Seznamka
Tomáš Zdechovský
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Osudné 11. září 2001 se stalo v mnoha ohledech přelomovým momentem. Představovalo probuzení ze snu o demokratické budoucnosti. Nevím, jak se budou o dnešní době učit generace po nás, ale nejspíše nebudu daleko od pravdy, když zde napíši, že jím začalo 21. století. Podobně jako byl 14. červenec roku 1789 fakticky začátkem „dlouhého“ 19. století a 28. červen roku 1914 začátkem „krátkého“ dvacátého století, úplně stejně znamenalo 11. září 2001 začátek století dvacátého prvního.
Zatímco předchozí dvě století se nesla ve znamení úpadku vlivu náboženství v západní společnosti, 11. září připomnělo těm, co to nechtěli vnímat, že s náboženstvím je zde třeba i do budoucna počítat jako s něčím, co k lidstvu neodmyslitelně patří a ani modernizace společnosti ho není schopná zcela vytlačit do soukromé sféry. V případě 11. září se navíc ukázalo, že náboženství je přítomno i ve své radikální podobě, a v jeho jménu je možné zabíjet i zcela nevinné lidi.
Zájem i strach
Tato událost vyvolala všeobecný růst zájmu o islám u těch, kteří o něm měli jen velmi mlhavou představu. Nejen v Česku, které nemá s islámem příliš mnoho zkušeností, byla i příčinou více či méně odůvodněného strachu z tohoto náboženství. V neposlední řadě také dala podnět pro diskusi o tom, zda a do jaké míry je možné pokojné soužití s muslimy v demokratické společnosti. Zdá se, že uprchlická krize rozvířila další kolo této diskuse, která se nese ještě v mnohem hysteričtějším duchu a na všech extrémních stranách převažuje iracionalita. U mnoha lidí pochopitelně vyvolala otázky, jakou roli má hrát náboženství ve společnosti 21. století? A jak může existovat islám v moderní společnosti?
V první řadě bych chtěl říci, že nemůžeme popírat, že integrace lidí z odlišného kulturního prostředí může narážet na různá úskalí, zvláště když islám a jeho učení zasahují do více oblastí života, než to známe např. ze západního křesťanství. Maajid Nawaz, liberální muslim působící ve think tanku Quilliam Foundation, věnujícímu se zejména problematice islámského extremismu říká, že pouze 10 % muslimů je otevřeno k verzi islámu slučitelné se sekularismem.
Dále uvádí, že naopak čtvrtina sympatizuje s nějakou z forem islamismu a 10 % muslimů dokonce tíhne k některé z forem násilného džihádismu. Ano, významná většina muslimů tedy odmítá násilí páchané radikály, nicméně ona menšina není zanedbatelná, a to dokonce ani mezi muslimy žijícími v demokratických státech západní Evropy, ale o tom až dále v tomto článku.
Západní civilizace a svobodná společnost je ale založena respektu k rozdělení věcí náboženských a profánních. Jasně se přihlásit k evropským hodnotám, musí tedy každý, kdo chce v Evropě žít, a to včetně muslimů. Velice si cením těch, kteří tak žijí. Je třeba říci narovinu, že zde bohužel přetrvává řada problémů, před kterými nelze zavírat oči. Mnohé problémy jsou samozřejmě přítomné i v dalších přistěhovaleckých skupinách.
Tataři v Polsku jako pozitivní příklad
Než se dostaneme k samotným problémům, rád bych zde uvedl jeden pozitivní případ. Příkladný model bezproblémového soužití můžeme hledat, pro některé možná překvapivě, nedaleko České republiky v sousedním Polsku. Jedná se o komunitu Tatarů, kteří u našich severních sousedů žijí už od konce středověku a jsou známí jako tzv. Lipkové. Vedle Polska doposud přežívají jejich malé skupinky také v Litvě a Bělorusku, kam až sahalo území tehdejšího společného polsko-litevského státu.
Na tehdejší území polsko-litevského státu vstupovali v době od 14. do 17. století. Vynikali svými válečnickými schopnostmi a po několik staletí věrněsloužili v polském vojsku, v němž byli ceněni jako vynikající jezdci, kteří se podíleli na řadě vojenských vítězství. Účastnili se např. bitvy u Grunwaldu v r. 1410 (té, které se měl údajně účastnit i Jan Žižka a přijít zde o oko), v níž se polsko-litevským vojskům podařilo porazit německé rytíře.
V této souvislosti také stojí za zmínku, že na polské straně se Tataři účastnili odražení Turků u Vídně v roce 1683, kde pod vedením krále Jana III. Sobieského pomohli zachránit Evropu před Turky. Můžeme tedy říci, že křesťanská Evropa paradoxně může vděčit za svoji záchranu mj. i obrovskému hrdinství a odvaze muslimských Tatarů.
Polsko, resp. Polsko-litevská unie byla v době na přelomu středověku a novověku nábožensky relativně tolerantní. Tolerance měla význam i pro české dějiny. Vždyť i Jan Ámos Komenský zde našel útočiště v roce 1628, kdy musel odejít do exilu.
Ale zpět k Tatarům. Pokud jde o jejich počty, tak podle odhadů jich v roce 1590 žilo na území tehdejšího polského království 200 tisíc. Postupem času se tatarské obyvatelstvo většinou asimilovalo a jejich počet je nyní mnohem menší. Podle oficiálních čísel jich do dnešních dnů zbyly jen necelé dva tisíce a dalších několik tisíc najdeme v Litvě a Bělorusku.
Za zmínku také stojí, že předky z otcovy strany měl mezi Tatary i slavný polský spisovatel Henryk Sienkiewicz. Celkové resumé této části článku je takové, že soužití možné je i v našich společenských a kulturních podmínkách. Nicméně pozdně středověká a raně novověká společnost měla tehdy úplně jiný charakter než ta dnešní.
Bez přijetí evropských hodnot to nejde
A proto logicky přichází na řadu otázka, jak dosáhnout bezproblémového soužití v dnešní době? Naprosto nutnou podmínkou je přijetí zvyklostí, které jsou v západních zemích standardem a brány jako samozřejmost. Např. respekt k zákonům stanoveným nenáboženskou autoritou.
V Bruselu bydlím v části Schaarbeek, kde žije mnoho přistěhovalců z muslimských zemí. Často jsem zde svědkem následující scény. Po ulici jde muž, vedle něho jde žena a za ním další. Později jsem se dozvěděl, že praxe bývá u místních muslimů taková, že jedna je oficiální manželkou. Další jsou už „neoficiální,“ a tedy nezákonné.
Ptám se, opravdu je takový problém přijmout monogamní soužití za své? Rád bych připomněl, že monogamie byla zavedena i ve dvou muslimských zemích Turecku a Tunisku a převážně muslimských postsovětských státech střední Asie.
Dalším kamenem úrazu je i mezi evropskou muslimskou komunitou silně rozšířený antisemitismus. Podle studie s názvem Antisemitic Attitudes among Muslims in Europe provedenév několika zemích EU je míra vyšší ve srovnání s ostatní populací. V čem se projevoval? Jednak vyjadřovali ve srovnání s celou populací mnohem častěji souhlas s několika předloženými antisemitskými výroky, přičemž míra antisemitismu rostla s mírou zbožnosti. Problémem je sice ne otevřené popírání, ale zlehčování holocaustu.
Bohužel, nezůstává pouze u verbálních projevů. Uvádím některé nejznámější příklady otevřeného protižidovského násilí, které hovoří za vše: Útok na židovské bruselské muzeum v roce 2014, útok na pařížský obchod s košer zbožím v témže roce (na statistikách bohužel nic nemění skutečnost, že jedním ze statečných zachránců rukojmích byl sám muslim) či útok na židovskou školu v Toulouse z roku 2012.
Vedle nenávisti vůči Židům je obrovským problémem také loajalita k demokratickému zřízení. Např. v Dánsku nedávný průzkum zveřejněný na dánském serveru the Local ukázal, že respekt k dánské ústavě není samozřejmý. Nezanedbatelná část dotázaných muslimů v Dánsku je pro zavedení práva šaría jako základu dánského práva. 11 % je pro Korán jako hlavní zdroj pro dánské zákony a 26,5 % by preferovalo mix Koránu a dánské ústavy.
Samozřejmě lze namítnout, že právo šaría má mnoho škol a mohou se lišit i názory muslimských vykladačů práva. Na druhé straně ale o mnohém svědčí rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu týkajícím se zrušení kontroverzní turecké islamistické politické strany Refah Partisi. Štrasburský soud rozhodl tak, že právo šaría je neslučitelné s Úmluvou o ochraně lidských práv, a to kvůli jeho pravidlům trestního práva, nepřiznání rovnoprávného postavení mužům a ženám v právním pořádku a zasahování do soukromého i veřejného života na základě náboženských předpisů.
Také závěry šetření ve studii s názvem Religious Fundamentalism and Hostility against Out-groups: A Comparison of Muslims and Christians in Western Europe ukazují, že muslimové v západní Evropě jsou ve srovnání s křesťany mnohem více přesvědčeni o tom, že náboženská pravidla jsou důležitější než sekulární zákony. Zatímco mezi křesťany je to pouze něco přes 10 % dotázaných, mezi muslimy se podíl pohybuje kolem dvou třetin.
Navzdory výše uvedenému si dovolím být na závěr opatrným optimistou, protože věřím, že řešení zde existuje. Jedinou cestou ale je, že muslimové začnou sami u sebe a jsem rád, že byť jsou v menšině, existují muslimové, kteří jsou ochotni bez výhrad přijmout západní model státu založený na oddělení věcí posvátných a profánních. Je proto v zájmu evropských států třeba podporovat takové duchovní i řadové muslimy, kteří vyzývají k loajalitě a mluví proti nenávisti k Židům či zemi, v níž se usadili a která je přijala. V opačných případech je nutný tvrdý represivní postup jako nedávno ve Francii, kde bylo vyhoštěno 12 imámů šířících nenávist a zavřeno přes 100 salafistických mešit, které se staly centry radikálů.
Byl bych velice rád, kdybychom se dočkali podobně úspěšného začlenění muslimské populace do evropských společností jako ve středověkém a raně novověkém Polsku, kde nejenže muslimy nebylo možné obvinit z neloajality, ale byli dokonce ochotní sloužit svému panovníkovi a bojovat za něho. Jednou se už něco takového podařilo, takže není důvod, aby realizace pokojného a zcela bezproblémového nebyla možná i dnes. I s ohledem na to, co se stalo v pátek v Paříži.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Tomáš Zdechovský je poslancem Evropského parlamentu (KDU-ČSL).
