůrazňování speciálních požadavků, které muslimové mají. V tomto příspěvku se nechci zamýšlet nad vhodností či oprávněností těchto požadavků, ale nad tím, jaké závěry z prezentace těchto požadavků vyvozujeme. A zda to nejsme v prvé řadě my, kdo se domáháme výjimek pro nás samé.
Oč jde muslimům v Evropě?
Petr Žantovský ve svém příspěvku „Oč jde muslimům v Evropě?“ vybral z francouzského tisku „jednoduchá a prostá fakta“ ukazující na požadavky muslimů, které mají ve vztahu k francouzské společnosti. Dovolte mi odcitovat několik příkladů:
„Muslimské dívky tu žádají, aby nemusely chodit na tělocvik, aniž by byly trestány špatnými známkami. Muslimští rodiče odmítají nechat své dcery ve škole, jestliže při suplování nenahrazuje učitelku opět žena. Na základních školách mají oddělené umývárny – jedny pro muslimy, druhé pro nemuslimy. V tělocvičnách vyžadují muslimští žáci oddělené šatny, protože obřezaný se podle jejich zvyklostí nesmí svlékat vedle nečistého. Muslimští žáci mohou ve školách a školkách vyžadovat odstranění vánočních stromků s poukazem na odluku církve a státu...“
Ponechme stranou vhodnost těchto požadavků stejně jako důvěryhodnost zdrojů, ze kterých byly informace čerpány. Zaměřme se pouze na způsob argumentace: Autor z požadavků jednotlivců či skupin spojovaných s islámem ve Francii vytvořil obraz toho, co francouzští muslimové po svých francouzských spoluobčanech chtějí. A aby toho nebylo málo, vztáhl jejich požadavky na všechny evropské muslimy: „Muslimové v Evropě prostě chtějí zvláštní práva, bez ohledu na to, co si o tom myslí okolní majorita. Považují své požadavky za nárokové, a když nejsou beze zbytku plněny, mají záminku k tomu, aby mluvili o rasismu či diskriminaci.“
Ilustrační foto: Bible a korán
Autor: Daniel Bartoň
Svůj článek pak Petr Žantovský zakončil následovně: „Pro každého, kdo si chce vytvořit nezaujatý názor na věc, je třeba ještě dodat, že žádná jiná komunita – židovská, budhistická atd. podobné požadavky a nároky na zvláštní práva nemá a neuplatňuje.“
Oč jde křesťanům v Evropě?
Pokud Vám přijde právě uvedená argumentace v pořádku, zkusme použít stejný postup na jinou náboženskou komunitu. Pokusme se stejným způsobem zjistit, o co jde v Evropě křesťanům.
Z případů, kterými se v nedávných letech zabýval Evropský soud pro lidská práva, lze zjistit následující: Křesťané odmítají posílat své děti do školy kvůli tomu, že se ve výuce nachází sexuální výchova, pohádkové bytosti nebo účast na karnevalech (případy Konrad a další proti Německu, Dojan a další proti Německu). Křesťané žádají, aby jejich děti nemusely chodit na etickou výchovu (případ Appel-Irgang proti Německu). Křesťané odmítají svobodu projevu, když se někdo pokusí kritizovat jejich učení nebo hanobit jejich symboly (případy Giniewski proti Francii a Klein proti Slovensku). Křesťané odmítají sloužit své vlasti v ozbrojených složkách (řada případů odpíračů vojenské služby, v poslední době například v Arménii). Křesťané požadují, aby jejich dětem nebyla v nemocnicích poskytována život zachraňující péče, pokud by obnášela transfúzi (řada případů, ve kterých figurují Svědkové Jehovovi). Křesťané odmítají oddávat homosexuály a dokonce jim ani nechtějí poskytovat poradenství (případy Lillian Ladele a Gary McFarlene, o kterých jsem psal zde). Křesťané vyžadují, aby mohli propouštět zaměstnance, kteří se neřídí stejným učením jako oni (případy Obst a Schüth proti Německu).
Souhlasíte s tím, že právě uvedené výroky věrně charakterizují pozice evropských křesťanů? Že poctivě vypovídají o tom, čeho se křesťané v Evropě domáhají?
Pokud tomu tak není, znamená to, že jsem při formulaci těchto výroků pochybil. Pochybil v tom, že jsem na základě ojedinělých případů lidí hlásících se ke křesťanství učinil obecné závěry pro všechny křesťany přítomné v Evropě.
Proč popíráme vlastní zásady?
Mezi základní zásady naší evropské kultury patří minimálně od dob Sokratových snaha o to, aby naše argumentace byla konzistentní. Abychom byli féroví, pískali rovinu. Abychom neměřili ostatním jiným metrem, než který používáme sami na sebe (Matouš 7,2).
Pokud těmto zásadám chceme zůstat věrni, nemůžeme aplikovat jiné požadavky na logičnost argumentace v případě muslimů, křesťanů nebo jiných náboženských skupin. Jestliže vidíme, že není možné na základě několika požadavků lidí hlásících se ke křesťanství usuzovat na to, co chtějí křesťané jako celek, nemůžeme zároveň souhlasit s tím, že celé evropské muslimstvo požaduje přesně to, co nám servírují média jako požadavky některých jednotlivců hlásících se k islámu.
Pokud nám nezáleží na tom, aby naše argumentace byla konzistentní, pak ohrožení naší kultury leží především v nás samých a v mediálních zkratkách – nikoliv v muslimech či dalších příchozích.
Daniel Bartoň je advokátem v Praze a odborným asistentem na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.
