Ďábelské hrátky

Jan Kašper
Autor: archiv autora

Proč jsme se báli Státní bezpečnosti? Mohla námi ošklivě manipulovat. Je však zjevné, že StB měla také co nabídnout. Pro slabší charaktery zahraniční a studijní cesty na „západ“, či možnost být s jejich pomocí vysazen do sedla církevních funkcí. Do poloviny osmdesátých let, před jistým uvolněním, to mohlo být působivé. Fungovala i hrozba odejmutí státního souhlasu ke službě, zamezení možnosti studia dětem a podobně. Horším případem bylo jistě i vydírání.

Praktiky StB

Co si počít? Doporučeníhodné bylo sdělit kolegům či známým, že si Vás estébáci pozvali k výslechu. Kdo tak učinil, ztrácel pro ně cenu. Rozhodně se nenechat zvát do kaváren a restaurací. To již činilo z člověka „zájmovou osobou“, která bude uvolněněji mluvit. Po delších výsleších, jež ne/byly? snímány na magnetofon, nevěděl by už ani Paganini, co, pro koho a k čemu zahrál. Nešlo jen o to, co bylo povězeno, ale na jaké otázky, s rafinovaným zadáním i cílem se mluvilo, nebo mlčelo… Týká se to všech, kteří podstoupili jakýkoliv výslech. Kdo se jednou zapletl, toho mívali v hrsti. Tak, či onak. Vědomě, či podvědomě. Jiného kalibru byl již příslib dalšího setkávání - a spolupráce.

J. L. Hromádka

Zástupným otloukánkem se stal J. L. Hromádka, jenž propadl chiméře reformního socialismu, aby se dočkal s osmašedesátníky hořkého konce. Vrátil Rusům vyznamenání, napsal dopis Červoněnkovi publikovaný na Západě a zemřel. Spolupráci, pokud známo, nepodepsal.

Příběhy zrady

Co činilo ze závazku spolupráce s StB něco proklatě zlého, zradu na Kristu? Upsat se nepříteli Ježíše Krista. Spíše než vlastní krví popřením svědomí a donášením na své bratry a sestry. Selhat mohl kdokoli z nás. Šlo o paktování se s koncentrovaným zlem. Soukolí moci je drtivé a zničující. Jednalo se o hazard. Licitovat se zlem nelze. Zde nešlo vyhrát. Nejhůře dopadl Jidáš, když „nenašel místa ku pokání“. Zapřel opakovaně dokonce Petr. A hořce plakal. Kohout kokrhá i do našeho svědomí v každém věku. Petrovi Ježíš odpustil bez velkých gest a obnovil jeho povolání k následování. Něco podobného se stávalo i v mladé církvi prvních století. Často pod hrubým násilím ze strany římského státu. Křesťané na severu Afriky byli přísnější. Váhali odpustit opakovaně zhřešivším, zvláště pokud šlo o biskupy a presbytery. Na druhé straně Středomoří byla slitovnější praxe pro ty, kteří veřejně litovali svých činů. Ještě nedávno si mnozí křesťané zadali s nacismem a zatloukali, nebo mlčeli jak ryby. Týkalo se to i významných teologů, vysokých církevních, státních představitelů Německé spolkové republiky, ba i OSN.

Jsou uvedené případy srovnatelné s tím, co jsme prožili i my? Určitě v tom, jak z toho ven. Bezesporu stačí „pouhá“ lítost a jdeme dál. Otázkou je, nakolik to platí o přítmí zpovědnic, či ututlaných komisí, v nichž je tak snadno anonymně hledat azyl. Stačilo by veřejně povědět „selhal jsem, lituji“. Ani k tomuto kroku se naprostá většina nedostala. O to tristnější to je při představitelích církví a jim podobných činitelů!

Velké mlčení

Nelze pomlčet o nesmírně závažné věci. O tom, že mnozí lidé kolem nás, ve vedení církve i na naší bezprostřední úrovni, běžně spolupracovali s StB. Naprosto se například mlčí o tom, že jeden kazatel, pozdější předseda své církve, byl dokonce v době ještě tvrdého komunismu, kaplanem OSN (!) v New Yorku. Vyslaným tam naším bolševickým režimem. Podle nedávno zveřejněných materiálů KSČ si soudruzi pochvalovali, že tam koná "velmi platné služby při nepřímé propagaci ČSSR". Psal se rok 1965 a někteří spolubratři z jeho církve se jen před pár měsíci vrátili z komunistických kriminálů a uranových lágrů. Po převratu jsem jej navštívil s jedním novým církevním pracovníkem. Dotyčný nereflektoval svou minulost. Naprosto tomu tak nebylo. Jediné, co pověděl, bylo, že „byl vždy doleva“ a víc neřekl ani slovo. Posléze jsem byl svědkem, jak si s jiným, bývalým představeným jiné církve, notovali, že ani na oficiální seznamy spolupracovníků nebudou vůbec reagovat. Další, již v době normalizace, byl vysokým činitelem ekumenické, mezinárodní organizace, krajně a nechutně poplatné státu. A byl i případ vrcholného církevního činitele, jenž se po převratu stal členem vlády. Přislíbil mi na tehdejší „ekumradě“ rozhovor pro církevní tisk. Nechal se vyfotit, jak telefonuje, trval ale na písemných odpovědích na předložené otázky. Bylo mi to proti srsti, ale souhlasil jsem. Odpovědi mi nikdy nezaslal. Nakonec neběží o to, kdo byl z které církve. Abychom nezasahovali do hájemství římskokatolické, pravoslavné nebo československé církve, dotkli jsme se naznačených případů na poli protestantismu. Jako perlička dnes působí situace jedné církevní popřevratové konference konané na severní Moravě v době, kdy tam měl projíždět prezident Havel. Proslechlo se, že se možná na konferenci zastaví. Co mu povědět? Něco pokání by se hodilo… Mnohým otrnulo a oddechli si, když jsme se dověděli, že prezident změnil plán a k návštěvě nedojde.

Pozitivní příklady

Vím jen o dvou výjimkách z vedení církve.  Jeden z takových se mi osobně vyznal, ještě před převratem. Druhý po převratu tak učinil veřejně. Přitom v tomto ohledu selhal v určité naivitě, či bona fide, v době převratu samého. Chtěl napomoci poklidné změně, když se podaří zabránit násilí ze strany státu.  Obou si proto velice vážím. Stejně jako Bohuslava Beneše, předsedy Jednoty českobratrské, jenž na rozdíl od jiných nepodlehl komunistům ani v letech padesátých a šedesátých.

Ilustrační foto - Theophilos uzavírá smlouvu s Ďáblem, aby dosáhl církevního úřadu (portál katedrály Notre Dame v Paříži)
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons

Osobní zkušenost

Pojednávaná záležitost je, žel, pro mnohé nanejvýš osobní. Sám nezapomenu, jak jsem se v krajském městě, na cestě k církevní tajemnici, ve výtahu zvaném „paternoster“, modlil. Byv povolán na StB – bylo mi úzko. Byly rozesílány anonymy s udáním, že mj. kážu protisocialisticky a modlím se za vězněné (spíše to druhé byla pravda). Anonymy šly po všech instancích až na ÚV KSČ a na Ústřední revizní komisi. Zastání jsem nenašel ve vedení církve, ale ve statečném presbyterovi. Prostředkování pašované literatury a nehlášené pobyty s mládeží by mi asi tehdy neprospěly. Byl jsem také na výslechu, a když jsem poté na další nepřišel, pohrozili mi, že mne policejně předvedou. Až poté, co jsem pověděl: „Vy chcete, abych udával?“, mi pověděli: to přece nikdo po vás nechce... A příště jsem si chtěl dělat poznámky při předvolání do bloku. Poté jsem měl již pokoj. Spíše jsem byl malá ryba a neměli na mně až takový zájem. Nebyl jsem nikterak statečným a nelze dělat z nouze ctnost.

Německá cesta

Oproti českému řešení stran tajných služeb se vyznamenala končící „NDR“, když protirežimní aktivisté po sloučení Německa přispěli k tomu, že byly zveřejněny záznamy Stasi. I stalo se, že mne pozvali přátelé do Berlína. S nimi jsem spolupracoval s Aktion Sühnezeichen, jež pořádala za časů NDR pobyty pro mládež na rekonstrukci far, hřbitovů – také židovských, církevních ústavech pro postižené a při jiných prospěšných pracích s cílem setkání a spolupráce německé mládeže a dalších zemí. Posílal jsem tam řadu mladých lidí od nás, některé pobyty našimi mládežníky zajistil i pomáhal vést. Důvodem mého pozvání byla, jak se ukázalo, omluva za ty, kteří na mne Stasi donášeli. I jeden mladý doktor teologie a jedna manželka faráře. Ale věc se vyjasnila a o nic více nešlo.

Nebagatelizovat zlo

Sám Pán Ježíš Kristus procházel pokušeními. Nakonec mu bylo úzko a potil krev. I s námi si zlo chtělo pohrávat a námi manipulovat. Nicméně, zvláště v odstupu, je dobře zachovat „padni komu padni“. Nelze zlo bagatelizovat. A co se stalo, nelze odestát. Všichni čtyři evangelisté Petrovo selhání ve vzácné shodě neretušují. Mějme tu odvahu i my.

Mezititulky redakční.

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.

Jan Kašper dlouhá léta působil jako kazatel Církve bratrské. Nyní je farářem Českobratrské církve evangelické v Brandýse nad Labem. Publikuje v církevním i denním tisku.