Infantilita

Jan Jandourek
Autor: Facebook.com

Co to znamená, když se někdo řekne větu: „Nebuď infantilní“? Infantilní je ten, který se chová jinak, než odpovídá jeho věku. K dětství patří určité vlastnosti, které ale za normálního vývoje nepřecházejí do dospělosti.

To se týká také duchovního života, který má nějaké fáze. Může se stát, že během své životní cesty někdo uvázne na předchozím stupni a dál nepokračuje. Můžeme tedy mít prošedivělé muže a ženy, třeba i velmi inteligentní, kteří ale v některých věcech uvažují zcela dětsky.

Šaty jako pevnost, obličej jako maska

K těm viditelným příznakům paří chování a oblékání. Děti jsou třeba charakteristické tím, že se rády předvádí, říká se tomu, že se producírují. K tomu patří pochopitelně i určitá fintivost, závislost na pozornosti publika a touha po odměnách.

Dítě, protože ještě nerozvinulo vlastní pocit sebejistoty a jeho osobnost není zralá, potřebuje zrcadlo, musí hrát divadlo, aby se mu dostalo potlesku. Dospělí nemají pořád potřebu se zhlížet v zrcadle. Pokud má dospělý jedinec potřebu ukazovat druhým své přednosti a výkony, tak tím ukazuje, že se z tohoto dětského stadia ještě nedostal. To jsou ti, kdo mají potřebu se zdobit různými tituly, brát na sebe cenné oděvy, prostě dělají věci, které působí dětsky.

Od určité míry ješitnosti není zřejmě uchráněn nikdo. To co může působit komicky, pokud jde o jednotlivce, je ale tragikomické až tragické, když jde o instituce. Instituce církve je k tomu zvlášť náchylná díky své liturgii a složitým hierarchickým systémem úřadů. Najdou se pochopitelně různá zdůvodnění, že pozemská nádhera a důstojnost je odrazem slávy Boží. Že se jedná o zjevnou racionalizaci, tedy dodatečné zdůvodnění, není třeba příliš rozvíjet. Kdo chce pochopit, pochop. Pokud se někomu přílišná pompa nezdá, je odkázán do příslušných mezí s tím, že je nakažen protestantismem a že trpí nejspíš závistí.

Americký sociolog Thorstein Veblen (+ 1929) ve své knize Teorie zahálčivé třídy ukazuje, jak určité společenské třídy dávají najevo už svým oděvem, že naprosto nehrozí, že by tento člověk mohl fyzicky pracovat. Oděv duchovního, frak nebo cylindr, dámské boty na podpatku, monstrózní klobouky, to všechno ukazuje, že práce nepřipadá v úvahu, protože by ji ani nešlo konat. Honosné je i služebnictvo, protože ukazuje moc a bohatství svého pána. Zmiňuje oděv duchovních, který v sobě spojuje prvky oděvu služebnictva a žen. U duchovních se rozlišuje oděv pro běžné nošení, třeba sutana (poněkud nepraktický) a potom liturgický (v běžném životě zcela nepraktický). K tomu ještě patří výraz obličeje beze stopy vášně a vykazující jistou sklíčenost. Tak, jako je pro lokaje livrej jen propůjčenou nádherou, která ve skutečnosti odkazuje k nepřítomnému pánu, tak je tomu i u duchovního.

Aby bylo jasno, to není samo o sobě ani dobře, ani špatně. Prostě to tak je a je dobře o tom vědět. Oděv je pancíř, který člověka „bezpečně“ odděluje od světa jako brnění, stejně jako nepřítomný nepohnutý výraz. Pro křehkou infantilní duši je to ráj a útočiště. Není třeba světu čelit, obrana byla vytvořena.

