Církev jako domov

Ilustrační foto
Autor: Christnet.cz / Zdeněk A. Eminger

Na otázku, jak teologicky milovat církev, odpovídají teologové posledních dvou tisíc let a nezdá se, že by byli ve svém vysvětlování u konce a vždy úspěšní. Otázka, zda vůbec a jaký lze v církvi hledat a nalézat domov, vzbuzuje rozpaky, neboť nic není tak ohroženo jako slovo a společenství milujících se a respektujících se lidí. Domov jsme my, říkají jedni. Existují v něm naše pravidla, naše pořádky, naše vnitřní struktury a náš bůh. Domov je místo v pohybu, říkají druzí. Existuje v něm řád a vývoj, ohledy a laskavost, vědomí odpovědnosti a prožívání svobody Božích dětí. Domov není, říkají věční čekatelé apokalypsy, kteří spěchají z tohoto místa kamsi, kde se domnívají spočinout v náručí otce, jehož pozemský dům nechali zpustnout právě tak, jako svá města a vísky, svoji krajinu, svou zem, svoji církev. Domov nebyl, není a nebude, zvěstují ti, kteří jsou na cestě odnikud nikam. Poutníci v zemi nikoho, kde  se Bůh jakoby ještě nestačil narodit a umřít.

Dějiny vnitřního bezdomoví

I církev má své dějiny bezdomoví, dějiny lidí vyděděných, historii neporozumění ve věcech velkých i v titěrnostech, nad kterými by rozumný člověk mávnul rukou. Tyto dějiny jí byly souzeny už proto, že člověk je příčinou svého vlastního rozladění, původcem svého nepochopení, jedním z důvodů svého vy-bytí z domova, který kdy měl. Své tělo. Svou duši. Svého ducha. Byl sám sobě domovem, a není. Byl ohraničeným místem bezpečí, které s lehkostí pampeliškových nažek vyměnil jen za ohraničení – čtyřmi zdmi, nevírou, nedůvěrou, vypočítavostí a neláskou. Nakolik se člověku podaří v pravdě zrestaurovat svůj domov v sobě a učinit sebe sama oázou, do které se vtělí Bůh, natolik se toto bezdomoví stane územím na mapách, které se odjakživa značilo trojičkou slov – hic sunt leones. S trochou dobré vůle lze přemostit teologická nepochopení a tisícerá rozdělení, aniž by kdokoli musel nutně upadat do bolavého synkretismu a rozpaků nad tím, kam až musel ustoupit a klesnout. Překonat dějiny duchovního a církevního bezdomoví je však o mnoho složitější. O domovu se obyčejně nehlasuje ani nebádá. Domov se buduje skrze to, co má v lidském životě a v tomto světě ještě vůbec nějaký smysl. Láska. Přátelství. Svoboda. Odvaha.

Dílo jako domov – domov jako stav ducha

Když tedy láska, přátelství, svoboda a odvaha, pak se sám sebe znovu ptám: Proč se církev nestala domovem těm, kteří ve svém díle neminuli věci velké a svaté a kteří naléhali na obnovení a zpřítomnění pojmu lidské důstojnosti, jež se počas obou světových válek i dnes jevila a jeví být  fosilií, která patří do muzeí? Proč? Připomínám si slova autora Citadely, která se stala mnoha lidem knihou knih a pramenem nadějného příští, že pokud by tento skutečný malý princ po válce vůbec žil a mohl žít, pak snad jen v benediktinském opatství v Solesmes. Tam – jak Saint-Exupéry doufal – by snad bylo „možné Boha beznadějně milovat.“. Připomínám si také Karla Čapka, jenž si v osobních trápeních a deziluzích posteskl v korespondenci své budoucí ženě Olze slovy: „Kdyby byl nějaký klášter bez náboženství, šel bych tam hned.“. A konečně životní příběh člověka v jistém ohledu pouštní a kirkegaardovské samoty, Václava Černého. Ten na otázku, proč se stranil všeho sociálního a duchovního společenství věřících, odpověděl způsobem, který rozechvívá i dnes svou upřímností, která se už nevídá, a hlavně potřebou pravdy k sobě samému a k druhým. „Samotářství? Bezpochyby. Pýcha? Ano. A nejvíc nechuť k svatouškům. Tu hlízu našel jsem dosud v každém ideálním společenství, svatoušky katolické, supersvatoušky evangelické a českobratrské, svatoušky ateismu, svatoušky čehokoliv a všeho...“ Tvrdá, neúprosná slova, co říkáte? Představuji si nadto Exupéryho v hovorech s abbé Sudourem, který stál u počátku jeho studií a stal se jeho ochráncem a posléze i čtenářem jeho knih a meditací. Představuji si Karla Čapka v rozmluvě třeba s premonstrátským opatem Metodějem Zavoralem, se kterým byli přátelé a v lecčem si rozuměli. Představuji si profesora Černého v diskusi s věhlasným slavistou a knězem Josefem Vašicou, s nímž ho spojoval zájem a vášeň o literární svět baroka. Ani jednomu ze tří jmenovaných nelze imputovat primitivní pozici ateismu či nějakého ubohoučkého, nízkého anti-náboženství a být s nimi hotov do dvou do tří minut. Rozsah jejich díla svědčí zcela zásadně ve prospěch jejich úmyslu pozdvihnout člověka z bezejmennosti a nezájmu okolí. Jejich dílo pozdvihá člověka k absolutnu a chce každého z nás přimět, abychom co možná nejplněji ručili předně sami za sebe. Svést to všechno, jak bývá dobrým zvykem, na samotného Boha a jeho úradky? Vždyť by se z nás stali jen duchovní účetní, lámající si hlavy s položkami má dáti a dal. Nejsme jimi už dávno? Nemusíte být světoznámým pilotem, spisovatelem, dramatikem a romanistou, abyste si mohli položit tutéž otázku: Proč tu, můj Bože, nejsem doma? Moje zkušenosti dosvědčují, že vás, kteří se takhle svobodně a rozvážně ptáte, není málo.

Ilustrační foto
Autor: Christnet.cz / Zdeněk A. Eminger

Křesťané přede dveřmi

Poměrně nedávno jsem si při jisté příležitosti uvědomil, že většina mých přátel, mužů, žen, vrstevníků i lidí dříve narozených, zůstává stát před dveřmi domova, který, jak věříme, brány podsvětí nepřemohou. Nenechte se mýlit, že by moji přátelé byli celoživotními renegáty, revolucionáři z povolání, věčnými ahasvery a nespokojenci, kteří právě proto, že jim něco chybí, nejsou tam, kde by chtěli a měli být. Opak je pravdou. Jde o lidi různých povolání a životních osudů, kterým mnoho dobrých věcí spíš přebývá. Najdete mezi nimi ponejvíce pedagogické a pomáhající profese, jazykovědce a teoložky, filosofy a antropoložky, nositele humanitního vzdělání, které prošlo zdařilou oponenturou odborných dialogů a soutěží, i lidi výborné tvůrčí a řemeslné práce, za kterými kráčí dobré, občerstvující dílo. Jde o lidi různých národností, etnik a jazyků. Jedna věc je jim ale společná. Zatímco teologická láska k církvi je něčím, o čem dovedou způsobile a atraktivně přednášet, lidská láska k církvi jako domovu v nich usíná a drolí se jako omítky kostelů, do nichž už nikdo nechodí; a přijde-li ještě někdo, ví Bůh.

Často žasnu nad krásou, něhou a opravdovostí jejich vlastních domovů a rodin, třebaže právě některé výjimky potvrzují pravidlo, a říkám si: Čím jsi tak neuvěřitelně nesourodý se společenstvím, které o ničem jiném nehovoří, než o tom, že je společenstvím Kristovým a že v jeho středu je sám Ježíš? Není to právě tím, že jen hovoří? Není to tím, že sis navykl zacházet s lidmi jako s přáteli a se svěřenými věcmi tak něžně a odpovědně, jak to umí jenom matka a otec, a že tyto logické vztahy a návyky právě tady bolestně postrádáš? Není to tím, že kolem sebe vidíš ty, kteří k duchovnímu domovu toho, ve kterého jste oba uvěřili, přistupují jako k živnosti, jako k firmě, jako k automatu na řešení problémů a nesnází? Cožpak domov je fabrika? Domov je láska, která se veškeré duchovní superiority zříká. Miluje, ctí, respektuje a slouží. Kdo jsou tedy ti křesťané přede dveřmi? Ti, kteří po svých zkušenostech pozůstávají na pomezí a na dohled domovu a kteří se přesto stále cítí být pozemským Hospodinovým lidem a údy církve v Kristu Ježíši? Nebo ti, kteří se bytostně cítí být svatými povolanými s různými mandáty duchovní a občanské moci? Není to tak trochu začarovaný kruh, jako je jím člověk sám? Není to tím, že místo lásky a přátelství upřednostňujeme individuální zájmy naroubované na individuální zájmy druhého a jsme schopni tyto vztahy zakomponovat do různých rádoby teologických souvětí a kvazi-mystických kategorií? Domov je předně domem lásky a pravdy. Církev nemůže být jiná.

Domov nezná trosečníky

Není kam jinam jít a už vůbec nelze zaměnit domov za nějaký laciný podnájem. Jako nesvazujeme lásku podmínkami a nehrozíme jí výměnou a výpovědí, jako si vážíme a střežíme přátelství nad letmými setkáními, jen stěží se můžeme dát ukonejšit představou, že nějak bylo a nějak bude a že místo domova na skále vezmeme za vhod čímkoli, co domov připomíná alespoň vzdáleně, v drobnostech a v detailech. Mé díky patří všem, kteří mimo naléhavou (ne však smrtelně vážnou) teologickou rozpravu o církvi tvoří předně svůj domov v sobě, aby ho mohli spolu-tvořit také s druhými. Ta loď, na které plujeme – a říkejte jí loď Petrova nebo Kristova – proplouvá sice mezi Skyllou a Charybdou, ale jedna věc se zdá být nejistou. Kolik má Skylla hlav nepochopení a nohou neštěstí a nelze-li si Charybdu, polykající svým chřtánem třikrát denně vše, co kolem ní propluje, ochočit osobní statečností, láskou, modlitbou a prací do podoby společného, leč mírně osobitého domácího zviřátka? Kristova loď nemá trosečníky. Má jen muže a ženy hozené nebo spadlé přes palubu, kteří k ostrovu Misericordia sami zřejmě nedoplavou. Nedávejme jim do vysílení žvýkat teologické sumáře a katechismy a nemučme je podmínkami, které sami nejsme s to dodržet a naplnit. Dejme jim jíst a pít, oblečme je a dokažme, že církev není domovem, v němž se musí umět proplouvat mezi mýtickými obludami. Všichni jsme námořníci a všichni občas toneme a vysíláme   

· · · − − − · · · Save Our Souls.

Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál...