Seznamka
Autor architektonická intervence ÜBERRAUM Norbert Schmidt
Autor: Petr Neubert
Následující rozhovor s Norbertem Schmidtem, architektem a vedoucím Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy (KTF UK) reaguje na otázky týkající se jeho aktuální výstavy nazvané Überraum v site-specific Galerii Na shledanou v jihočeské Volyni. Hovoříme nejen o jeho „prostorové skice“, ale také o vztahu architektury, umění a skutečností, které nás přesahují.
Intervenci jste nazval ÜBERRAUM – v překladu „nadprostor“, co to vlastně vyjadřuje?
Přede mnou do prostoru bývalé smuteční síně zasáhl Michal Škoda, kterého si moc vážím. Přeznačil vnímání galerie a nazval svůj vstup „Přítomnostabsence“. Chvíli jsem dokonce uvažoval, že si jeho název vypůjčím i pro moji intervenci. Vystihuje totiž přesně to, o co šlo i mně. Michalův název neodkazuje jen k proběhlé performanci, jejíž stopy zůstaly otištěné v hlíně na podlaze, ale odkazuje i někam jinam, někam dál za reálný prostor. Nakonec jsem si pro název vypůjčil slovo Überraum od Friedhelma Mennekese. V němčině to není běžné slovo, moc se nepoužívá. Má bohatší význam než jeho český překlad „nadprostor“. Pojmenovává jakýsi společný rys prostorů jako kostel, mešita, synagoga, ale i galerie, divadlo, muzeum nebo právě smuteční síň. To jsou stavby, které vás odkazují někam dál. Když do nich vstoupíte, tak jste často přímo nucena přemýšlet, že za tím, co vidíte, je ještě něco dalšího. Přinejmenším jste s tím, co člověka přesahuje, konfrontována v podobě neodvratné otázky. Tento pocit zná každý, buď ze skvělé galerie, nebo skvělé katedrály. A samo to německé slovo pak ještě odkazuje do Německa, k německé sakrální architektuře 20. století a k mohutnému proudu přemýšlení o vztahu současnosti a transcendence, moderny a teologie, spirituality a neschopnosti ji přesně tvarem zachytit.
V galerii jste vytvořil „prostorovou skicu“. Co si pod tímto slovním spojením má čtenář představit?
Chtěl jsem tím podtrhnout tu dočasnost, pomíjivost vestavby z papíru a sádry, které pokrývají dřevěnou kostru. Chtěl jsem vyzdvihnout ten experimentální aspekt celého podniku, který tak trochu zlobivě podrývá ten vznešený až hrozivý název Überraum. Rostislav Švácha by asi řekl, že ta moje stavba nemá v sobě nic ontologického, žádnou vážnost opřenou o poctivý materiál, což by zrovna hřbitovu přece slušelo. Je to jen architektonický model jedna ku jedné. Prostorový obraz, skica. Nedořečený náznak. A musím přiznat, že to napětí mezi papírovou skicou a náznakem „zcela jiného prostoru“, které upozorňuje: „Udržuj si odstup a nadhled a nevěř svým vlastním očím!“, mě stále docela baví.
Můžete se samozřejmě ptát, zda to, co jsem udělal, je architektura – náznak liturgického prostoru, nebo instalační panely pro budoucí výstavy? Je to socha, objekt nebo obraz? Každopádně ten můj zásah by bez daného místa ztrácel význam. Nedá se, myslím, jen tak někam přenést.
Jak se Vám pracovalo se specifickým prostředím a prostorem jako je Galerie Na shledanou v normalizační obřadní síni na volyňském hřbitově?
Cesta se otevřela poměrně rychle a jasně. Shodou okolností mě na místní hřbitov v první fázi přemýšlení pozval kamarád trapistický mnich bratr Jáchym, který je převorem v dalekém francouzském klášteře Sept-Fons, abych se zúčastnil primiční mše v hřbitovním kostele Proměnění Páně. Při kázání mě napadlo, že by bylo pěkné oba hřbitovní prostory smířit. Tedy nějak napřímit ten komunistický truckostel, kterým smuteční síň je. To ale neznamená, že by se z galerie měl udělat druhý kostel. Chtěl jsem jen dojít na pomyslnou hranici a zviditelnit to, co mají oba prostory společného, jak jsme o tom mluvili. Chtěl jsem galerii dát novou koncentraci a snad i důstojnost. Otevřít nové prostorové možnosti, na které by po mě zase někdo mohl navázat. Právě proto pro mě ty tři nové stěny zůstávají i jakési otázky postavené do prostoru, ne nějaká jasná tvrzení.
Jak se dnes prostřednictvím současné architektury a umění vztahovat k tomu, co nás radikálně přesahuje?
Autor: Petr Neubert
Přesto se realizace Vaší prostorové intervence neobešla bez problémů. Co Vám komplikovalo práci?
Cesta k realizaci byla nakonec docela trnitá. Vymysleli jsme si něco velkého, co by radikálně změnilo daný prostor, a ukázalo se, že chybí prostředky, jak toho dosáhnout. Ale musím říci, že taková omezení a hledání mám nakonec rád. Pomohou člověku zbavit se všeho přebytečného a najít tu správnou přesnou polohu, když vydržíte v hledání a neuděláte nějaký laciný kompromis. Dlouho jsme také sháněli někoho, kdo by to postavil. Intervence je asi na regionální galerii moc velká a na zakázku pro stavební firmu zase moc malá. Ale nakonec nám pomohl Michal Škoda a vykouzlil výborného pana stavitele Luboše Přibyla, který se toho nezalekl.
Letošním principem Galerie Na shledanou je vrstvení, prvním rezidentem byl Michal Škoda. Už jsme se toho dotkli. Jak jste se cítil v obklopení jeho díla?
Skvěle. Michalovo myšlení o prostoru, umění a světě kolem nás se velmi blíží tomu mému. Michal se k danému prostoru nechtěl otáčet zády. Myslím, že nás spojuje právě i snaha, jak z průměrné normalizační architektury dostat maximum, jak zdůraznit všechny ty pěkné momenty, které stavba nepochybně má. Líbilo se mi, jak Michal zdůraznil horizontálu na bočních stěnách a jak osvobodil tektoniku. Myslím, že do sebe pěkně zapadá i současná barevnost: původní bílá, Michalova šedá a moje černá. Mnoho lidí snad ani nerozezná, co v galerii bylo a co ne, kde končí původní architektura, kde začíná Škoda a co je teď vlastně nové.
Co se týče konceptu „prostorové skici“, na jednu stranu má být klíčem do jiného světa, do světa nad naše chápání nebo vnímání a na druhou stranu je tam možná stále cítit i jakési napětí mezi galerií a kostelem, který se nachází v její blízkosti. Můžu to tak chápat?
Jasně, napětí nezmizelo a nikdy nezmizí. Kostel je stále kostel a galerie na hřbitově zůstala nezvyklou věcí. Ale snad už to není napětí negativní, negativistické.
Na černou stěnu můžete nahlížet jako na velký monochrom. U Salvátora jsem už jednou něco podobného udělal, ale tam jsem pracoval s bílou plochou v tom zmíněném schwarzovském duchu. Myslím teď na naše postní plátno, které vytvářelo jakousi meditativní membránu v závěru kostela. Do rozjásaného baroka najednou vneslo veliké ztišení. Díky malíři Jaromírovu Novotnému jsem si uvědomil, že podobně jako velká bílá plocha může fungovat i černá barva. A tak jsem si to zkrátka vyzkoušel. Také s malířem Patrikem Háblem jsme často rozebírali téma, jak člověk může vstoupit do obrazu nebo dokonce za obraz.
Überraum je specifická prázdná nádoba, kterou si můžete naplnit vlastním obsahem.
Autor: Petr Neubert
Ač jste říkal, že nechcete galerii přetvořit na kostel, během vernisáže a hlavně díky doprovodnému programu, jsem měla jiný pocit. Připadala jsem si jako na křesťanské bohoslužbě v nějakém moderním kostele.
Program vernisáže byl přesně na této hraně. Tak jsme se s kurátorem Janem Freibergem domluvili. Uděláme otevřenou architekturu, ale vernisáž pojmeme jako jednoznačně křesťansky zabarvenou událost, aby se ukázalo, že konkrétní vyznění prostoru závisí i na obsahu programu a na samotných návštěvnících, co si s sebou přinesou. Chtěl jsem proto, aby teolog Tomáš Petráček měl při promluvě o smrti na sobě kleriku, aby tam sestry benediktinky přijely v hábitu, aby zazněl vedle saxofonu i gregoriánský chorál. Nabídli jsme konkrétní klíč, a to právě i ve vztahu k sousednímu kostelu, jak lze k novému prostoru přistupovat.
Je tedy dobré, aby člověk galerii navštívil ještě i sám. Druhý den po vernisáži jsem strávila v galerii celý den a prostor jsem vnímala jinak.
Já si tam dovedu představit buddhistické mnichy s mlýnkama a meditačníma miskama. Dovedu si tam ale představit i výrazový tanec, nebo koncert Johna Cage. Überraum odkazuje někam dál za to, co známe. Tedy třeba i dál za podobu sakrálního prostoru, kterou najdete uvnitř sousedního hřbitovního kostela. Überraum je specifická prázdná nádoba, kterou si můžete naplnit vlastním obsahem. Ale přesto to má určitou hranici. Proto je to, alespoň pro mě, tak napínavé.
Rozhovor s Norbertem Schmidtem připravila kurátorka a historička umění Soňa Nováková v prosinci 2014.
Ing. arch. Mgr. Norbert Schmidt (*1975) výrazně zaujal jako kurátor organizující intervence současného umění v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Působí jako architekt v AP ateliéru Josefa Pleskota, je redaktorem teologické revue Salve a vedoucím Centra teologie a umění při KTF UK. V současné době pracuje na ztvárnění hrobu a ostatkové schrány P. Josefa Toufara.
Galerie Na shledanou se nachází v prostoru bývalé normalizační smuteční síně na hřbitově Malsička v jihočeské Volyni. Prostorovou intervenci Norberta Schmidta, která do sebe integruje i předchozí prostorový vstup Michala Škody, mohou návštěvníci shlédnout až do konce července 2015 v otvírací době hřbitova po předchozím vypůjčení klíčů v muzeu města Volyně. V sobotu 20. června 2015 v 17:00 hodin přímo v galerii na Malsičce zazní tradiční i soudobé sakrální skladby pro japonskou bambusovou flétnu shakuhachi a hlas v podání skladatele Vlastislava Matouška a jeho hostů. Naváže debatní setkání s Norbertem Schmidtem a Michalem Škodou. Poslední veřejná akce ve volyňském „nadprostoru“ se uskuteční o prázdninách v sobotu 18. července v 17:00 hodin. Pásmo scénického čtení se spisovatelem Milošem Doležalem z jeho nové básnické sbírky Ezechiel v kopřivách rozezní bývalou komunistickou smuteční síň existenciálními obrazy a útržky příběhů kostí obětí, zrádců a vrahů, které se tragikou dějin shromáždily v hromadných hrobech na pražském Ďáblickém hřbitově. Spolu s Milošem Doležalem vystoupí také Jana Franková a hudbou letní podvečer doprovodí Vladimír Herák. Obě akce pořádá Městské muzeum ve Volyni.
Dokumentace vernisáže a více textů k prostorové intervenci Überraum