Nic neměnit

Svět infantilního člověka je malý. Pokud možno musí zůstat nezměněn. Takový jedinec netouží po dalším vědění a vzdělání, protože hrozí, že by se mohl dozvědět něco nového, co do dosavadních konstrukcí nezapadá. V katolické církvi si infantilní typy přijdou na své, protože je tu mnoho prvků, které jim vyhovují. Tam, kde má duchovní k dispozici oděv, má takzvaný laik zvyky. Třeba zdůrazňování tradice, jak se to vždycky a všude dělalo. Těmto lidem se nesmí říci, že není nic, co by se dělalo vždycky a všude, protože by je to zmátlo. I když třeba vědí, že se v církvi podávalo přijímání na ruku, nebo podobojí, najdou si vždycky nějaké argumenty, proč to dnes není správné. Třeba že se tento zvyk rozšířil „neposlušností“ a je to jen ústupek, který by bylo nejlepší zase zarazit. Pokoncilní liturgií pohrdají a chtějí být katoličtější než pět posledních papežů. Pak se rozvine celý vějíř pozoruhodných pomocných argumentů, o kterých je škoda mluvit. Volání po tridentské mši je v podstatě nářek malého dítěte, které touží zpět do dětských dnů jistoty a rodičovské péče a útulnosti, ba přímo do mateřského lůna, kam „se utíkáme“.

Objevuje se tu také nedůvěra k moderní vědě – z výše uvedeného důvodu. Věda může přijít na něco nového, co bude zcela odporovat dosavadnímu poznání. To je právě ta hrůza. Proto se někteří lidé tak starostlivě starají o to, jestli lidstvo pochází z jednoho nebo více párů, protože kdyby bylo pravděpodobné, že z více párů, co potom uděláme s dědičným hříchem? Museli bychom ho interpretovat nějak „modernisticky“, což je pro někoho děsivá představa. (Dědičný hřích už pak není něco, co poznáváme docela snadno vlastní zkušeností a hledáme pro to v teologii správné výrazy, ale mrtvá nauka, která vyžaduje deformování poznání.)

Sigmund Freud říkal, že neurotik se odvrací od skutečnosti, částečně nebo zcela, protože skutečnost shledává nesnesitelnou.

Pro mnohé lidi je představa změny děsivá. Míra děsu je pochopitelně různá. Někoho děsí, že mu farář v kostele přestěhuje na jiné místo sochu, „která tam přece vždycky byla“, jiného zmate nová liturgie, byť ve skutečnosti používá prvky a ducha liturgie mnohem starší než nějaká domnělá Tradice. Jiní se děsí představy, že by jáhenkou mohla být žena, že by mohla mít funkci kněze nebo biskupa, že by rozvedení a znovu sezdaní mohli chodit ke svátostem a nežít přitom v celibátu, že by obec věřících mohla mít podíl na rozhodování, kdo bude jejich pastýř. Že by se církev musela vyrovnat s tím, že najde mimozemský život, že jsou teorie o následných vesmírech, paralelních vesmírech, příbuznosti člověka a zvířat, sociobiologické podmíněnosti lidského chování.

Je pravděpodobné, že už při čtení takové věty se někdo zarazí u určitého slova a řekne, že až dosud to šlo, ale dál už ne, tam už je propast, kde se jedním krokem navíc dostaneme do zkázy.

Z vnějších okolností ghetta se stává mentalita ghetta, která činí člověka nesvobodnou. To neznamená, že by se v ghettu nedalo žít. Dá se tam žít docela dobře, pokojně, s láskou a celý život. Což nic nemění na tom, že je to ghetto. Snaha ubránit člověka před okolním „nepřátelským“ světem je jednak škodlivá, jednak dnes už marná. Jak je to „dobré a tradiční“ slabé a nemocné, je patrné na tom, do jakých potíží se dostávají duchovní, kteří přijdou na výpomoc z tradičních katolických zemí, aby pak byli zděšeni tím, co tady vidí. Kvést ve skleníku není problém.

Příliš mocní rodiče

Jak to popisuje Sigmund Freud, malý chlapec připisuje zvláštní důležitost otci, chtěl by být takovým, jako je on, a je pro něj ideálem. Jde o proces identifikace, kdy se člověk ztotožňuje s jiným člověkem, nebo ideou, že dojde k duševnímu splynutí. Chce se natolik ponořit, až jeho vlastní já zmizí. Je to proces přirozený, během dospívání potřebuje jedinec orientaci. Pokud identifikační vzory nemá, bude potom v život těžko hledat, co je správné, nemá získaná měřítka pro posuzování a zvládání někdy nepřátelského světa. Časem je ale třeba se od idolu osvobodit, aby se stal sám sebou. Z této úzké cesty se dá spadnout na obě strany, k anarchismu a zavržení všech autorit, stejně jako k robotickému stavu, kdy robotek jen vykonává rozkazy, a pokud hrozí časový posun a není jasné, jak zní rozkazy, je třeba počkat, až z „řídícího střediska“, Vůdcova hlavního stanu nebo velekněžského paláce doběhne posel a uvede všechno na správnou míru.

Zralá a dospělá víra se pohybuje na úzké stezce mezi dvěma propastmi: distancí a blízkostí. V praxi to znamená na jedné straně propast superidentifikace s církevní autoritou („musíme být ve všem v naprosté jednotě s otci biskupy“) a totálním rozchodem („na tohle už kašlu, dělejte si to sami“). Ideálním stavem by byla „kritická sympatie“. Není nutné moc mluvit o tom, že je to dost obtížné. Zvlášť v některých případech je mysteriem především ta sympatie, jak jí dosáhnout.

Infantilní postoj vůči autoritě vyjadřuje výrok francouzského literáta Ferdinanda Brunetièra (1849-1906), který řekl: „Čemu věřím, na to se zeptejte v Římě.“ (Abychom byli spravedliví, můžeme to samozřejmě také interpretovat jako přiznání lidské nedokonalosti, že nemůžeme vědět všechno. Od toho je právě tradice, abychom pořád s velkou slávou neobjevovali Ameriku.)

Nicméně takový odkaz na Řím už není identifikace s křesťanstvím, ale s institucí. Víra pak už není osobní projev, za který neseme odpovědnost, ale nekritické přebírání ideologických obsahů, za které – jako za zboží – nese odpovědnost někdo jiný. V katolictví se identifikační figurou stává papež, takže do Říma už se nejezdí k „prahům apoštolů“, ale vidět papeže. Problém pak nastává, když se papežem stane někdo, kdo se těmto lidem nelíbí. Jsou vnitřně rozpolceni, protože svatý tatínek zlobí. (Postoj: „Doufám, že Franta co nejdřív umře.“) Krkolomné a zábavné jsou pak pokusy domnělých tradicionalistů naznačovat, že svatořečení Jana Pavla II. je sice po formální stránce uděláno dobře, ale jinak je neplatné, protože je tam „chyba v matérii“. Skoro to svádí k onomu freudovskému „zabití otce“, aby se syn dostal na jeho místo. Tito lidé mají pocit, že je Benedikt XVI. svou abdikací zradil. Oni si mysleli, že je jejich a teď tohle. Prostě nakonec stejně německý teolog, co chcete.

Papežský kult byl vystupňován ve středověku a potom v 19. století v době, kdy zanikl církevní stát a osoba papeže tak získala posílený symbolický význam.

Kritici autorit ovšem také mají svá pokušení, podobají se dítěti, které dokáže najednou hrozit jednou rukou mamince a tou druhou se jí křečovitě držet za sukně. Je to postoj lidí, kteří mají pocit, že se k nim církevní autorita obrátila zády. Mají svůj názor, považují ho za správný, ale nebudou spokojeni, dokud na něj nedostanou od úřadu razítko, „aby to platilo“. Objekt uctívání, ikona, modla, tu zůstal, jen se změnila emoce.

Dítě a infantilita

Mnohdy zazní námitka, že Ježíš přece říkal, že máme být jako děti. Kdo má rád teologický ping pong, může odpovědět se svatým Pavlem: „Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil.“

O takovou hru ale nejde. Dětský prostě neznamená infantilní. Infantilní znamená chování nepřiměřené pro příslušnou fázi rozvoje. Skutečně dětský postoj znamená postoj začínajícího člověka, který je otevřený vůči velkému světu, má bázeň, ne strach, má respekt, ne slepou poslušnost.

K dospělosti patří i přiznání toho, že nevíme, co bude. Neznáme ani budoucnost světa, ani církve. Neznáme ani recepty. Víme s jakousi jistotou něco málo o tom, co bylo a co je, ale taky to není velká sláva.

Co s tím naděláme. Všechno je relativní, jen Bůh je absolutní.

Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál...