Seznamka
Svatý František z Assisi
Autor: Wikipedia.org / Jusepe de Ribera
„Je krásná pro lásku, z níž se svléká, aby se mohla odít do nahoty dítěte. Je krásná únavou, kterou překračuje, když míří za chlapcem do komůrky. Tu krásu mají všechny matky. … Krása matek nekonečně přesahuje všechny slávy přirozenosti.“
Maminka, matka, máma. Ano, je krásná a svatá. Je krásná a svatá vším, čím se rozdává bez potřeby něco za to chtít a žádat. Je krásná a svatá tím, čím se rozdává v nezměrné naději, že dítě, kterému je sluncem a středobodem světa, vejde na konci svého života do svatosti. Je jediná, ke které se – tehdy jako dnes – vztahují drobné ručky dítěte, které říkají: Kde jsi, mámo? Nebyla jsi tu vteřinu a to je pro mě celá věčnost. Kde jsi? Nechoď už pryč. Buď tu se mnou, jako i Bůh je tu. Jako by ty dětské ruce vztažené k nebi byly znamením modlitby a rozhovoru mezi člověkem a Bohem. Jako by ty dětské mávající ručky, které se v kolébce tu a tam protnou do podoby kříže, upomínaly na toho, jenž se stal Slovem a Spasitelem světa. Matky celého světa vědí, o čem je řeč. Kdo je tu ale Bůh?
„Matky mají na starosti Boha. Je to jejich vášeň, újma a posvěcení zároveň,“ píše ve své knize Christian Bobin. Píše, ptá se a poodhaluje, kde v lidském životě, ať se rozvine do květů sakury nebo polního máku, pramení to nejdůležitější. Kde tedy pramení, v kom pramení a kam ten sotva viditelný výtrysk života putuje a míří? Báseň, kterou byste neměli minout, vám bezpochyby mnohé napoví.
Není nutné vytvářet legendy a psát pohádky
Je potěšující, že nakladatelství Dauphin vydalo knihu francouzského autora Christiana Bobina Ten nejnižší: život svatého Františka, a je dobře, že se překladu ujal Denis Molčanov. Bobinova kniha je tichou oslavou zázraku lidského zrození a mateřství. Tomu je rozuměno snad ve všech koutech světa jako posvátné události, která má v boho-lidských dějinách své jedinečné místo. Každičké dítě je alespoň chvíli někomu králem a královnou, bohem a bohyní. Život a osud svatého Františka z Assisi je toho nejlepším příkladem. Není o něm proto třeba vytvářet a z nespočetných dílů stavět legendy. Není potřeba snášet životopisná data a mapovat, jak to mají lidé moderního věku ve zvyku, vteřinu po vteřině každý krok člověka, jenž vstoupil do historie církve a společnosti jako ten, kdo obnovil smysl a posunul rovnováhu toho, o co v každém životě jde a vlastně i musí jít – jak být a kolik toho mít a vlastnit. Není nutné přepisovat a psát nové velebásně o světci, který by se v nich jevil být skoro nad-člověkem. Myslím si, že ten nejnižší byl podobný spíš někomu z vašeho okolí, kterého si vážíte pro jeho dílo a lidské chování a který se, na prahu 21. století, může ve svém civilním životě a práci považovat za Františkova následovníka právě tak jako kdokoli před ním a kdokoli po něm. Není důvod fabulovat a vymýšlet pohádky. Skutečně velký život toho není hoden.
Christian Bobin: Ten nejnižší. Život svatého Františka
Autor: Nakladatelství Dauphin
Neznámý František hovoří o nás samých
Christian Bobin se ve svém Františkovi dává poznat jako básník vůní a barev, krajiny, země a přírodních živlů. Je vypravěčem intimity, objetí a doteků, které jsou důležité pro každého. Pro světce i ne-světce, dobráka i darebáka, vzdělance i člověka, kterého vychovala ulice. Každý z nich byl jednou dítětem a snad každý z nich byl jednou milován. Františkovu Píseň bratra Slunce si může zpívat ten i onen. Až se do Bobinovy básně začtete, bude vám do zpěvu i tance, neboť se mnoho dozvíte hlavně o sobě samých. „Chlapec odešel s andělem a pes šel za nimi. Tato věta se zázračně hodí na Františka z Assisi. Moc se o něm neví, a to je dobře.“
Obchod a život, zisk a ztráta
Klapka a velký třesk. První den před potopou světa a první den po ní. Spíš vrabec než holubice odkrývá novou tvář světa; Františkova světa. Změna a proměna tisíce světelných let, a přesto jde o osud téhož muže, o stejnou zemi a jeden den. V něm obchodník František, dílem Francouz, který i díky mamince miluje trubadúrské milostné písně, dílem Ital, jenž právě po otci ví, jak dobře počítat a vážit, se stává mužem, který zdvihá ruce k nebi a křičí do posvátné prázdnoty: Bože, kdo jsi? Začíná se rozpomínat, po čem kdy vlastně toužil a touží. Začíná tušit, co všechno ho bude stát cesta za těmi, ke kterým si přeje mluvit: za chudými a unavenými, za osly, za psy a ptáky, za rybami a stromy, za větrem, vodami a pouští. Už ví – po otci dobrý obchodník, jenž si troufnul rozdat něco z majetku vyděděným – komu bezpodmínečně svěří svou duši. „Jak říct svým nejbližším: vaše láska mi dala život a teď mě zabíjí. Jak říct těm, kteří vás milují, že vás nemilují.“ Poznáváme se ještě v těch slovech? Měli bychom.
Ke komu jít a čeho se vzdát
Po zpěvu, ženách, po rytířství, po bojích i po věznění si uvědomuje, že celou svou bytostí, svojí duší i svým tělem touží po něčem jiném. Touží po svobodě Božích dětí. „Ještě včera jsem snil o princeznách a rytířích. A dnes jsem našel víc než svůj sen. … Dívej se, já odcházím,“ píše Christian Bobin do řádků své básně. Odchody a návraty, zvraty a ztišení, opouštění a shledávání, radost i žal, magické lnutí i oproštění se od toho, co k smrti tíží. To přece všechno známe i my. Kam ale jít a co udělat pro sebe a pro druhé, když jsem svlékl své šaty a vyměnil je s žebrákem za pár hadrů? Snad chodit a kázat, snad sloužit a sytit hladové? Snad odejít do Palestiny nebo využít křížových výprav k tomu, abych všechny ty – kteří si říkají křesťané a muslimové – přesvědčil o tom, že Bůh, který je i Bohem Abrahámovým, je Bohem lásky, kterého nezastaví ani rytířská zbroj a neodežene ani mnišské řeholní roucho nebo dokonce sama církev? Bůh suď. „Chvíli jsme doufali, že nás Boha zbaví samy Církve. Byly na to jako dělané.“ František se nedovede nerozdělit o to, co sám v milosti dostal. Následují ho první desítky, sta a tisíce dalších. Zakládá řeholi, ale novou církev budovat nechce... Možná už tuší, že bída a nouze se tohoto světa jen tak nepustí. Možná už nadobro ví, že tisícerá společenská a vztahová pnutí a rozdíly se jako punkevní řeky zase někde vynoří. „Chtěls, aby zmizely hadry žebráků, a výsledkem je jen o pár mnišských kapucí navíc.“ Sestře Kláře, kterou miloval opravdovou láskou, pomáhá uskutečnit její velký sen, protože velmi dobře zná, co to je odejít od milované matky a přestarostlivého otce, mezi nimiž se vlastní sen o svobodě Božích dětí již nedá ani snít, natož uskutečňovat a žít. Miluje. To přece známe i my.
Askeze, chudoba a chlapík od vedle
Kým je tedy svatý František? Rozhodni se každý sám. Jeden k němu vzhlíží skrze legendární vyprávění a nadvýšinné hymny středověkých básníků. Druhý ho obdivuje právě pro jeho vnitřní existenciální rozervanost, která je – v demýtizaci jeho života – tak trochu vlastní každému z nás. Jeden ho miluje pro jeho úctu a lásku k životu a pro rozhodnutí vybrat si za chrám modlitby a života matku Přírodu. Druhý vidí ve Františkovi asketu, jehož přísnost v podmínkách současného světa napodobuje, aniž by už viděl, že tam, kde takový moderní asketa končí se svojí energií a odhodláním, pár miliard lidí tohoto světa začíná. V zoufání a bídě, ze které není úniku.
A svatý František Christiana Bobina? Je kalendářovým světcem, který se z limitů své knižní svatosti už nemůže ani pohnout, anebo chlapíkem od vedle, který se – třeba na okraji velkého města – potuluje se svou rodinou a psem ulicemi, aby v odpadcích, které vybírá z popelnic, nalezl život? Přečtete-li si přenádhernou Bobinovu báseň, dozvíte se mnohem víc. O svatém Františku i o sobě samých. „Nikoho nelze prohlásit za bezvýznamného, protože každý je povolán spatřit Boha bez konce.“
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
