Učení Církve o svátostech vzhledem k právní jistotě o nauce Církve

Ronald Němec
Autor: archiv autora

V posledních týdnech, a v budoucích měsících, bude hojně diskutovaným tématem možnost civilně rozvedených lidí přistupovat k eucharistii.

Jde o téma živé, které trápí nemalou část katolické populace. Proto je třeba se tomuto tématu důkladně věnovat. Papež František správně toto téma otevřel, protože není žádné téma, které by mělo být mezi lidmi milujícími Krista zakázané. Protože jen diskuze může vést k pochopení nauky církve, k pochopení učení Ježíše Krista.

Moje otázka

Dne 22. září 2015 jsem na mezinárodní konferenci ve Vranově položil J. Em. Kardinálu Francesco Coccopalmerio, předsedovi Papežské rady pro legislativní texty přibližně tuto otázku (pro tento článek rozšířenou):

Vaše eminence, děkuji, že jste mezi nás přišel. Porozuměl jsem Vašemu stanovisku a stanovisku Svatého otce, který hledá cestu, jak pomoci lidem rozvedeným a znovu žijícím ve svazku s partnerem opačného pohlaví, kteří chtějí přicházet k eucharistii. Jako ženatý muž jsem rád, že se dnes tato otázka řeší, protože člověk nikdy neví…..

V tomto malém vtipu se však skrývá má otázka: My Boží lid jsme od mala vychováváni, že učení Církve je správné. Pokud mi Církev řekne, že mé chování je v nesouladu s učením Krista (například právě to, že rozvod je v nesouladu s učením Krista a poté nemohu, pokud si naleznu nového partnera, přistupovat k eucharistii) tento názor přijmu. Do doby, než budu v situaci rozvedeného, asi o této nauce nebudu moc přemýšlet, protože cítím, že tato nauka je správná.

Sv. Tomáš Aq. učí, že norma je správná mimo jiné tehdy, pokud ji duše člověka přijme, protože duše sama cítí, že jde o spravedlivou a dobrou normu. Norma, že rozvod je věc špatná a tato špatnost má své důsledky i pro duši, člověk ví a cítí i svoji duší.

Teď si představme člověka, který se narodil 15 let před koncilem. Koncil nemění podstatu nauky církve, ale upravuje výklad nauky církve.

Tedy 15 let byl tento člověk učen nějakému výkladu, následně mu začalo být vysvětlováno, že tento výklad se změnil. Následně tu máme rok 2015. Opět se, jak jste nám Vaše eminence vysvětlil, nemění podstata nauky církve ve věcech manželství, ale mění se výklad. Tento člověk dnes má vnoučata. Jak může svým vnoučatům předávat tolik ceněnou životní moudrost, když mu vnoučata řeknou: „Ale dědo, vždyť ty žiješ ještě před koncilem! Dnes to již Církev učí jinak.“

Konzistence norem

Kvalita státu se mimo jiné vyznačuje kvalitním a srozumitelným zákonodárstvím. To je kvalitní tehdy, když lid může normu předvídat a ví, že je neměnná, konzistentní. Nejde o konzervatismus, ale o ztotožnění se s normou, což někdy trvá podstatně déle. Pokud dnes budu tvrdit, že homosexuální partnerství je přirozené -  a na roveň heterosexuálnímu, budou se lidé bouřit. Pokud to uzákoním normou, lidé to přijmou za 2-3 generace, protože to norma stanovuje. Avšak za podmínky, že tato norma bude neměnná.

Když se bude výklad norem měnit každých cca 30 let, hrozí, že v průběhu 1 generace se výklad normy změní 2x- 3x (člověk se dožívá cca 80 let). To pak vede k nejistotě, protože proč má Boží lid dnes věřit, že hřích je to a to? Vždyť si může říci, že co bylo před koncilem hříchem, dnes již není. Co je hříchem dnes, nemusí být za 20 let. Tedy pak vlastně nemusím vůbec na učení církve brát zřetel, ale mohu si žít po svém, a pokud zde bude dostatečná hříšnost mezi katolíky, Církev bude hledat cestu, jak mne přivést, i za cenu hříchu, zpět do Božího království. Jen změnou výkladu.

Není toto nebezpečné pro Boží lid? Nejistota, co je a co není správné? Kde pak Boží lid má hledat jistotu, že pokud teď podstupuje sebezapření či oběť, nejde jen o špatný výklad?

A pozor! Jsem zastáncem, že je potřeba lidem, kteří se rozvedou, najdou si nového partnera, a přesto chtějí i žít s Kristem, pomoci! Ne je obcovat z kostela a Církve!

Řešení?

Např. můj drahý spolužák Timotej O.Praem. položil jeho Eminenci zajímavou otázku: „Při laicizaci žádá kněz o milosrdenství Církve. Nemůže i rozvedený člověk?“

 

Poznámka 1:  Má otázka směřovala k: Boží lid sice věří primárně Kristu, ale předně Církvi. Pokud Církev chce měnit výklad, musí zvažovat nejen teologickou stránku, ale i právní. Protože člověk, byť si může o právu myslet své, pořád v něj chce věřit. A pro obecného člověka je právo blíže než teologie. Pokud se bude výklad práva měnit v průběhu 1 generace zásadně, pak recipient právní normy se nedokáže ztotožnit s učením Církve a bude zmaten. To může vést ke ztrátě víry v instituci Církve. Pak není divu, že se potkáváme s tolika lidmi, co říkají: „Já věřím, že nade mnou něco je. Ale Církev – to jsou pravidla, kterým nerozumím… či: které se mění… To říká jen člověk, ne Bůh… Já sám nejlépe vyložím nauku Boha….“

Poznámka 2:  Myslím si, že celá debata je špatně uchopena, stejně jako debata s lidmi, co dnes proudí ve velkém do Evropy. Debata nemá být o milosrdenství. To musí být vždy základem každého našeho jednání. Debata má být o: „pro každého nebo pro vyvoleného?“. Může člověk pomoci každému nebo jen některým? Je v moci člověka pomoci všem? Rád bych…  Ale není. Bůh si vyvolil Izrael. Z pohledu 21. století je to diskriminace. Tedy i Bůh volí. Nakonec přišel Kristus pro všechny. Ale On je Bůh. I my musíme volit. Nebo nesmíme, když směl Bůh? Eucharistie je totiž jen pro vyvolené, kteří žijí svatě. Následně i pro vyvolené hříšníky, ale za určitých podmínek. Podmínka však znamená, že Eucharistie není pro každého! I to je vlastně diskriminace. Nebo ne? Vášně dnes tato debata vyvolává asi hlavně proto, že odpůrci změny výkladu si představují, že toto milosrdenství bude pro každého rozvedeného a znovu sezdaného. Ale tak to snad není. Nebo je? Pokud to má být pro všechny případy, pak si myslím, že je to pro mne jako recipienta špatně. Protože pak právní jistota neexistuje. Pokud je to však pro určitou menší skupinu, která si opravdu milosrdenství zaslouží, pak je to v pořádku. Protože právo musí být i milosrdné. Což je tradice epikei. Nedovoluji si říci, zdali je to 10 % či 20 %, ale je to jistě menšina z celé skupiny. Znám jako advokát lidi, kteří se o rozvod nezasloužili. Ale těch je opravdu málo. Pokud má být milosrdenství pro tyto, jsem pro a jsem rád, že Církev je milosrdná. Ale pokud to má být šmahem pro všechny, pak nevidím důvod, proč mám ve svém manželství setrvávat, když máme třeba těžší období. Prostě půjdu o ženu dál….

 

Ronald Němec je advokát, student kanonického práva a teologie v 5. ročníku k Lublinu

Mezititulky redakční.