Seznamka
Kardinál Miloslav Vlk
Autor: Christnet.cz / Jan Uhlíř
Před nedávnem (15. června) jste se zúčastnil audience u papeže spolu s představiteli české ekumeny. Jak toto setkání probíhalo?
Především je třeba říci, že už sám fakt, že papež poskytl audienci představitelům našich církví – některých církví nekatolických, jako především Církvi československé husitské, Českobratrské církvi evangelické a církvi katolické – to bylo důležité znamení, protože papež byl v této době velmi zaneprázdněn a my jsme s naší žádostí o přijetí přišli poměrně pozdě. To, že nám audienci poskytl, je známkou toho, že mu tato věc leží na srdci a je mu blízká. Tam, kde jde o jednotu, smíření a nápravu různých chyb, to je papeži blízké. Dalším potvrzením, že mu ta věc leží na srdci, je to, že když v pátek předtím (12. června) měl promluvu ke kněžím římské diecéze, tak připomněl, že poskytne tuto audienci a že pro Čechy připravuje projev, tedy že si ho napíše sám. Tyto skutečnosti byly již předem známkou toho, že on tyto záležitosti bere do svého srdce. Ona audience, která trvala se vším všudy asi tři čtvrtě hodiny, byla ukázkou papežova stylu. František je koherentní – nejen něco říká a učí, ale také tak žije. Jeho život a jeho slova se shodují. Když jsme tedy přišli na audienci, tak papež každého přivítal u vchodu do své knihovny. Už to bylo jeho první veliké gesto – nestál někde u svého křesla a nečekal, až my přijdeme k němu, ale vyšel nám vstříc. Myslím, že na něj udělalo velký dojem i to, že zvláště reprezentanti husitské církve byli ve svých talárech s červeně zářícím kalichem na prsou. Papež všechny velmi srdečně přivítal a pozdravil, každý se představil a pak nás pozval dál a všichni se usadili do kruhu kolem jeho křesla. Já jsem ho, jménem celé delegace, pozdravil a stručně představil, o co nám jde. Papež pak nechal rozdat český překlad svého projevu, který proslovil italsky. Co se týče jeho projevu, tak k Husově otázce neřekl nic odlišného od toho, co vyslovil již Jan Pavel II. v devadesátém roce, o čem hovořil při svatořečení kněze Jana Sarkandra v Olomouci v roce 1995 a pak hlavně co řekl na Husovském sympóziu ve Vatikánu v roce 1999. My jsme tehdy, jako Husovská komise, pracovali na této otázce téměř deset let a s výsledky své práce jsme šli k papeži do Říma a na papežské universitě konali zmíněné sympózium. Při té příležitosti papež Jan Pavel II. přijal naší delegaci a řekl rozhodující slova, že lituje tragické smrti Mistra Jana Husa upálením, hodnotil jeho kněžský život, a pak vyslovil důležitou třetí věc: zařadil ho mezi reformátory. A tento zásadní projev ovlivňuje celou Husovu kauzu až dodnes. Toto hodnocení přijala i komise pro přípravu připomínky šestistého výročí upálení Mistra Jana Husa a z něho čerpal také papež František. On se přihlásil k hodnocení a ke slovům Jana Pavla II. Bylo vidět, že mu tato věc leží na srdci, když řekl, že: „Matka Církev byla touto událostí zraňována.“ Vztah církve k Husovi byl nejen plodem práce Husovské komise z devadesátých let nebo dnešní přípravné komise k letošnímu výročí, ale má schválení, požehnání na nejvyšší úrovni – od papežů. A to je pro nás, jako reprezentanty našich církví, kterých se to týká, velmi důležitá věc.
Abych se ještě vrátil k audienci. Papež pak chtěl dát nějaký dárek. Tentokrát nerozdával růžence, jako u různých audiencí a návštěv z katolického světa, ale rozdával svou encykliku Evangelii Gaudium, což bylo vhodné pro ekumenickou delegaci, v níž byli členové reformačních církví, kteří akcentovali Písmo, evangelium. A to je také základ Husovy reformy. Tuto encykliku rozdával v různých jazykových mutacích a sám ji předával. Jeho sekretář mu nesl různé exempláře, papež se dotyčného zeptal, v jakém jazyce si encykliku přeje, a vzal a daroval mu ji. I to bylo vyjádřením papežova srdce – on vidí osobu, jde mu o kontakt s člověkem. A tento jeho způsob byl toho také výrazem. Na závěr vystoupil synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml a předal mu obraz Mistra Jana Husa na českém skle, reprodukci ze středověkého rukopisu. Poděkoval za audienci a řekl, že má naději, že se s papežem setkáme u nás. Takže evangelík zval papeže k návštěvě naší země – to bylo velmi hezké a papež se přitom usmíval a byl zřejmě potěšen. Já jsem pak papeži předal text bohoslužby smíření a odpuštění, který je společným textem všech církví, které jsou v Husovské komisi zastoupeny a papež s radostí a ochotou tento text přijal. Řekl jsem mu, že večer budeme tuto bohoslužbu slavit v Nepomucenu a on odpověděl: „Duchovně jsem s vámi.“ Věřím, že kdyby neměl ten den jiný program, tak by přišel i osobně. A pak se papež se všemi osobně loučil u dveří, každému podal ruku. Nekatolíci v delegaci tím byli osloveni a myslím, že papež zde udělal velkou evangelizaci.
Zmínil jste zásadní prohlášení Jana Pavla II. z roku 1999, v němž nazval Husa reformátorem. V čem byl Hus reformátor?
Je třeba si uvědomit, v jaké době Jan Hus žil a pracoval. Vládlo tehdy trojpapežství, a proto nevěděl, na kterého papeže se má obrátit. Již Karel IV. usiloval o reformu, v jeho době byli synodní kazatelé atd. a Hus pokračoval v této linii. Proto, když ho papež zařadil mezi reformátory, tak to má tuto historickou souvislost. Úsilí o obnovu církve se datuje již od Karla IV. A Jan Hus toto úsilí vyjádřil jako teolog, jako mistr Karlovy univerzity. Chtěl, aby se život církve té doby, který nebyl na vysoké úrovni, přiblížil evangelnímu ideálu. To byl směr, který Jan Hus sledoval. A myslím, že velmi upřímně, protože jeho život byl životem katolického kněze. A to, že navazoval na Johna Wycliffa, jistě nelze popřít. Hus učil, že císař nebo král, je-li v těžkém hříchu, není před Bohem tím, kým být má. To je moment, se kterým ani nekatolíci nemohou souhlasit. Změna postoje vůči Husovi není cesta k jeho blahořečení. Společně jsme si v Husově komisi řekli, že u Husa jsou věci, se kterými nemůže souhlasit ani jedna strana.
Zeptám se jinak: Byl Hus dobrým katolíkem?
Byl to kněz, který spoléhal na evangelium a věřil mu. Jak charakterizovat dobrého katolíka té doby? Nechci, abychom tam přenášeli dnešní měřítka. Byl to člověk, který usiloval o to, aby církev byla tím, čím ji chtěl mít Kristus. A tento jeho postoj a tato jeho snaha byla opravdu dobrá, řekl bych vzorná.
Papež při setkání s českou delegací pověděl: "Mnohé spory minulosti je třeba přehodnotit ve světle nového kontextu, v němž žijeme." Které spory je ještě třeba přehodnotit v Husově případě? Nebo je dílo v zásadě hotovo?
Papež se k této větě blíže nevrátil a nedefinoval ji, ale domnívám se, že z kontextu je patrné, že papež myslel na to, že úsilí středověkých reformátorů bylo naplněno ve II. vatikánském koncilu. To je největší reforma církve v posledních staletích a vlastně v dějinách vůbec. To, co středověcí reformátoři naznačovali či o co usilovali ve svých podmínkách, to bylo naplněno a dalece překročeno II. vatikánským koncilem. Jako třeba přijímání podobojí, tak akcent na Boží zjevení a na evangelium. Koncil přinesl samostatné konstituce jak o liturgii, tak i o Písmu a Božím zjevení. Takže to, o co usilovali různí středověcí reformátoři, to bylo koncilem zcela naplněno. Myslím, že Mistr Jan Hus by byl s II. vatikánským koncilem víc něž spokojen.
My můžeme při těch papežových slovech myslet na určitý dluh, který nám zůstává: na konci 90. let jsme hovořili o pokračování husovské komise s tématem „reformace a protireformace“, na něž máme rozdílné názory. Tato komise se však neuskutečnila. To je ještě náš dluh...
Byl jste jmenován papežským legátem k Husovu jubileu. Jaké hlavní úkoly před sebou vidíte?
Ve jmenovacím dekretu od papeže se píše, co se očekává od papežského legáta pro podobné situace. Není to něco výjimečného. Papež často, když chce být blízko nějaké události a sám se osobně nemůže zúčastnit, tak jmenuje legáta, aby ho reprezentoval. V papežově dekretu se říká, abych přinesl papežovy pozdravy pro shromáždění při husovském jubileu a abych svými slovy vyzval k: „Napodobení Kristova života a k horlivému zachovávání Božích přikázání v každodenním životě“ a zdůraznil, že tímto způsobem můžeme rozvíjet ekumenický dialog. To je jádro doporučení, které papež dává ve svém dekretu. A já přitom mohu navázat na to, co papežové již dříve pověděli a co je jejich poselstvím k této otázce. A také ukázat na to, že rozvoj tohoto dialogu a řešení této kauzy bylo jasně inspirováno z katolické strany. První, kdo o tom promluvil, byl kardinál Beran na II. vatikánském koncilu, a také vyslovil lítost nad Husovým upálením. Při této příležitosti mluvil také o svobodě svědomí. A pak Jan Pavel II. v roce 1990 při návštěvě naší země vyslovil výzvu naší církvi, abychom se touto záležitostí zabývali. Zdá se, že inspirátorem byl jeho přítel, teolog Swiezawski, který byl v Polsku husovským expertem a o Husovi psal. A je velmi pravděpodobné, skoro jisté, že právě on papežovi, jako jeho osobní přítel, tuto kauzu předložil. Papež to samozřejmě nechal projít svým srdcem a duchovním citem a pak to u nás v dubnu 1990 takto artikuloval.
V sobotu 20. června se uskutečnila v pražském chrámu Matky Boží před Týnem ekumenická bohoslužba smíření. Podle vašich slov: „Církve zde dělají bezesporu historický krok, který zřejmě nemá v našich dějinách obdoby a jehož dosah, si myslím, národ ani neuvědomuje.“ Čím je tato chvíle, tato bohoslužba, historická?
Církve, které 600 let byly rozdělené a spíše se navzájem kritizovaly a někdy panovalo i určité nepřátelství, tak najednou „zasedly za jeden stůl“ a společně se dostaly k ochotě vzájemně uznat chyby, které udělaly – jedna i druhá strana. A také litovat různých nepřátelství vůči druhé církvi a požádat za odpuštění. A to se v církvi v našich dějinách nikdy nestalo. K tomu dal příklad Jan Pavel II. při 2. návštěvě u nás v r. 1995, když se omluvil za to, co katolická církev udělala nedobrého druhým církvím. A proto je to opravdu historický krok a také signál pro společnost: církve tímto způsobem řeší svoje rozpory, svoje vzájemné bolesti a jsou ochotny a schopny požádat o odpuštění. A to je velká výzva pro společnost, která je rozdělená a kde jsou různé skupiny a různá nepřátelství a kriminální věci zůstávající z minulosti. Je to důležité svědectví, které platí víc, než jakékoli kázání na nejvyšší úrovni.
Arcibiskup Róbert Bezák na soukromé audienci u papeže Františka
Autor: L'Osservatore Romano / Christnet.cz
Nedávno běžel v České televizi film Jiřího Svobody o Janu Husovi, natočený na základě knihy Evy Kantůrkové. Myslíte, že se jim podařilo autentickým způsobem přiblížit Husovu postavu dnešní generaci?
Jak Vávrův film z padesátých let, tak i film Jiřího Svobody, v sobě nesou určitý stín vidění Husovy kauzy v minulé době. Komise pro přípravu připomínky šestistého výročí upálení Mistra Jana Husa, se snažila hlavně o jednu věc: aby byl Hus dnešní generaci představen bez historických přemaleb, protože každá doba Husa viděla podle svých představ. Komunisté např. z něj udělali sociálního revolucionáře. Jednu maličkost v jeho životě zgeneralizovali, podobně, jako v době vlastenecké a národovecké vlny v druhé polovině 19. století, si jej tato doba přivlastňovala jako národního hrdinu. Proto se Husovská komise ve spolupráci s Českou televizí rozhodla připravit šestidílný seriál „Druhý život Jana Husa“. Po své smrti totiž Jan Hus začal žít druhým životem, jak ho různí lidé interpretovali atd. Tento naučný seriál se snaží sejmout masky, které jednotlivá období Husovi dávala a ukázat jeho vlastní tvář. To je důležitý krok. Abych se vrátil ke Svobodově filmu. Nejsou zde vidět silné snahy, jak v knižní předloze paní Kantůrkové, tak ve filmu Jiřího Svobody, dostat se k pravému Husovi, co jeho život znamenal, čím byl a čím mluví i k dnešní době.
Pojďme do současnosti. Výrazně jste se angažoval v případu arcibiskupa Bezáka. Co vás vedlo k tomu, že jste této kauze věnoval tolik času a energie?
Po prohlášení vatikánského Státního sekretariátu, které bylo uveřejněno na webu Konference biskupů Slovenska, jsem k tomu napsal a publikoval na svém webu svoje slovo, a sice v tom smyslu, že to, co jsem řekl v rozhovorech pro Katolický týdeník či Televizi Noe, je stoprocentní pravda. My jsme s Mons. Bezákem u papeže byli sami dva, oba jsme slyšeli průběh rozhovoru a o tom jsme vydali svědectví. Jestliže to někdo chce překroutit, tak dělá násilí pravdě. Vyslovil jsem podiv nad tím, že zodpovědní lidé nevědí, co papež při té audienci vlastně dělal. My jsme svědci a jestli to někdo chce překroutit, tak dělá násilí pravdě. Jak už jsem napsal, víc se k tomu vyslovovat nebudu, protože jsem se již vyslovil dostatečně. A proč jsem se tomu věnoval: protože jakékoli pošlapávání evangelia, jeho překrucování a nedostatek lásky uvnitř církve, je špatným poselstvím do dnešní doby. Protože se mi zdálo, že tato věc nebyla v pořádku, a protože se také snažím žít z evangelia, kde Ježíš říká: „Zhřeší-li bratr tvůj, jdi a napomeň ho.“ To je tedy moje základní motivace, že jsem se této záležitosti ujal. Protože se domnívám, že v církvi takovéto jednání nemá své místo.
Mluvili jsem o mučedníku Husovi. Proč i dnes v církvi existují větší či menší trpitelé, například Tomáš Halík byl vyhozen z Katolické teologické fakulty, nebo arcibiskup Bezák, o němž jsme mluvili?
To odpovídá slovům evangelia. Ježíš říkal: „Mne pronásledovali, i vás budou pronásledovat.“ V lidském společenství, kterým církev také je, kromě toho, že nese božskou pečeť, tak v jejím společenství se takovéto věci také stávají, protože jak říká papež František: „Jsme všichni hříšníci.“ Nemůžeme se takovýmto situacím divit, protože Ježíš to předpověděl. Nejsme společenství andělské, ale lidské a boholidské a v takovém společenství se takovéto věci mohou přihodit. Ježíš také řekl: „Vezmi svůj kříž a pojď za mnou.“ To je perspektiva řešení pro takovéto případy a bolesti, které tady jsou. V Schulzově románu Kámen a bolest je to pěkně vyjádřeno. Michelangela varovali, aby nechodil do Říma - do Říma doby renesanční, že tam může ztratit víru. A když se pak vrátil, tak řekl něco v tom smyslu, že jeho víra byla posilněna. Jestliže se totiž takovéto nedobré věci v církvi dějí a ona se nerozpadne, tak je to určitě dílo Boží, ne lidské.
Dočká se podle vás arcibiskup Bezák rehabilitace na Slovensku, bude jednou zařazen mezi „reformátory“?
Další perspektiva Mons. Bezáka je v rukou papeže, on řekl, že si věc prostuduje a rozhodne. Papež je citlivý, věci zná, nechal si je podrobně vyprávět a na to já spoléhám. Mons. Bezák prohlásil, že se na Slovensko vrátit nechce, takže tím je to také dáno.
