Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Jako každá debata na složité téma, se nakonec i diskuse o problému imigrantů docela zacyklila. Vytvořily se dva tábory. Jedni, kteří se bojí islámského nebezpečí a další, kteří se odvolávají na všeobecné humánní hodnoty a chtějí uprchlíky přijmout. Bohužel platí nudná pravda, že i v tomto případě žádné z vyhrocených hledisek nevede k cíli.
To samé se týká i postoje křesťanských církví. Na internetu už se objevily zlomyslné poznámky, co udělají křesťanské církve se svými miliardami, které obdržely v tzv. církevních restitucích. Člověk má pomalu pocit, že ať se mluví o jakémkoliv problému, od Jana Husa po africké uprchlíky, musí to skončit u církevních restitucí, které za všechno mohou a odhalují zločinné ledví křesťanství.
Nechme stranou, že zatím tady nemáme ani uprchlíky, ani církve nedostaly všechen svůj majetek, takže není o čem mluvit. Výzva to pochopitelně je. Zatím církevní představitelé především hovořili o kulturních problémech, které imigranti představují. To je ovšem pravda a nějakým způsobem se tento problém řešit musí, když tady ti lidé už jsou. Všechny je vrátit nemůžeme. Možná se podaří „utěsnit“ vnější hranice Evropské unie, ale to bude ještě nějakou dobu trvat a těžko říci, jak budou některé země spolupracovat. Z dlouhodobého hlediska se imigraci stejně nevyhneme, i kdyby tato momentální vlna polevila.
Problémy milosrdenství
Křesťané by měli mít, k problému uprchlíků, přece jen poněkud jiný přístup, než mají politici. Politici musí uvažovat z praktického hlediska, zatímco křesťané uvažují, tedy aspoň by měli, z hlediska milosrdenství. Milosrdenství je ale někdy dost nepraktická záležitost a taky nevděčná, protože ho lze zneužít.
Pochopitelně, že i milosrdenství musí být vedeno zdravým rozumem. A i tady platí, když si dovolíme v trochu jiném kontextu použít Ježíšova slova: „Co je člověku platné, kdyby celý Třetí svět zachránil a svoji duši ztratil.“ Tady jde o duši Evropy, která kdysi bývala aspoň formálně křesťanská, tedy v tom slova smyslu, že lidé navštěvovali bohoslužby a synové a dcery z křesťanských rodin zase věnovali svůj život církevním institucím. To všechno stále více mizí, křesťanská duše kontinentu zůstala přítomná spíš jaksi anonymně v tom všem, co na troskách západního křesťanství vyrostlo. Třeba v jakýchsi morálních a společenských hodnotách. Bez odvolání na křesťanství, by to nedávalo velký smysl.
Není žádný jednoznačný recept, který by bylo možno církvím dát, protože věc je příliš složitá a riskantní.
Pro a proti
Jedna z námitek, proti hromadnému přijímání imigrantů, může být jednoduše ta, že i u nás máme skupiny lidí, o které se společnost ani církve nejsou schopny s nějakým viditelným úspěchem postarat. Máme bezdomovce, kteří žijí pod hranicí chudoby, a máme tady také romskou menšinu, kterou se integrovat nepodařilo. Představa, že se nám to podaří u lidí z Eritreje, když se to nepodařilo u Romů, je velmi optimistická.
Na druhou stranu to můžeme brát jako jakýsi lakmusový papírek, který ukazuje na zdraví společnosti. Pokud jsme to nedokázali s Romy, je na čase, abychom se to naučili. Kromě nich, kteří už tu jsou, přijdou jiní, kteří tu ještě nejsou.
Pro Evropu bude samozřejmě zdravé, když se nějakým způsobem uzavře a nepustí za svou hranici každého. To nedělá žádný stát na světě. Na druhou stranu negativní zkušenosti, jaké zaznamenali například ve Francii a Německu, mohou vést k tomu, že se vyvarujeme omylů, ke kterým došlo jinde.
Jiné kultury
Bude zajímavé vidět, jak si poradíme s kulturními odlišnostmi. Není celkem problém vypořádat se s tím, že nebudeme trpět vraždy ze cti a ukamenování cizoložnic. Může se ale stát, že někteří příchozí si třeba přivezou více manželek. Na to už narazili kdysi misionáři. Co dělat s mužem, který chce být pokřtěn, ale má třeba dvě ženy. To už je něco jiného, než upalování vdov.
U „nezabiješ a nepokradeš“ se můžeme odvolat, buď na víru, nebo na konstrukt přirozené morálky, jak ji tady chápeme. Ale protože žijeme v sekulárních státech, nemůžeme použít žádný morální argument proti mnohomužství nebo mnohoženství. K historii i přítomnosti lidstva to patří a sama o sobě je tato podoba vztahů morálně neutrální. Po příchozích můžeme chtít, aby respektovali, že pijeme víno, jíme vepřové a oddáváme homosexuály, protože kdyby byli proti, život naší společnosti by to narušilo, na což nemají právo. Naopak jejich zvyklosti život naší společnosti nijak nenarušují. Na to někdo řekne, proč máme být tolerantnější zrovna my. No protože můžeme.
Sami jsme rozděleni
Je jasné, že tento typ uvažování vyvolá u mnohých pohoršení, protože jsou zděšeni už z některých druhů tance a stylu oblékání. A teď na ně někdo přijde s mnohoženstvím. Jen znova připomínám, byť to nebude nic platné, že žijeme v sekularizované společnosti a v zemích, které jsou oficiálně nenáboženské, takže určitý typ argumentů není možné užívat. Že jsme my sami rozděleni do více „kmenů“, je vidět už na tom, jak se společnost v některých zásadních otázkách dělí na nesmiřitelné skupiny, ať už jde o politiku nebo o potraty.
Uzavřít můžeme s tím, že pod otázkou, zda k nám pustit různé imigranty a azylanty, je mnoho složitějších problémů, které se týkají rozdílnosti náboženství a kultur. To se projevuje i v naší společnosti a projevovat bude. A to i tehdy, kdybychom sem nikoho z venku nepustili. Protože ty podstatné rozpory jsou koneckonců v naší společnosti samotné.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
