Mlčení o Bezákovi uškodilo všem

Odvolaný trnavský arcibiskup Róbert Bezák
Autor: Cukru.sk

To, že papež přijal 10. dubna po dlouhé době emeritního trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, je samozřejmě potěšitelná zpráva. Hned se objevily spekulace o tom, co celá věc znamená. Pokud někdo nemá zvláštní interní informace, tak může jen odhadovat. Rozhodně přitom, jak známe rychlost vatikánské byrokracie, nemůžeme počítat s tím, že by k nějakým změnám došlo příliš brzo.

Některé věci jsou ovšem zřejmé, například to, že čeští biskupové jsou ohledně záležitosti arcibiskupa otevřenější a v pozitivním slova smyslu aktivnější než biskupové slovenští. Stejně tak se zdá, že část slovenské politické reprezentace má o tuto kauzu zájem celkem upřímný. Je důležité, aniž by docházelo k nějakému zasahování do církevních záležitostí, že je zajímá, co se děje v jednom segmentu života společnosti.

Nikdo nic nevysvětlil

Další věcí, která také nepodléhá žádným spekulacím a je docela jasná, je to, že jsme se nedozvěděli, co bylo příčinou odvolání arcibiskupa Róberta Bezáka. Když čteme internetové komentáře, mnozí ultrakonzervativní katolíci, kteří se domnívají, že představují tzv. zdravé církevní jádro, mají jasno. Nejspíše jel v nějaké podpoře homosexuálů, nosil džíny a vůbec byl všelijak jinak modernistický. (Nezapomeňme, že pro tyto lidi jsou modernisty všichni papežové od Jana XXIII. Dál, částečně s výjimkou Benedikta XVI., který ale nakonec svou rezignací stejně ztratil důvěru, protože tridentská kontrarevoluce se nekoná.)

Věřící nebyli předem informování o odvolání a ani o důvodech odvolání svého pastýře. Je to sice v souladu s církevním právem, ale to, že je něco v souladu s církevním právem, ještě neznamená, že je to správné. (Někdo má například právo někoho odvolat a nezdůvodnit to, jenže to ještě neznamená, že to udělal ze správných motivů.)

Pyramida moci

Církevní právo, přes všechny řeči o kolegialitě a podobných záležitostech, je vybudováno na základě pyramidálního dělení moci. Problém není v tom, jak se někdy podává, že církev je společnost hierarchická. Demokracie, jak se uskutečňuje v různých institucích a ve státě, je také hierarchická. Problém není v hierarchii, problém je v tom, nakolik je moc hierarchů a vykonavatelů úřadů kontrolovatelná. To je prvek, který v církvi chybí.

Někteří lidé si církevní strukturu představují jako teokracii, kde ti zezdola, zvláště pak laici, ale také všichni duchovní takzvaných nižších stupňů, nemají do ničeho moc co mluvit. Jenže vůbec nic takového se nedá odvodit ani z Písma, ani z církevní tradice. Církevní tradice, zvláště ta prastará, zná i volené církevní úřady, zná i odchod hodnostářů, kteří se něčemu zpronevěřili, zná i schválení duchovního do úřadu na základě souhlasu věřících z příslušné obce. Že něco takového není možné, protože církev je přece společnost hierarchická a všichni tam mají poslouchat, je základní nepochopení, které v některém případě hraničí s demagogií. Někdy ani nehraničí, je to přímo lež, která je vedena mocenskými ambicemi.

Vláda strachu

Z psychologického hlediska těžko očekávat, že by „kauza Bezák“ dopadla tak, že by se vrátil do své původní funkce. Představa biskupské kolegiality a spolupráce poté, co se nikdo ze slovenských biskupů neodvážil říci za celou tu dobu po odvolání o Bezákovi cokoli dobrého a lidského, je absurdní. To, co slovenští biskupové předvedli, byla ukázka zbabělé mentality jako z brežněvovských časů. Proč se tak chovali? To musí vědět oni. Z vnějšku jako první důvod člověka napadne strach. Třeba strach z toho, že na ně také někdo pošle vizitaci. Jak je vidno, nikdo si nemůže být jistý. Čím výše se někdo dostal, tím hůře by sestup snášel.

Podstatné je, že se dostalo slovenským věřícím jakéhosi zadostiučinění, které spočívá v tom, že pravda a spravedlnost se sice prosazují dlouho, ale nakonec dojdou ke svému cíli. Církev sama stojí před potřebou velké reformy svých mocenských struktur, protože nikde v základech církve není legitimně zabudován princip, že jedni mají absolutní právo rozhodovat o druhých, ubližovat jim a osočovat, načež se oběti nesmí žádným způsobem ozvat, aniž by se řeklo, že hřeší pýchou.

Proč se nikdo neptá Sokola?

Další otázkou, která se nabízí, je, jaké poměry panovaly v trnavské arcidiecézi před nástupem arcibiskupa Bezáka, tedy za vlády arcibiskupa Jána Sokola. Jaké údajné finanční machinace se pod jeho vedením a za účasti někoho dalšího a možná i za mezinárodní účasti – děly. Takové nepříjemnosti bude zřejmě nutno vyšetřit policejně a řešit soudně. Jisté je, že arcibiskup Sokol je podezřelý ze spolupráce se státní komunistickou bezpečností jako agent a kromě toho se projevil jako stoupenec slovenského fašistického válečného režimu s nekritickým a necitlivým vychvalováním prezidenta Tisa.

To jsou věci, o kterých není třeba spekulovat, viděli jsme je a dodnes je ze záznamu můžeme vidět. Ján Sokol v televizi hovořil o tom, že si prezidenta Tisa velmi váží a že za něj byl na Slovensku blahobyt, načež všechno ostatní, třeba deportace židů a spojenectví s Hitlerem, nechal stranou. Je příznačné, že Ján Sokol nebyl nikdy za takové zjevné nehoráznosti nijak potrestán, zatímco Bezák potrestán byl, ale neví se, za co.

Pravda, na svou funkci nemá nikdo nárok, což je jistě pravda, ale fakticky vzato to trest byl. To je vskutku prapodivná situace daná neprůhledným výkonem moci v církvi. Nemůžeme se divit, že se objevují různé dohady, jak silná musí být u apoštolského stolce ta či ona mocenská lobby, jednou slovenská, pak polská, italská, jindy homosexuální, zednářská, Opus Dei, fokolarínská, prostě vždy podle naturelu toho, kdo o tom uvažuje. Zbývá ještě Nový světový řád. Doufejme, že ve Vatikánu ještě zbývá někdo, kdo normálně pracuje.

Máme respektovat skutečnost

Tomu všemu bychom se vyhnuli, kdybychom respektovali, že pozemské skutečnosti mají svou autonomii, což se netýká jen přírodních zákonů, ale také zákonů společenských. (Kdyby se to někomu nezdálo, je to nauka církve, „stvořené věci a společenské útvary mají vlastní zákony a hodnoty, které má člověk postupně poznávat, používat jich a pořádat je“. Gaudium et spes 36)

Instituce se musí řídit podle určitých pravidel, aby mohly fungovat. Když se podle nich neřídí, fungovat nebudou, to je asi tak všechno. Sladké řeči o kříži a službě na tom nic nezmění.

V Janově evangeliu v 18. kapitole se píše:

19. Nejvyšší kněz se tedy Ježíše zeptal na jeho učedníky a na jeho učení.

20. Ježíš mu odpověděl. "Já jsem mluvil ke světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagogách nebo v chrámu, kde se Židé vždycky scházejí, a nic jsem nemluvil tajně.

21. Proč se ptáš mě? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem k nim mluvil. Hle, ti vědí, co jsem říkal."

22. A když to řekl, jeden ze služebníků, který tam stál, udeřil Ježíše holí se slovy: "Takhle odpovídáš nejvyššímu knězi?"

23. Ježíš mu odpověděl: "Jestliže jsem mluvil zle, vydej svědectví o zlém, jestliže však dobře, proč mě biješ?"

Proč by neměl biskup, kněz a každý věřící právo říci jakémukoli veleknězi: „Proč mě biješ?“ Je mlčení větší ctností než mluvit? To záleží na okolnostech. Platí samozřejmě zásada, že co se doma uvaří, to se doma sní. Zkrátka že trapnosti se ven nevynášejí. Zásada o vaření a nevynášení ale neplatí v případě, že se vaří pro všechny. Pak je třeba o poměrech v kuchyni mluvit dřív, než se někomu z navařených blafů udělá zle.

Věci mají přijatelně fungovat

Snášet mlčky nespravedlnost může být ctnost. Může to být ovšem současně ctnost i chyba, když ten, kdo trpí nespravedlností, mlčí, protože to považuje subjektivně za správné. Po něm ale přijdou další a kvůli jeho mlčení budou také trpět. Pokud se někomu líbí představa, že nakonec budou trpět všichni a celá církev bude vypadat jako setrvalá Golgota, budiž, to je otázka vkusu. Jsou i jiné modely církve. Církev nikdy nebude rájem na zemi, neboť lidská přirozenost narušená dědičným hříchem to znemožňuje. Nejde však o ráj, na ten je ještě čas, jde o to, aby věci trochu přijatelně fungovaly.

Možná se arcibiskup Bezák skutečně něčím provinil. Pak bychom měli aspoň obecně vědět, o co jde, protože jinak vzniká pohoršení jiného druhu, totiž pohoršení nad stavem církevních struktur. Tam je – jak každého při pohledu na takové nezdůvodněné odvolání z vysoké funkce napadne - možné provádět mocenské manipulace a zakrývat tím jiné zájmy.

A pokud Bezák nic neprovedl? Pak tedy něco provedli jiní lidé, kteří by neměli na svých místech setrvat.

Je nějaký teologický důvod, proč by se měla pravda utajovat? Žádný. Jsou dobré lidské důvody, proč by se měla církev chovat i ohledně svých personálních záležitostí otevřeně? Mnohé. Jedním z nich je dodržení elementární lidské spravedlnosti. Když se bude šlapat na krk jednomu, bude se šlapat i dalším. A když se takto zacházelo s arcibiskupem, čím si pak mohou být jisti ostatní? Hádejte.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je publicista, sociolog a teolog.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál...