Seznamka
Dobytí Konstantinopole křižáckými vojsky
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Je islám náboženstvím míru, nebo je ze své podstaty nástrojem teroru a netolerance?
Pointu můžeme říci hned na začátku, aby někteří lidé neztráceli čas. Každé náboženství má agresivní potenciál, ale ne stejně silný. Agresivní potenciál má samozřejmě i ateismus, za Lenina i Stalina a za všech jejich pokračovatelů, nejenom Sovětském svazu, ale také u nás a v jiných zemích. Ateismu nejspíš padlo za oběť více lidí, než se povedlo nějakému jednotlivému náboženství. Je patrné, že ani náboženství, ani nepřítomnost náboženství není zárukou před působením zkázy.
Terorizovat druhé lze i ve jménu buddhismu, kde to přijde člověku zvláště absurdní. Ano, jsou lidé, kteří si myslí, že buddhismus musí být vůči pokušení k násilí imunní a kdykoli ho v této souvislosti zmíním, hned se v debatách objeví výzva, ať uvedu příklad. Takový se dá najít například v Thajsku, kde se z klášterů ozývaly výzvy k násilí několikrát. V 70. letech někteří buddhističtí mniši tvrdili, že zabíjení komunistů neporušuje buddhistická pravidla. Michael K. Jerryson v knize Buddhistická zuřivost mluví o tom, jak je buddhismus v Thajsku spojen s tamním nacionalismem. V Barmě zase působí pětačtyřicetiletý mnich Ašin Wirathu, vůdce antimuslimského hnutí, kterého časopis TIME dal na titulní stranu a pojmenoval ho „tvář buddhistického teroru“. Odpůrci mu říkají buddhistický bin-Ládin. V tomto případě jde ovšem o protiislámského „bin-Ládina“. V zemi existuje tažení proti muslimům, kteří jsou původem z Indie a liší se od místních obyvatel vzhledem i kulturně a vždy byli předmětem nějakého násilí. V roce 2013 se mluvilo o tom, že za jeden rok násilnosti stály životy stovky lidí. Byly vypáleny mešity a desítky tisíc lidí přišlo o domov. Ašin Wirathu označuje muslimy za „vzteklé psy“. „Můžete být plni laskavosti a lásky, ale nemůžete spát vedle šíleného psa,“ říká o muslimech. Také dost nebuddhisticky říká, že není čas na klid a že „vaše krev musí vřít“. Tento mnich byl kdysi odsouzen a odseděl si sedm let za podněcování antimuslimských pogromů v roce 2003.
Nikdo není imunní
Nejde o to pomluvit buddhisty, ale ukázat, že nikdo není imunní vůči vášním a podněcování násilí. Hlasatelé významných idejí mají často sklony k vzývání násilí. Proč tomu tak je? Důležité je, že nezáleží na tom, o jaký názor jde, ale jaké dokáže vzbudit emoce. Zapálený věřící i zapálený ateista považují svou víru za důležitou a byli by rádi, aby ji ostatní sdíleli, aby nežili v bludu a neškodili sobě i ostatním. Katolík, protestant, buddhista, svědek Jehovův, stalinista, trockista a reformní komunista mají své přesvědčení, které považují za správné. Snahu nechat se přesvědčit o opaku může dotyčný považovat za duchovní násilí.
Bohužel tyto spory o to, jaké přesvědčení je absolutně platné, se nedají často racionálně rozsoudit. Pokud lidé zakládají různé sekty ve stylu Vesmírných lidí, je to snazší. Pokud jde o rozsáhlé světové systémy, které existují po staletí a tisíciletí, je to téměř nemožné. Myslí si snad někdo, že by bylo možné racionálně porazit buddhismus? Nebo že by protestanté změnili svůj názor na pojetí kněžského úřadu?
Ašin Wirathu na obálce časopisu Time
Autor: Time.com
Velké myšlenkové systémy si vždy dokonale vybrousí své argumenty a dokážou předjímat názory odpůrců, takže debaty se mohou táhnout donekonečna, aniž je nakonec někdo přesvědčen. Pochopitelně, že každý chce, aby byl přesvědčen ten druhý, ale nepřipouští, že by snad mohl být přesvědčen on sám. Dovedete si snad představit misionáře, který přichází do pohanského prostředí, že by si předem připustil, že pokud pohané předloží dobré argumenty, vzdá se své víry a příjme pohanství? Taková představa by lidem přišla šílená. A přesto otevřenost mysli, schopnost přiznat, že nemusíme mít pravdu, by měla k výpravě člověka patřit. Žádáme po druhých něco, co nepřipouštíme u sebe.
Jak naložit s takovým paradoxem? Jde nejspíš především o praktický krok. Ačkoliv si předem nepřipouštím, že bych názor změnil, mohu se snažit pochopit argumenty druhé strany. Ideální by bylo, abych je znal ještě lépe, než je znají mí odpůrci. Pokud je neznám stejně, nebo lépe, ani nevím, co vlastně popírám. Trochu by to mohli vzít v úvahu osoby, které popírají závěry posledního koncilu, například ekumenismus. Vymlouvat se na to, že nenávidíme blud a milujeme bloudící, je až příliš často jen výmluva a známka toho, že dotyčný nenávidí všechno a všechny.
Co s tím islámem?
Abychom se konečně dostali k tomu, co rozviřuje veřejné debaty. Jak je to tedy s islámem, je to náboženství míru, nebo má v sobě zabudovánu zkázu? Prameny a historické okolnosti vzniku islámu jsou skutečně mizerné sudičky. Mohamed, který šíří víru mečem a chová se například v sexuální oblasti poněkud nevázaně, je jiný případ než Ježíš, o kterém prameny nic negativního neříkají. Z tohoto hlediska mohou být křesťané „rádi“, (snad je jasné, jak slovo „rádi“ v tomto kontextu myslím) že byl Ježíš ukřižován, protože je lepší mít za zakladatele víry mučedníka než vojevůdce. (Už vidím některé čtenáře, jak zajásají a řeknou: „Hele, už se odhalil, dělá z Ježíše jen mučedníka!“ Nechávám bez komentáře.)
Problém je v tom, že některá náboženství se jeví jako vhodnější nosič pro agresivní jednání. V případě islámu jsou to okolnosti jeho vzniku. V nejstarších církevních dějinách se osobnost Mohameda podrobovala jakémusi laickému psychologickému zkoumání. Historici soudili, samozřejmě křesťanští, že se jednalo o duševně nemocnou osobu, i Mohamedovy vize byly přičítány duševní nemoci. Faktem je, že nejsme schopni posoudit, zvláště když dotyčného člověka nemáme k dispozici, zda se jedná o duševně zdravého jedince.
Stejně tak by bylo možné, aby někdo za duševně nemocného označil třeba apoštola Pavla. Také o něm se, protože padl na zem u Damašku, někdy říkalo, že měl epilepsii. O něco mírnější jsou ti, kdo těmto historickým postavám připisují „částečně prorockého ducha“. Vidění takového člověka byla sice pravdivá, ale on sám nebyl schopen je adekvátním způsobem přetlumočit, takže je podal v jakési zkreslené formě. Asi jako když máme nedokonalý rozhlasový přijímač, který do dokonalého signálu přidává příliš mnoho šumu. Jeho zjevení, která se připouští jako pravda, třeba u Kateřiny Emmerichové, jsou zabarvena po způsobu přijímajícího. Tedy například mysl Kateřiny Emmerichové Pannu Marii obléká podle představ ženy své doby, stejně tak, jako to dělají děti, které měly nějaké mariánské zjevení. Nebo vidí Ježíšovu poslední večeři provedenou skoro podle tridentského ritu. Dále není třeba to moc rozebírat.
Pravé a nepravé náboženství
Nemusíme tedy nutně vést ostrou hranici mezi pravým a nepravým náboženstvím. Zjevení je pro všechny lidi stejné, což neznamená, že ho všichni přesně vnímají. Pochopitelně, že někteří lidé toto pojetí poznávání náboženské pravdy odmítnou. Náboženství je podle nich jedno, tedy právě to jejich. Představu, že by se ještě nějaké jiné náboženství na pravdě podílelo, odmítají.
Odmítají proto i ekumenismus, protože pravda je prý jenom jedna a vyjednávat je možné pouze o tom, kdy a jak druhý kapituluje a tuto pravdu příjme. Tímto způsobem lze možná debatovat o přírodních zákonech. Ovšem ani přírodní zákony nejsou dogmatem, jsou to naše věty, které pronášíme o empirické skutečnosti. Když se tedy vedou spory, jakým způsobem je přítomen Kristus při večeři Páně v Nejsvětější svátosti oltářní, pohybujeme se na zcela jiné půdě. To, co k tomu používáme, je lidský jazyk. Ten není natolik dokonalý, aby dokázal vyjadřovat pravdu beze zbytku. Lpět na tom, že se musí používat jen jeden způsob vyjádření, je jednak nesmysl, jednak je to proti celé tradici církve.
Mluvíme o tom kvůli tomu, že ani podivné jevy v nějakém náboženství neznamená, že se míjí s pravdou zcela a ve všem. Pokud tedy někteří muslimové odmítnou část své tradice, protože jim přijde násilná a neslučitelná s dnešní dobou, tedy s tím, co je v dnešní době dobré, neměli bychom křičet, že je to pokrytectví a pomýlenost. Pro křesťana není Mohamed prorokem, který by byl pro něj příliš relevantní. Nemůžeme ovšem vyloučit, že mohl mít nějaká vidění, která si podle své přirozenosti vyložil po svém, podle svého poznání, inteligence a morálky, stejně jako to dělá každý jiný náboženský učitel. Proto je nemůžeme smést ze stolu jako pouhé halucinace, protože i halucinace konec konců pracují s existujícími obrazy, ani bychom tyto vize neměli pokládat za přímo nadiktované božské pravdy. Křesťané také považují Starý zákon za součást své tradice a nezbývá jim nic jiného než problematické pasáže vykládat alegoricky, nebo rovnou přiznat, že už nám nemají co říci. I proroci Starého zákona byli schopni používat jazyk nenávisti a my nejsme povinni ho brát doslova.
Islám možná projde nějakou proměnou, možná ne. Dějiny nejsou předem dané. Kdo ale nechce být heretik a dopouštět se toho, že si ze skutečnosti vybírá jenom něco, měl by i u jiných náboženství uznat stopy božské pravdy. Stejně jako by si u svého vlastního měl být vědom stopy démonické pravdy. Ještě nenastal konec časů, takže na soudy je poněkud brzo.
Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.
