Kam zmizeli brazilští katolíci

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Paul Mannix / Creative commons

Brazilští katolíci jsou v poslední době ohrožený druh: v doposud největší katolické zemi světa totiž vymírají. Hovoří o tom všechny statistiky za posledních dvacet let, ať už jsou to oficiální brazilská sčítání obyvatelstva, průzkumy brazilských agentur (Datafolha) nebo prestižních mezinárodních organizací (Pew Research Forum). Od konce dvacátého století se jejich počet smrskl téměř na polovinu – z 89% v roce 1980 na dnešních asi 57% – a největší pád zaznamenávají velká města a nejmladší věkové skupiny.

Při svém studijním pobytu v Brazílii se zajímám mimo jiné o to, kam tito katolíci zmizeli. Podle dat velkého průzkumu Pew Research Forum z loňského roku se buď stali protestanty (nyní asi 20-25 % populace) nebo se zařadili k rostoucímu počtu osob bez vyznání (8-10 % populace). Zastavme se nejprve u tzv. lidí bez vyznání, jejichž počet v zemi značně vzrostl. Ale kteří by v brazilském kontextu neměli být chápáni v rovnici bez vyznání = ateista. V průzkumu z roku 2007 přes 80 % nábožensky nezařazených deklaruje víru v Boha a 69 % v Ježíše Krista. Pouze 8 % všech nábožensky nezařazených odpovědělo, že nevěří v Boha a 14 % nevěří v Kristovo zmrtvýchvstání: jedná se tedy fakticky o věřící křesťany nespojené s žádnou konkrétní církví. Ti, se kterými jsem měl možnost hovořit, jsou zpravidla bývalí katolíci a se svou církví se rozloučili kvůli principiálnímu nesouhlasu s některým z oficiálních postojů, ať už se jedná o homosexualitu, potraty či antikoncepci. Jejich příslušnost ke kolonce „bez vyznání“ by mohl nalomit současný papež František, k němuž drtivá většina brazilských „nevěřících“ vzhlíží s obdivem.

„Přestala jsem si říkat katolička, protože můj nejlepší kamarád je gay a naše farnost ho fakticky vyštípala,“ řekla mi Luana (21), studentka sociálních věd na státní Univerzitě São Paulo (USP). „Papež mluvil rozumně. Nechci po církvi, aby podporovala sňatky homosexuálů, jenom chci víc pochopení.“ Není úplně překvapivé, že mezi homosexuálními páry je výrazně vyšší procento lidí bez vyznání (20 %) – ne už ale výrazně vyšší zastoupení těch, co nevěří v Boha.


Praktický protestantismus

Nyní již k protestantům, především k těm evangelikálním, tvořícím nejrychleji rostoucí náboženskou skupinu v zemi. Tazatelé z Pew Research se při zmíněném výzkumu nezapomněli ptát na důvody pro opuštění katolické církve: 77 % respondentů toužilo po „osobním spojením s Bohem“, pro 68 % to byl „nový styl uctívání“, pro 61 % „větší důraz na morálku“, 62 % respondentů „našlo církev, která více pomáhá svým členům“. Pouze 21 % Brazilců motivovaly „osobní problémy“ a stejné množství „touha po lepší finanční budoucnosti“, což bývá přitom často zdrojem klišovitého odsouzení evangelikálního vzestupu s odkazem na teologii prosperity.

Jak chápat uvedené šablonovité odpovědi v brazilském náboženském kontextu? Také tady může hrát roli nesouhlas s dogmatikou a postoji katolické církve, mnohem častěji jsem se však setkal s řadou praktických problémů s tím být katolíkem v Brazílii. Může to být tak triviální věc, jako je vzdálenost: například od mého bydliště v São Paulu je nejbližší katolický kostel asi sedm kilometrů – a autobusové spojení je komplikované, zvláště v neděli. Naopak ve vzdálenosti deseti minut chůze je celých třináct chrámů jiných církví, včetně nechvalně proslulé Univerzální církve království Božího (IURD) hned naproti a pět minut vzdálené baptistické centrum. Statistiky naznačují, nakolik je brazilská katolická církev tragicky nepřipravená na rapidní růst náboženské konkurence. Na dvě stě milionů lidí má pouhých 22 tisíc kněží, tedy jednoho kněze na devět tisíc obyvatel; pro srovnání v České republice, kde se neustále hovoří o nedostatku duchovních, připadá jeden kněz asi na 3 tisíce obyvatel a nesrovnatelně méně věřících. Podobně má sekularizovaná Francie s třikrát menším množstvím obyvatel stejné množství aktivních kněží jako celá Brazílie.

Kam zmizeli brazilští katolíci

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Michael Swan / Creative commons

Brazilská katolická farní síť je k tomu nerovnoměrně rozdělená, nedokázala se přizpůsobit rychle rostoucím městským aglomeracím a některé části země zcela ignoruje. Naopak protestantské církve, především ty expandující evangelikální, mohou nabídnout neporovnatelné množství kapacit, soustředěných často jenom na Brazílii kvůli jejich národnímu charakteru. Příkladem budiž zmiňovaná Univerzální církev, jež se může s pouhými dvěma miliony věřících pochlubit šesti tisíci chrámy a dvanácti tisíci pastory. Církví s milionem a více věřících je přitom v největší latinskoamerické zemi osm, k nim lze připočítat další desítky regionálních církví. Jejich sílu „na zemi“ násobí síla mediální – brazilské evangelikální církve se mohou pyšnit vlastnictvím vůbec nejsledovanějšího televizního kanálu (Rede Record), stovkami televizních a tisíci rádiových stanic. Také tady katolická církev zaspala.


Špatná infrastruktura

Se špatnou fyzickou i mediální infrastrukturou souvisí odpověď těch, co „našli církev, jež více pomáhá svým členům“. William (32), nyní navštěvující právě onen baptistický kostel naproti mému bydlišti, je pokřtěný katolík. Už tři roky je součástí baptistického společenství a nemůže změnu vynachválit: „Chodil jsem do kostela hodinu odsud, kde mě nikdo neznal,“ říká. „Farář netušil, jak se jmenuji, navíc nikdy nevydržel déle než rok. A ostatní věřící byli ze stejné čtvrti, měli k sobě nějaký vztah, zatímco já jsem nezapadal. Sem mě pozval soused a znám tu spoustu lidí. Chodíme k sobě na návštěvu, pořádáme společně akce, vím, že mi pohlídají děti…”

Tady u baptistů je nových katolíků možno najít několik, nejčastěji přestěhovaných z jiných míst částí Brazílie včetně tradičního Severovýchodu země. Příslušenství k některé lokální náboženské komunitě je klíčové pro jejich zařazení se do saopaulské společnosti, která právě lidi ze Severovýchodu, známé obecně jako Nordestinhos, špatně přijímá a pohrdá jimi. Pokud k tomu pochází z chudých poměrů a nechali svou rodinu vzdálenou několik tisíc kilometrů, bývá to právě církev, jež vytváří jejich sociální vazby – a může jim dokonce pomoci najít zaměstnání. Mocná, bohatá a politicky vlivná Univerzální církev se může pyšnit právě tímto způsobem pomoci svým věřícím, i když za to musí následovníci při jednotlivých rituálech dobře zaplatit: IURD nedávno své chrámy vybavila terminály na platební karty, aby tak zajistila, že se nikdo nevymluví na nedostatek hotovosti.

Zatímco odpověď o „osobním spojení s Bohem“ se hodnotí těžko, „nový styl uctívání“ je velmi srozumitelná kategorie. Brazilské protestantské církve nabízí dynamickému národu vskutku jezuitské možnosti: velká shromáždění na fotbalových stadionech, elitní a často dobře zaplacené hudební skupiny, tanec, zpěv, divadlo. Velká exorcistická shromáždění lákají i diváky zvenku a působí fascinujícím dojmem hollywoodské show. A to je jen malý, extrémní výsek protestantské „nabídky“. Na druhém pólu lokální protestantské církve nabízí rodinné a přátelské prostředí, kde se všichni přítomní vzájemně před společnou modlitbou seznámí a několik minut si povídají. Během týdne pak spolu tráví čas mnoha aktivitami utužujícími společenství. Není divu, že se v Brazílii tolik uchytila charismatická obnova, k níž se nyní hlásí na 60 % všech katolíků, a jež se snaží využívat stejných prostředků.

Kam zmizeli brazilští katolíci

Od konce dvacátého století se počet katolíků v Brazílii smrskl téměř na polovinu – z 89 % v roce 1980 na dnešních asi 57 % – a největší pád zaznamenávají velká města a nejmladší věkové skupiny.
Autor: Pew Research Center

Nakonec k „většímu důrazu na morálku“: tady platí, že protestantské církve jsou výrazně úspěšnější než církev katolická jak na lokální, tak na celoplošné úrovni. Protestantské pastory zejména z kontroverzních církví stíhá v posledních letech jeden skandál za druhým včetně obtěžování dětí či otroctví – avšak díky roztříštěnosti a množství přítomných proudů mají velmi omezené dopady. Věřící se jednoduše může přesunout do nejbližšího společenství, kde má pastor neporušenou pověst. Tady funguje skutečný náboženský kapitalismus: zákony trhu okamžitě ničí zkompromitované pastory a jejich komunity, případně celé konkrétní církve, pokud příliš centralizují. To se stalo tolikrát zde citované Univerzální církvi, jež po letech růstu ztratila při sčítání v roce 2010 významnou část věřících ve prospěch konkurence díky medializovaným skandálům typu „nakopávání světice“, kdy její pastor přímo na televizní obrazovce skopl ze stojanu Pannu Marii, obrovských korupčních afér a fyzického napadání konkurenčních náboženských skupin.

Katolická církev trpí identickým problémem, ovšem v globálním měřítku – zasahují ji kupříkladu známé pedofilní kauzy nejen v Brazílii, které se ostatně prakticky nedotkly, ale po celém světě. Jakýkoli větší skandál poškozuje globální katolickou církev a právě v Brazílii je díky enormnímu množství protestantských médií možnost věnovat každému problému významnou a dlouhodobou pozornost. Navíc samotná katolická doktrína bývá častým terčem kritiky z morálního hlediska pro idolatrické uctívání svatých, přímo v brazilském kontextu potom za spojení a dokonce dobré vztahy s afro-brazilskými církvemi, považovanými protestanty v drtivé většině za démonická náboženství.


Konec koloniální církve

Jak vidno z předchozích řádek nastiňujících celý fenomén, který se týká nejen Brazílie, ale v důsledku i celé Latinské Ameriky, brazilští katolíci ve skutečnosti v posledních letech „nezmizeli“ do světa sekularizovaných nevěřících – opustili však svou mateřskou církev na základě často protikladných důvodů, zakotvených v samotných principech fungování katolické církve. Ta se svými nepřipravenými a archaickými strukturami a centralizovanou formou vlády nedokáže flexibilně reagovat na rychle se rozvíjející výzvy svobodného brazilského náboženského trhu. Nemá na to dost finančních prostředků, ani dost fyzického kapitálu. Součástí rychlosti katolického úpadku přitom bezpochyby je i to, že Latinská Amerika byla katolíky od úspěšné evangelizace brána za jistou – nebylo to bojiště ani misijní území, byla to bašta církve z koloniálních dob, díky diktátorským vládám často neumožňující konkurenci.

Nyní čelí procesu, jenž možná během příštích dvaceti let naprosto promění celý katolický kontinent. Svým způsobem by se dalo mluvit o jakési vnitřní dekolonizaci, jež v posledním století postupně proběhla i na politické rovině. Brazilská protestantská hnutí jsou totiž ve své naprosté většině domácí, brazilské produkty, na rozdíl třeba od řady církví v Africe dávno odpoutané od amerických misionářů a peněz.

 

Autor je doktorand antropologie náboženství. V současnosti pobývá a studuje v brazilském Sao Paulu.