Seznamka
Ilustrační foto: Světlomety na noční obloze během druhé světové války
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Odmyslím-li si tvůrce a statečného člověka, který má za sebou dobré, inspirující dílo a který se zřekne svého signum například z důvodu existenciální, intimní plachosti, pokládám anonyma za toho, za kým nestojí žádné opravdové dílo, žádná práce a žádná služba. Jen prázdnota vlastního nepochopení a potřeba monologicky poučovat druhé o tom, co je známé po tisíciletí snad úplně každému. Můžeme se obdivovat anonymovi, jenž nám před celými věky nechal v jeskyních francouzského Dordogne přenádherné malby a otisky a – zapomněl se podepsat. Přesah a duchovní vrstvy jeho tvůrčího díla jsou však tak zřetelné, že nám jeho anonymita může docela dobře splynout s jeho možnými „křestními“ jmény: paní Půvabná, pan Krása, chlapec jménem Radost a děvče, na které všichni volali: Naděje, Naděje! Nelze se ale klanět před anonymem, který se zbaběle schovává za přezdívkami, neboť není s to ručit za sebemenší projev myšlenky a názoru, jenž by byl schopný projít dialogickou oponenturou lidí různých naturelů, vzdělání a mínění. Monologické střelby od pasu, zvlášť týkají-li se duchovních věcí, jsou jednou z nejnuznějších a nejpokleslejších forem „komunikace“, v níž anonym vstupuje mezi druhé jako bůh. Jako bůh chce druhým dokázat, že oni se mýlí a že právě oni jdou nesprávnou cestou k nesprávnému cíli. Bůh – to je dialog, a tedy rozvažování a zkoumání, rozmlouvání a rozhovor, spolu-bytí a prolínání. Bůh, jenž je monologický, je sám v sobě dávno mrtvým bůžkem, trapným stejně tak jako člověk / anonym, jehož nikdo na světě nemůže srdečně, přátelsky oslovit vlastním jménem, natož brát vážně. Ano, ano, ne, ne může říkat jen osoba, která má jméno a svou tvář.
Anonymita vyšším principem
Když se řekne anonymita, která má své vnitřní opodstatnění, vzpomenu si na svého pradědečka, jenž byl jako člen odbojové organizace Obrany národa v r. 1940 ubit gestapem k smrti za svoji činnost, která dost závažným způsobem komplikovala nacistickému Německu výrobu a dopravu zbraní. Utajení a anonymita byly v jeho odbojové práci něčím naprosto samozřejmým a nutným, ovšem jen do té doby, než si pro něj jednoho dne přišlo gestapo. Mučilo ho čtyři měsíce, aby ho nakonec chlapci s orlicemi na čepicích utloukli k smrti. Než se tak ale stalo, bylo jasné, že je potřeba vystoupit z anonymity a životně důležitého utajení, neboť teď a právě teď, kdy se rozhoduje o mém životě, musím stát před druhými důstojně a rovně jako já – jako Antonín Eminger, který se za to, co dělal, nestydí, naopak. Tváří v tvář utrpení a jisté smrti je přiznané jméno před zločinci a vrahy symbolem a důkazem opravdové naděje, statečnosti a víry. Proč by tomu nemělo být stejně v současné době, v každém dni, u každého člověka, který chce vstoupit do veřejného prostoru a poznamenat ho v lepším případě myšlenkou nebo nabídkou služby? Není-li kdo zainteresován ve vyšším mravním zájmu, kde je utajení jednou z podmínek úspěchu a dobrého konce, proč se lidé – od běžné diskuse pod čarou po akademické pracovníky nebo úředníky – schovávají za masku anonyma, který je navíc ještě schopen se představovat přezdívkou evokující ušlechtilé lidské vlastnosti a postoje, jakými jsou svoboda, odvaha anebo dokonce moudrost? Nerozumím tomu a v duchovním, kulturním nebo církevním světě teprve ne.
Jméno činí člověka zjevným a bezpečným
I kdybychom nakrásně chápali všechny biblické události a jména jen jako obrazy, přesto v nich vidíme a tušíme konkrétní symbolické jednání a významy. Jde v nich o zjevnost, o zřetelnost, o jednoduchost vyjádření, kterému snad porozumí ten, kdo uvěřil a věří, kdo pozůstává v Boží milosti a kdo chce dialogicky být / existovat s druhými a s Bohem. Anonym, to je člověk, jenž se ukrývá, prchá a bere na sebe podoby, které mu nepatří. Je to prachobyčejný zlodějíček lidských i mimolidských identit. Svoji bezejmennost rád proklamuje jako životní nutnost, jako vyšší princip nebo nadpřirozené povolání jen a pouze jeho samého. Anonymní souzení a posuzování je prý jedinou možnou zárukou objektivity, neboť ti, kteří se neznají, k sobě necítí žádné závazky, a mohou tak bez ohledů povědět a vykonat to, co by jako lidé se jmény nemohli. Neznámý bůh, kterého lidem zvěstoval apoštol Pavel, byl Bohem stvořitelem, spasitelem a utěšitelem. Byl a je tím, kdo z povahy věci není anonymním a kdo se za slova svého nejdůvěrnějšího představení „JSEM, KTERÝ JSEM“ nejenomže nehanbí, ale který je v těch slovech sám přítomen. A tam, kde se Hospodin před člověkem přece jen skrývá anebo „skrývá“, volají k němu ti nejvyšší i ti nejubožejší: „Hospodine, ukaž se, přijď, staň se zjevným!“ Co je na tom nepochopitelného? A proč bychom tedy neměli i my být lidmi se jmény, zjevní a tím i bezpeční a srozumitelní pro sebe a své okolí? Co je na tom nesrozumitelného? „...vím, komu jsem uvěřil“ – Bohu přiznanému, podepsanému a pravdivému.
Hledejme lidi se jmény a s těmi pozůstávejme
Je to velká radost, když člověk může být přítomen občestvujícímu dialogu určitého společenství, i kdyby to měli být jen ti tři, o nichž už staří Římané říkávali v právním i profánním ohledu: „Tres faciunt collegium.“ A je to přesmutné a ponižující, když k druhým promlouvají a kážou anonymové, chtějíce být ve svých soudech zároveň zákonodárci i soudci. Ani pomlouvání a posměváčkovství, ani dehonestace, ani podvody a podvůdky na druhých nejsou oním vyšším zájmem, který by ospravedlnil dočasnou a uměřenou anonymitu. Pojmenování druhých, ať lidí nebo zvířat, se v židovsko-křesťanském světě vždycky vázalo k životu jako takovému a k pravdě. Moudře a s vtipem to kdysi napsal Karel Čapek v Zahradníkově roku, který o lidech a motivech jejich života a konání věděl víc než dost. „Květina bezejmenná je plevel; květina s latinským jménem je jaksi povýšena do stavu odbornosti. Vyroste-li vám na záhonku kopřiva, zapíchněte k ní jmenovku “Urtica dioica”, a počnete si jí vážit; ba i půdu jí zkypříte a přihnojíte ji čilským ledkem.“ Vážím si těch, kteří se za své jméno a tvář nestydí. Nemohu však vstoupit do dialogu s těmi, kteří pod svým jménem dělají docela zjevně šílené věci, ani s těmi, kteří se jako anonymní stíny plouží mezi druhými, aby jim dokázali, že stín a tma mají tu největší moc. Nemají a nikdy mít nebudou. Ani ve věčnosti ne. Co myslíte? Budou, nebudou? Mají, nemají?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
