Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Ian Muir / Creative commons
MUDr. Hussam Sibai, syrský lékař z města Homsu, jedné z nejhůře postižených oblastí v zemi, píše krátké povídky inspirované svými osobními zážitky z doby před syrskou revolucí i během ní. Některé vycházejí z jeho povolání lékaře, jiné z prostých událostí každodenního života. Studoval v české republice na Karlově universitě a v Praze získal i dvě atestace (interna – kardiologie). Nyní byl po 25 letech lékařské praxe v Sýrii nucen opustit svou vlast. Doufá, že si jeho příběhy najdou cestu k srdcím českých čtenářů.
Povídku publikujeme s laskavým svolením redakce časopisu Protestant. Přeložila MUDr. Samira Sibai a Maga.
Jsme v devátém měsíci syrské revoluce, vládne příjemné ovzduší, jasný měsíc svítí na obloze, vane něžný vánek a noc je tichá, ale chybí v ní milenci, jakož i jiné projevy lidské nebo zvířecí přítomnosti. Za této měsíčné noci vzpomínám na zážitky předešlého dne, od rána až do této chvíle.
Pouhé čtyři pracovní hodiny denně a pak se rychle vrátit domů, neboť zůstávat venku je čím dál nebezpečnější. Následuje čas k obědu kolem čtvrté hodiny odpolední. Zasedl jsem ke stolu a nepřál si, než se najíst, abych přežil; nevychutnal jsem si jídlo, jak je mým zvykem, ale naházel jsem ho do sebe a usadil se na terase, odkud jsem se jal sledovat ulici.
Viděl jsem několik dětí, jak si tichými hlasy tlumeně povídají. Jejich hovor mě naplnil nelibostí, nebyl jsem zvyklý, aby se takto chovaly, dříve křičely, až se jejich povyk odrážel od nebeské klenby a hrozil propíchnout ušní bubínky, doprovázený nepříjemným hlukem jejich míče, který se odrážel ode dveří a oken domů. Zeptal jsem se jich, proč si nehrají a nepovykují jako obyčejně, a marně a dlouho jsem čekal na odpověď. Jen pokrčily rameny a pokračovaly ve svém mlčenlivém rozhovoru, co tak drásal mé pocity a touhy. Ptal jsem se sám sebe: Dospěly snad naše děti předčasně a zavrhly nevinný dětský svět?
Nechal jsem je být, abych zaměřil svou pozornost na další část ulice. Potěšil mě pohled na souseda, který už léta trpí zánětem kloubů a při svém šourání se vždy opírá o hůl, kdežto dnes bez hole a bez pomoci vyběhl z domu přes ulici nakoupit u hokynáře trochu jídla. Budiž nebe pochváleno za tento zázrak, mrzák se proměnil ve sportovce první třídy, a když dorazil ke dveřím svého příbytku živ a zdráv, rozzářil mu tvář široký úsměv, jako by právě vykonal vzácný hrdinský čin. Představuje si snad někdo, že za našich dnů je v naší mírumilovné ulici možné jít bezpečně nakoupit?
Stařík zašel do svého domu a s tím, jak zmizel, zůstalo nevyplněno i mé druhé přání, aby ještě zůstal a já se mohl kochat pohledem na jeho ztepilou postavu v liduprázdné ulici. Za nějaký čas se objevilo auto řítící se rychlostí sanitky, prudce zastavilo a z něj vystoupil mladík širokých ramenou a mohutných svalů s knírem, který by mohl sloužit za bidýlko orlovi. Vytáhl z kapsy peníze a podal je pekaři za pytlík chlebových placek – jako by na tuto nebezpečnou výpravu vyslala matka nejsilnějšího ze svých synů. Přál jsem si, aby musel čekat, aby mu pekař řekl, že chléb ještě není hotový a že teprve hněte těsto, ale nestalo se. Dostal svůj chléb, nasedl do auta a zařadil čtyřku, aby sebe i svůj chléb vystřelil rychlostí blesku a co nejrychleji se zbavil nudné a zlověstné ulice s jejím tichem, tak podezřelým za této měsíčné noci.
Večer ubíhal, představení skončilo pro nedostatek herců, a já šel sledovat televizní zprávy. Náhodou jsem přišel na politický program Protisměr. Potěšila mě diskuze i nadávky, i když obyčejně dávám přednost slušnému a zdvořilému rozhovoru. Ale v tento večer mě posedla touha a přání slyšet lidi, jak se dohadují beze zbraní a pušek a děl a bomb, jen prostými, byť i občas ďábelskými slovy.
Skončil program a s jeho závěrem se probudila má chuť k jídlu. Usedl jsem se svými sourozenci k bohaté večeři a pustili jsme se do slaného, sladkého, kyselého a hořkého, ale vše mělo pro nás tu samou chuť. Sotva jsme dojedli, dolehly k nám znedaleka výbuchy bomb a v sousední ulici se ozvala střelba. Tentokrát jsem si přál, aby byla bitva co nejdál, například v Zimbabwe. Zhasli jsme světla a odplazili se z kuchyně do chodby. Tohoto památného večera proběhl nejrychlejší trávicí proces v historii, navzdory lékařským knihám, jež praví, že trávení má trvat několik hodin, než tělo vypudí zbytky. Tentokrát se činnost našich vnitřností vzpříčila tradicím i logice a u dveří na záchod nastalo mnohé odstrkování a doprošování, a já si jen přál, aby na mě přišla řada co nejrychleji, než se dostanu do trapné situace. Část mého přání se vyplnila – nemusel jsem čekat příliš dlouho a podařilo se mi potlačit své naléhavé pocity a podřídit je rozumu, ne nutkání.
Po následující úlevě mě začaly napadat ty nejzvláštnější myšlenky. Přál jsem si zahlédnout popeláře a pozvat ho na konvici čaje a štědrou tabuli, jen aby zůstal sedět před mou terasou, i kdyby nechal odpadky válet se před domem. Jeho přítomnost v mé ulici je za současné doby tím nejkrásnějším přáním, zvláště když jsem ho z dobře známých důvodů tak dlouho neviděl.
Povzdechl jsem si nad těmi zlatými časy, časy popeláře a libého hluku, co působí. A když nemůže přijít on, kéž by aspoň byl únor a ne září! Ne, že bych měl tak rád zimu a chlad, zvláště, když se musíme tak honit za naftou na topení, ani kvůli výpadkům proudu i telefonu pokaždé, když zaprší. Ale abych mohl sledovat kočky, jak se s mohutným vřískotem honí tichou nocí a mrouskají se svobodně, bez nátlaku a bez násilí. Když obě strany souhlasí, jsou láska a milování krásné, nemyslíte? Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem po nich házel kamením, když mě v noci rušilo jejich vřískání. Jak bych za ně byl teď vděčný, když mě budí zvuky výbuchů a děl, které se ozývají i během chvíle, kdy píšu tyto věty! Kočky už nějaký čas nevídám, jako by se z našich ulic ztratily na protest proti krvavému násilí nás lidí, které už nedokáže pochopit člověk ani zvíře.
Mé přání v tento okamžik zní, abych pocítil mír a nemusel hledět na tyto krvavé zločiny, na vraždění žen a dětí a starců a mladíků a děvčat v rozpuku života. Není to krásné, když člověk zemře tehdy, když mu to určí Bůh, v klidu a míru a s úctou, náležející jeho lidskosti? Jak moc si přeji, abych se ráno vzbudil, vyšel z domu, usmál se na přítele nebo souseda a na jeho pozdrav „Dobré a jasmínem provoněné ráno!“, odpověděl větou tryskající z hloubi mého srdce, „Ráno plné míru a poledne plné bezpečí a večer plný lásky k celému světu!“
Toto jsou má velmi prostá přání, ale vidím, že se jejich naplnění za našich časů stalo nastokrát nemožným!
