Seznamka
Svatý Jakub - poutník
Autor: archiv autora
Trošku historie
Ve středověku existovaly tři hlavní poutě, které by měl křesťan vykonat. První byla do Svaté země, druhá do Říma a ta třetí do Santiaga de Compostella k hrobu Ježíšova apoštola sv. Jakuba. Apoštol Jakub byl sťat v Jeruzalémě v roce 44 a byl prvním popraveným apoštolem. Podle legendy jej po delším čase přivezli tři mniši do přístavu Murxía ve Španělsku. Legenda dále praví, že velká hvězda ukázala místo, kde má být pohřben. To místo, kde dnes stojí Santiago, bylo nazváno Compostella – což znamená Hvězdná louka právě proto, že bylo označeno hvězdou. Ale proč je symbolem poutníka mušle? I na to legenda pamatuje. Jeden portugalský šlechtic sledoval ze své lodě, jak vykládají apoštolovy ostatky na břeh, když tu jej velká vlna smetla do moře. Úpěnlivě se začal modlit ke svatému Jakubovi, aby jej zachránil. A skutečně, když již nikdo nedoufal, že jej kdy živého uvidí, vyplaval živý na hladinu a byl posetý právě mušlemi hřebenatkami. Byl to první zázrak sv. Jakuba. A od té doby se poutníci na cestě k jeho hrobu značí těmito mušlemi. Ale dosti historie zpátky na Camino.
Já do Santiaga nechci, ani náhodou
Pět let jsem odolával přáním své manželky, která si přála tuto pouť vykonat. Mě však představa, že bych měl jít někam pěšky, a to ještě ke všemu minimálně 100 km, přímo děsila. Jak roky přibývaly, moje žena již přestala doufat a já měl klid.
Jenže, člověk míní a Bůh mění. Dělal to takovým „nenápadným způsobem“. Občas v televizi, občas v různých časopisech, občas i ve snu se mi ta pouť tak nenápadně připomínala. Až jsem podlehl. Loni v listopadu jsem manželce oznámil: „Jdeme do Santiaga.“ Nevěděla jak to myslím, protože se již smířila s tím, že tam nepůjdeme. A protože se znám, hned jsem konal. Stanovil jsem datum na 2. 4. 2015, koupil letenky do Madridu (to proto, abych si to nerozmyslel) a začal plánovat cestu. Vůbec mně ani nenapadlo, že budou vlastně Velikonoce a musím říci, že jsem nelitoval, protože zažít Procesión del Viernes Santo, čili Velkopáteční procesí ve Španělsku, je opravdu životní zážitek.
Procesión del Viernes Santo
Člověk by ani neřekl, jak ten čas letí. Najednou tu byl den našeho odjezdu, druhý duben 2015.
Ráno poprvé batohy na ramena, rozloučení s rodinou a … dá-li Bůh, za měsíc se uvidíme. Vlak, autobus, letiště, letadlo a již není cesty zpět. Za dvě hodiny Madrid, přenocování a znovu vlak. A je tu León, město odkud již půjdeme po svých 324 km až do Sanitaga de Compostella. Hned jak jsme vystoupili z vlaku a já uviděl první tabuli s touto vzdáleností, polila mě hrůza: „To mám ujít pěšky!? Pane Bože, co jsi mi to připravil, vždyť tady někde bídně zahynu!“ S takovými trudnými myšlenkami jsem se ubíral z nádraží v Leónu k prvnímu Hostasu, kde jsme měli přečkat ještě jednu noc než vyrazíme do neznáma. Po očku jsem sledoval moji ženu, no a jak jinak, tvářila se radostně. Asi se mě chce zbavit, pomyslel jsem si. Ale na další uvažování nebyl čas, protože se k nám blížil rachot bubnů a hlahol trubek. Po chvíli jsme uviděli zakuklené muže, jak nesou na ramenou nosítka s ukřižovaným Kristem. Všichni celí zahalení do černého oděvu, kápě na hlavách. Bylo jich asi 40. Pomalým houpavým krokem důstojně kráčeli ulicí a za nimi další a další. Prostě úchvatné. Takto putovali městem celý den, jen s kratší přestávkou, až do 22.00 hodin.
Velkopáteční procesí
Autor: archiv autora
Camino – čili cesta
Na Caminu potká člověk směsici nejrůznějších lidí. Poutníky, ty poznáte na dálku podle oblečení, batohů a holí či hůlek. Černoši, Korejci, Japonci, Belgičané či Angličané, ti všichni v podstatě tvoří dohromady stejnorodou skupinu lidí, kteří jdou za stejným cílem. Vždy se pozdraví, vždy s úsměvem na pozdrav odpoví „Buen Camino“. Přání dobré cesty funguje jako doping - potěší a povzbudí. Často se se stejnými lidmi potkáte v alberzích a pokud můžete, začínáte si sdělovat své dojmy a prožitky. Úžasná atmosféra, která mnohdy vyústí v přátelství. Zvláštní jsou pak Španělé. Zdají se být jaksi nepřístupní a nevšímaví k poutníkům, ale jen do chvíle, než je pozdravíte. Rázem se z nich stávají lidé srdeční a ochotní pomoci. Pokud vidí, že máte potíže s hledáním cesty, sami ochotně cestu ukáží a třeba s vámi i kousek jdou. A to jak ve městě, tak na vesnici. Později jsem se dozvěděl, že pro ně je čest Camino absolvovat a proto každý, kdo na této prastaré cestě putuje, je pro ně vítán a vážen. Úžasní lidé.
Poutníky doprovází značka s mušlí
Autor: archiv autora
Camino de Santiago – duchovní cesta
Nemá smysl zde popisovat jednotlivé etapy, které je nutné projít, než poutník po 360 km chůze stane na Monte de Gozo a radostně zvolá: „Santiagóóóóó!“ Bylo by to únavné a mnohdy i nezáživné. Existují však místa, která by poutník minout neměl. Je to León, odkud jsme vyšli. Dále nenápadné místo La Faba s kostelem sv. Ondřeje, O Cebreiro, zcela jistě klášter Samoz a Portomarin se svojí románskou katedrálou. Já osobně jsem na těchto místech Boží přítomnost cítil velmi intenzivně a musím přiznat, byly to pro mě osobně takové „čerpací stanice“.
Jinak samozřejmě si člověk myslí, že celou cestu prožije zbožně a téměř neustále se bude modlit za vše a za všechny. Ale co se týče mé osoby, tak opět platí, člověk míní, Pán Bůh mění. Každý má svoji cestu jak Boha oslavit. Najednou postupně uticháte, protože jdete do kopce a jaksi nejde se nahlas modlit, jelikož nemůžete dýchat a tak se začnete modlit v duchu, až najednou zjistíte, že mlčíte. Po chvíli si uvědomíte, že Bůh člověka učí, aby byl konečně ticho a poslouchal, co mu On chce sdělit. On člověka chce na této cestě učit zejména pokoře a aby se jím nechal vést. Nic víc a nic míň. „Vstaň, sbal se a jdi, vše ostatní přenech mně. Obětuj mi celý svůj den, který máš před sebou a Já se postarám.“ A věřte, ono to funguje. Netrpěli jsme nouzí, i když jsme vyšli a neměli k jídlu nic, než kousek chleba a jablko. Neměli jsme puchýře, nebolely nás nohy, nenastydli jsme, i když jsme byli promoklí na kost. Nepotřeboval jsem ani léky na tlak a na srdce. Stačilo ráno vstát, sbalit si svůj „šnečí domeček“, odpustit všem, kteří v noci hlasitě spali, obout „zapatos“ (španělsky boty), najít nejbližší kostel a když nebyl, tak kříž, pomodlit se Otčenáš, odevzdat se do Jeho péče a jít. Vše ostatní přicházelo tak, jak člověk potřeboval. To je pro mě osobně ten nejvyšší duchovní rozměr této cesty a jsem Bohu vděčný za to, že mi toto ukázal. Teď je jen na nás, jak s tím naložíme.
Tři týdny jsme den co den šlapali poctivých 360 km za všech okolností. Až v neděli 26. 4. 2015 jsme byli u cíle. Katedrála sv. Jakuba v Santiagu de Compostella. Přesně na mši svatou, kterou sloužil biskup se závěrečným Botafumeiro - rozhoupáním obřího kadidla.
Pokud Vás tento článeček inspiroval k tomu, že se sbalíte a půjdete, tak Buen Camino!
