Seznamka
Ilustrační foto - Poutníci na velehradské slavnosti
Autor: velehrad.eu
Pod názvem Velehrad vás volá! se ve dnech 11. - 12. června uskutečnila na Velehradě mezinárodní konference historiků o významu velehradské poutě v roce 1985, jejímž hlavním organizátorem byl Ústav pro studium totalitních režimů.
Ve Velehradském domě sv. Cyrila a Metoděje se sešlo asi 50 hostů z Česka, Polska, Slovenska a dalších zemí, čestným hostem byl kardinál Joachim Meisner. Zaznělo mnoho referátů o různých souvislostech domácí i světové politiky v 80. letech, o poměrech v oficiální i tajné církvi, o spolupráci mezi různými skupinami věřících... Přednášející byli většinou mladí historikové, kteří sice Velehrad roku 1985 nezažili, ale velmi dobře mají prostudované dokumenty a materiály, na základě kterých je možné provést určité závěry a stanoviska. Přímých pamětníků oné události bylo méně, a snad to tak bylo lepší, neboť platí, že vlastní paměť není nejspolehlivějším zdrojem historického výzkumu, každý si totiž dávno prožité skutečnosti pamatuje trochu jinak a ze souboru prožitků vybírá podle subjektivních kritérií něco jiného. Takže se potom dva účastníci jedné akce zpravidla neshodnou, jestli v ten den pršelo nebo svítilo slunce...
Mezinárodní historická konference konaná na místě, kde se před 30 lety sešlo mnoho lidí, aby slavilo 1100. výročí úmrtí svatého Metoděje. Cenným příspěvkem byl krátký amatérský filmový dokument Ondreje Krajňáka, který zachycuje pouť mladých Slováků někde zpod Tater až na Slovácko. Ve flanelových košilích, s batohy, kytarou, křížem a dobrou myslí. Na tom dokumentu bylo patrné, že srdce mladých lidí té doby bila v rytmu písně:. „Boží láska je jako slunce, ta je vždycky všude přítomná...“
Jako tehdy desetiletý hoch si to pamatuji podobně. Šli jsme s rodiči mimo okresní silnici po blátivém kukuřičném poli na Velehrad, a někteří poutníci zpívali. Prostranství před bazilikou bylo plné, a protože jsem byl malý, na tribunu s řečníky a celebranty jsem neviděl. Tehdy jsem se poprvé dověděl, že pískání při něčím proslovu znamená projev nesouhlasu. Většina poutníků kolem nás hovorila po slovensky. Několik dní před Velehradem se konala ve Zlíně primice jednoho novokněze, a tradiční hostina byla na hotelu Moskva. Uprostřed hostiny vznikl asi spontánní nápad, že lidé půjdou navštívit kardinála Tomáška, který tam byl ubytován. Pan kardinál byl asi překvapen, že se k němu vydalo na návštěvu tolik lidí, a několik z nich skutečně ve svém pokoji přijal. Zbytek čekal před hotelovým pokojem na chodbě. To vše se dá shrnout do jedné věty: církevní pastýři si mohli být jisti podporou a důvěrou věřícího lidu.
Velehrad po třiceti letech. V posledních letech na hlavní červencovou pouť už nechodím. Asi od té doby, kdy jsem si uvědomil, že mé pocity se začínají podobat postavě Ludvíka z Kunderova Žertu, který se po letech vrací na folklórní slavnosti. Potkává tam jinou generaci lidí, které nezná a nerozumí jim, o oni nerozumí jemu. Ludvík se snaží vyrovnat s vlastní minulostí prostřednictvím kolektivní paměti, ale to se mu nemůže podařit.
Vzpomínám na větu, kterou mi řekl jeden umělec, který bydlí na Velehradě: „Problémem Velehradu je jeho bezradnost.“ Když jsme se letos na jaře přihlásili s manželkou na duchovní obnovu na Velehradě, sešlo se nás jedenáct účastníků i s knězem. Prvním bodem programu bylo podepisování nějakých evropských dotačních formulářů a společné focení s evropskou vlaječkou...
Na Velehradě je dnes stavební ruch, stále se něco opravuje v bazilice, jsou tam moderní přednáškové sály, poněkud drahá cukrárna, muzejní expozice, sociální zařízení s turnikety... A jednou ročně megakoncert.
Dá se to shrnout do jedné věty: Velehrad je dobré místo pro historické exkurze a konference, ale nevhodné pro duchovní prožitky. Ale není to vina Velehradu, stejně jako viníkem Ludvíkových křivd nebyla Strážnice. Možná je to vina společnosti, ve které žijeme, a tedy vina každého z nás... Tu vinu můžeme překrýt zpěvem, vínem, tancem či evropskými projekty. Ale nezbavíme se jí.
