Jsou všechna náboženství stejná?

Prokop Remeš
Autor: archiv autora

Mezi zastánci multikulturality se můžeme setkat s názorem, že neexistují zásadní rozdíly mezi různými náboženstvími. Všechna se dotýkají základních existenciálních otázek člověka a všechna hrají na nejhlubší struny lidské duše. Všechna náboženství jsou tedy „stejná“. Na druhou stranu prostý rozum této představě protiřečí. Stačí jen pohled na zakladatele různých náboženství, kteří vždy působí na své následovníky jako idealizovaný vzor. Jejich CV bývají často diametrálně odlišná a asi není sporu o tom, že životní hodnoty a postoje, které svým životem vyjadřují např. Buddha, Ježíš či Mohamed, jsou diametrálně o něčem jiném. Jak to tedy je?

Psychologický pohled

Z metodologického hlediska můžeme rozlišovat tři roviny motivací, které přivádějí člověka k náboženské víře: Primární rovinu představují motivace "existenciální", pro něž neexistuje ne-náboženská alternativa. Tyto motivace přivádějí člověka k náboženské víře jako takové a dotýkají se tří existenciálních okruhů, pro které neexistuje uspokojivé ateistické „řešení“: Otázky smyslu lidského života (zda vůbec takový smysl existuje a kdo je jeho Dárcem), otázky podstaty morálních hodnot (zda dobro a zlo je určováno hlasováním lidí, nebo je dáno lidem zvnějšku a potom tedy kdo je tedy dává) a otázky konečnosti lidského života (zda hrůza a zoufalství z vlastní neexistence má pro člověka nějakou alternativní naději). Tato motivační vrstva je psychologicky jasná a zdá se, že různá náboženství představují ve svých odpovědích jen různé kulturně a dobově podmíněné varianty. Základ je jeden a tentýž.

Jiná situace se týká motivací sekundárních, které specifikují příklon ke zcela určité formě náboženství. Podívejme se nejprve na psychologickou teorii. Ta říká, že lidé se vztahují ke své vlastní osobě i ke světu různým způsobem a v důsledku toho mohou ve zdravých mezilidských vztazích akcentovat různé vztahové vzorce: Buď činit kroky "k" ostatním lidem (a být vůči nim spíše ustupující, přívětiví, nesobečtí, podřizující), nebo kroky "od" nich (a snažit se udržovat si od zájmů druhých lidí odstup, skepsi, prosazovat toleranci a zásadu ničím se příliš nevzrušovat), případně činit kroky "proti" nim (a preferovat spíše sílu, sebeprosazení, neoblomnost a asertivitu). Tyto vztahové vzorce nejsou ani správné ani nesprávné, jejich správnost či nesprávnost je dána čistě situačně. Někdy je správné podřízení, někdy odstup, někdy sebeprosazení.

Uvedené životní postoje a vztahové vzorce ovšem nevznikají samy od sebe. Často bývají determinovány společenským klimatem, ve kterém člověk vyrůstá. Ideální je, pokud člověk dokáže volit mezi uvedenými možnostmi podle charakteru situace, v které se nachází. Pokud ale v důsledku různých přednastavení nějaký postoj u člověka převládá, může to vést k idealizaci různých (a od sebe odlišných) životních hodnot – zejména tří vyprofilovaných hodnot být milován, být svobodný, být uznáván. Výhodou vyhraněných pozic je to, že jejich přijetí umožňuje člověku najít v životě řád a možnost jasné strukturace světa. Tím se mu nabízí úleva od trýznivých a nesnesitelných pocitů úzkosti, ztracenosti a méněcennosti, s kterými se člověk denně setkává v kontaktu s ostatními lidmi. Tady však vyvstává základní otázka psychologie náboženství: Do jaké míry (a zda vůbec) tyto pozice korespondují s psychologickým klimatem různých náboženských společenství, do jaké míry korespondují s jejich věroučnými systémy, případně hodnotami, které tyto systémy jedinci nabízejí.

Náboženské nabídky

Hodnota být milovánse často formuje jako odpověď na rodičovský příkaz "Smíš žít, jen když budeš hodný" a bývá spojena i se specifickým postojem k vině, tzv. intrapunitivitou, tedy tendencí obviňovat spíše sebe než druhé. Podíváme-li se na světová náboženství, jak se nacházejí na pultech současného náboženského hypermarketu, zdá se, že s takovou nabídkou přichází zejména křesťanství. Svět je v tomto náboženství vnímán jako přitažlivé místo pro přebývání a láskou se zde míní především prožitková kvalita "milování-hodnosti". Možnost být milován je základní hodnotou, s níž přichází nejen křesťanství samo, ale i v křesťanství kořenící humanistický ateizmus Západu. V propagandistické podobě se s touto hodnotou můžeme setkávat v různých evangelizačních akcí, resp. v jejich reklamních sloganech typu “Bůh tě miluje, Ježíš tě má rád“ apod.

Hodnota být svobodný bývá reakcí na nařízení "Smíš žít, jen když potlačíš své pocity" a bývá spojena s impunitivitou (odmítáním hodnotit). Setkáváme se s ní výrazněji u náboženských systémů Indie, tedy u hinduismu a buddhismu. Tato náboženství hovoří o světě jako o místě utrpení a strasti, případně jako o iluzi, z níž se člověk musí osvobodit a rozhodně na ní nemá lpět.  Čímž se často myslí stažení do vnitřního světa vlastních prožitků a meditací. I když tato náboženství v některých svých směrech oceňují mezilidskou vzájemnost, charitu a pomoc, je i v těchto případech vztahování se k druhým lidem spíše nástrojem k dosažení základní nabízené hodnoty - osvobození od světa. Je ovšem pravda, že mnohé směry buddhismu oscilují mezi nabídkou „být svobodný“ a „být milován“ a jejich pojetí lásky se velmi blíží pojetí renomovaného křesťanství.

Hodnota být uznáván se často vytváří jako odpověď na poselství "Smíš žít, jen když budeš úspěšný". Což je postoj často spojený s tendencí obviňovat druhé, tzv, extrapunitivitou. S tímto postojempřichází na náboženskou scénu Západu z jedné strany hnutí Nového věku a v jeho rámci nejrůznější alternativní léčitelé, astrologové, čarodějníci, homeopati, případně mimozemšťané. Recept Nového věku reaguje na pocit dnešních lidí "jak málo mám život ve své moci" a typické je, že agrese v lidském nitru zde nejsou potlačovány, nýbrž uvolňovány. Životní energie je zaměřována na výkon a úspěch. Z druhé strany sem ale přichází i současný islám, jak se s ním setkáváme v dnešním arabském světě, na jednu stranu se svojí zvýšenou tendencí k urážlivosti („hyper-sensitivity“), na druhou stranu s pocitem kompenzační převahy a samozřejmou touhou islamizovat svět. Včetně světa politiky, práva a soudnictví. V rámci islámu existuje velké množství proudů myšlenkových proudů, ale Mohamedův život nebyl ani životem Buddhy, ani životem Ježíše, a je otázka, do jaké míry např. současný Islámský stát reprezentuje či nereprezentuje nejpůvodnější (a tím i nejautentičtější) islám Mohamedův.

P.S.: Snad by sem patřil do jisté míry i novodobý judaismus, podle míry, s níž se ztotožňuje se základním heslem vznikajícího židovského státu „již nikdy jako ovce“. Zajímavý je v tomto ohledu satanismus, který v různých svých projevech kolísá mezi nabídkou moci (reálná víra v Satana jako démona zla) a nabídkou svobody (Satan jako symbol nevázaného užívání, zvláště užívání si pornografické sexuality).

Psychologický snímek

Každý věřící člověk je individuální bytost a jeho náboženská víra je namixována přísně individuálně. Kromě výše uvedených vrstev hrají v příklonu k té či oné náboženské víře významnou roli i terciální motivace, které vyjadřují, mezi kterými konkrétními lidmi se člověk nejlépe cítí (tyto motivace jsou často významné pro příslušníky tradičních lidových církví, ale třeba i pro členy sekt). Současně ale platí, že v rámci velkých společenství dochází k určitým projevům skupinové dynamiky. Každá skupina vytváří na své členy nátlak k přijetí skupinového ideálu, v náboženské oblasti jde zejména o tlak na identifikaci s životními hodnotami zakladatele daného náboženství.

Buddha byl pravděpodobně mírumilovným člověkem. Představa, že buddhismus je náboženství míru, sice není historicky stoprocentně pravdivá, ale vzhledem k zakladateli popisuje tato představa buddhismus dosti přesně. Ježíš vyzýval k nastavování druhé tváře a sám nikdy nevzal do ruky zbraň. Že křesťanství se psychologicky liší od islámu, jehož zakladatel válčil neustále, a to dosti krvavě, o tom lze také těžko pochybovat. A tak i když platí, že v jistém smyslu (ve smyslu vztahování se k základním existenciálám) jsou všechna náboženství „stejná“, současně platí i fakt, že různá náboženství jsou skupinově specifická a v dané historické situaci akcentují odlišné životní hodnoty.

O jaké hodnoty se jedná, o tom je možné vést debatu. Ale pokud nám nevadí přijímat zobecňující teze, například že buddhismus je náboženství míru, těžko můžeme odmítat analogicky zobecňující teze o křesťanství nebo o současném islámu …

Prokop Remeš je lékař a teolog.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál...