S láskou na nás pohleděl

Ilustrační foto - Katolická charismatická konference
Autor: Facebook.com / Dominik Bouma

V neděli 12. července skončila Katolická charismatická konference, v pořadí celkem dvacátá šestá, v moravské metropoli už devátá.  

Statistika

Na začátek trochu statistiky, která sice „nuda je, má však cenné údaje“: letos se sešlo přes pět tisíc účastníků (nepočítají se jednodenní vstupy) a dětí bylo dvanáct set, což je přímo charismatický rekord! Děti už mají svou, prakticky samostatnou, paralelní dětskou konferenci. Je neuvěřitelné, že se vyvinula z původního prostého hlídání dětí. Protože loni pavilón F, i při své úctyhodné kapacitě, doslova praskal ve švech, musel se poněkud „nafouknout“ – tím, že prostor pro svátost smíření se přesunul do pavilónu G, spolu s adorační kaplí a prostorem pro přímluvné modlitby. Takže bylo více vzduchu a prostoru.

Ubytování a strava

Ubytování bylo bez problémů, už potřetí jsem využila jeho nabídky (poučena svou někdejší půlnoční promenádou po Cejlu, což nebyl dobrý nápad…). Abych jen nechválila: letos poněkud vázla organizace stravování. První ranní káva byla, řečeno s klasikem, „bez vůně, barev, květů, jasu“, jakási nedefinovatelná tekutina barvy khaki. Vzápětí ale přišla omluva a navíc jsme si mohli spravit chuť u kávovarů se skvělou „charismatickou“ kávou. Druhý den jsem si vystála půldruhé hodiny frontu na filé, sice jsem si ho pak o to víc vážila, nicméně další den jsem oběd vzdala. Kromě toho jsem chápala, že především se musí najíst celiatici, rodiny s dětmi a lidé s omezenou pohyblivostí. V ulici Hlinky je útulná vinárna Železná růže. Takže žádný problém!

Téma povolání

Leitmotivem bylo tentokrát povolání, a protože bylo pojato ve všech svých podobách a souvislostech, doslova prostupovalo všechny čtyři konferenční dny. Je příznačné, že toto téma, které je dost vážné, bylo uvedeno laskavou větou z evangelia sv. Marka: „S láskou na něj pohleděl…“ (Mk10,21). Příběh bohatého mladíka je zaznamenán ve všech synoptických evangeliích. Je na pohled jednoduchý: mladý muž dospěl k názoru, že cesta s Ježíšem není nic pro něho. Je mu to sice líto, ovšem uvažuje tak zvaně realisticky: „nedá se nic dělat“.

Do celého tématu nás uvedl P. Vojtěch Kodet hned v úvodní přednášce. Museli jsme si položit otázku, kým vlastně je hrdina tohoto příběhu, u Marka zvaný bohatý mladík, u Lukáše a Matouše „nějaký člověk“. Může to totiž být každý z nás. Určité bohatství máme všichni, ostatně v kralickém překladu je místo „ mnoho majetku“ použit výraz „mnoho dober“. Z toho je zřejmé, že se nemusí nutně jednat o finance, pole a nemovitosti, ale i o to, co se dá nazvat software, tedy všechno dobré, na čem nám záleží.

Další otázkou je, co ten mladík dělal tak špatně, že ho Ježíš ani trochu nepochválil. Oč byla lepší Samařanka u studny nebo Zacheus? Náš mladík přece byl upřímný a všechno myslel dobře. A na rozdíl od samařské ženy a celníka Zachea byl bezúhonný, obstál by i v přísné lustraci. Navíc cítil, že mu něco chybí, něco, co ho přesahuje. Jako by žíznil po prameni živé vody. Dnes by ho zřejmě každý klášter přijal s otevřenou náručí. Ovšem je otázka, jak by se na této cestě jeho duchovní život rozvíjel.

Víme, že mnoho nadšenců se zklamalo, ne-li přímo vyhořelo. (Na tohle narazila ve své pozdější přednášce i Katka Lachmanová: „Konvertita by měl na nějaký čas do mrazáku.“) Ježíš to věděl. Proto ho nedojalo mladíkovo nadšení. Přesto se mu věnuje a vede s ním dialog. Jeho pohled je plný lásky a pochopení, ovšem udržuje si současně odstup. Nevolá mezi své učedníky každého, vždyť i svých Dvanáct si vybral on sám: „Ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás“ (Jan 15).

Mladý muž odchází smutný, není schopen, ani pro Ježíše, se odpoutat od svých „dober“. To ovšem neznamená, že ho Ježíš „hodil přes palubu“. Mladík dosáhne vytouženého věčného života, ale jinak, než si představoval: cestou postupného zrání ve víře.

Hlavní host konference

Jako každý rok, i letos měla konference zahraničního hosta. Tentokrát jím byla paní Michelle Moran, z Velké Británie, od r. 2007 prezidentka ICCRS (Mezinárodní služebný tým charismatické obnovy). Jejím oborem je pastorální teologie. Musím přiznat, že pojem „evangelizační komunita“ ve mně budí asociace na mírně řečeno vlezlost Svědků Jehovových a na pouliční evangelizátory, ujišťující nás s donkichotským nadšením o Boží lásce. Ale obě přednášky paní Michelle Moran mi poskytly jiný pohled a v širší souvislosti mi došlo, že Evropa dnes naléhavě potřebuje právě evangelizaci. 

A co se týká klasických misií: už v úvodu konference zazněl názor, v souvislosti s novodobým stěhováním národů: „Nebudeme muset chodit na misie, ony k nám přijdou samy“. Evangelizace je tedy potřeba víc než kdy jindy.

Přednášky a promluvy

Přednášky a promluvy při mších přinesly spoustu překvapení. Zaujaly mě všechny a kdybych jednu z nich měla označit za nejzajímavější, byla bych v rozpacích. A tak se soustředím na několik myšlenek. Na zahajující přednášku P. Kodeta přímo navazovala páteční dopolední přednáška P. Petra Karase: „Žít a ne živořit.“ Opět jsme se setkali s bohatým mladíkem – dodržoval řád, nepovažoval přikázání za nutné zlo, dá se předpokládat, že měl dobré vztahy s lidmi, jistě byl schopen přátelství a důvěry. Ovšem ve víře je nutné růst. Samo přikázání nestačí, je nutné jít dál a správným směrem. Mladík měl teprve objevit své povolání. V dané chvíli byl zklamaný, od Ježíše chtěl slyšet něco jiného. Odchází smutný, je mu jasné, že bez Ježíše není plný život.

I my se často bojíme, co všechno od nás Bůh může a bude chtít. Bůh ovšem od nás nechce nic nemožného. Jen se musíme rozhodnout a takové rozhodnutí někdy musí být jednoznačné. Tak jako se museli Izraelité rozhodnout.

O tom pojednávala promluva P. Daniela Víchy. Jakub byl povolán, aby odešel do Egypta a za nějakých čtyři sta let jeho potomci dostali opačnou Boží výzvu: aby odešli z Egypta. Protože Josef, předobraz Ježíše, už tam byl zapomenut. Egypt znamenal dobro jedině s Josefem. Egypt bez Josefa představoval už jen prázdno. Ne všem to došlo, pověstné "hrnce egyptské“ se přece staly pojmem pohodlí a jistoty, byť i v nesvobodě. Toto „dobro“ ovšem bylo nutné opustit a vydat se na dlouhou pouť pod Božím vedením. O povolání šlo v tom nejširším pojetí – povolání l životu, lásce, službě, ke chvále a vděčnosti. 

O tom pojednávaly obě sobotní přednášky o povolání ke službě (Katka Lachmanová) a o povolání ke chvále a vděčnosti (P. Vlastimil Kadlec). Spolu s jedním z paralelních večerních programů o rozlišování Boží vůle (sestra Veronika Barátová z komunity Blahoslavenství) pojmenovaly mnohé problémy, o kterých neradi slyšíme a přitom si s nimi často nevíme rady. Na cestě mohou být překážky, které jsou v nás i mimo nás – například problém převzít odpovědnost, neschopnost rozhodnout se, ale i zklamání z našich bližních a frustrace ze služby v církvi, zahořklost vůči Bohu.

Samostatnou úvahu by si zasloužilo rozpoznávání Božího volání v osobním životě; často si totiž pleteme naši utkvělou představu s Boží vůlí a na druhé straně zde vzniká prostor pro naprosto neférovou manipulaci. Živá víra ovšem není soubor pouček, nýbrž vztah. A z toho je nutno vycházet.

Ještě poznámka pro odlehčení: sotva by mě kdy napadlo, že při jedné z přednášek si osvěžím znalost písně z výletů, táborů a brigád, klasiky známé mně i mému synovi: „Na kopečku v Africe, stojí stará věznice…“, s upřímným přiznáním, že jsme ji rádi zpívávali hlavně kvůli té čtvrté sloce… P Vlastimil Kadlec mi mluvil z duše!

Exercicie bez silentia

Musela jsem odjet už v sobotu večer. Aspoň jsem si ušetřila tesknotu loučení. A už se těším na příští rok. Konference pro mě znamená mohutný náboj. Na exercicie se necítím, přiznávám na rovinu, že silentium by pro mě bylo nepřekonatelnou překážkou. Jsem vděčná za tyto exercicie bez silentia a vážím si všech těch, kdo se podílejí na náročné realizaci, koordinaci programu a vytvoření nezbytného zázemí. Proto se nás mohlo sejít více než pět tisíc, poutníků i hledajících. A Pán Ježíš „s láskou na nás pohleděl“.

Hana Farná je lékařka a stálá spolupracovnice magazínu Christnet.eu.

Mezititulky redakční.