Píšeme nezávisle a otevřeně, jen díky vám.Podpořit Christnet

Moje vzpomínka na biskupa skryté církve Fridolína Zahradníka

České církve / Pavel Hradilek / 22. listopadu 2015
Moje vzpomínka na biskupa skryté církve Fridolína Zahradníka

Biskup Fridolín Zahradník
Autor: archiv Petra Živného

Ve čtvrtek 19. 11. 2015 zemřel v domácím prostředí ve věku 80 let jeden z nejaktivnějších a nejodvážnějších biskupů skryté církve Fridolín Zahradník z Rychnova nad Kněžnou. Dokázal vynalézavým způsobem sloužit církvi i za ztížených podmínek po celém území bývalého Československa. V letech 1983-88 byl komunistickým režimem vězněn pro údajnou hospodářskou kriminalitu. V pastorační službě pokračoval i ve vězení. Jakmile byl propuštěn a změnila se politická situace, založil v r. 1991 pro propuštěné vězně i další lidi v nouzi síť Emauzských domů v ČR podle vzoru francouzského kněze a politika abbé Pierra. Emauzskými domy v ČR za 20 let existence prošly tisíce klientů.

Přiblížit osobnost Fridolína Zahradníka s mnoha vrstvami činností není jednoduché. Aniž bych si dělal nárok na úplnost, popisuji pár osobních vzpomínek.

1977-1983

Fridolín Zahradník byl prvním biskupem skryté církve, kterého jsem měl možnost poznat. V závěru roku 1973 byl zbaven státního souhlasu pro výkon kněžské služby salezián Václav Komárek (1929-1994). Zpočátku malá skupina kolem něj tím přešla „do podzemí“. Začali jsme se scházet po bytech, začali jsme studovat teologii. Zpočátku jsme byli napojeni na saleziány.

Když se ukázalo, že nikdo z nás saleziánem být nechce, hledali jsme jiný kontakt na „velkou církev“. V roce 1977 přivedl Václav Komárek Fridolína Zahradníka s Janem Konzalem. Pokud by je nepřivedl Václav, určitě bych k nim neměl důvěru. Museli jsme se srovnat s tím, že existují ženatí kněží a biskupové. Václav však naši plnou důvěru měl, tak jsme Zahradníka s Konzalem přijali s tím, že službu v církvi přijmeme jejich prostřednictvím. Brzy poté na slavnost Nanebevstoupení Páně 19. 5. 1977 se Frída s Janem objevili znovu, tentokrát i s dalším biskupem Josefem Dvořákem. Frída mi v soukromém rozhovoru řekl, že se jedná o neveřejnou službu, a to i v případě, pokud by nastala svoboda církve, což jsme považovali za nepravděpodobné. Já jsem tento druh služby svobodně přijal. Během obřadu jsem se dopustil něčeho, co biskupy vyvedlo z míry.

Když jsem dostal otázku, zda budu poslouchat ordináře a jeho nástupce, odpověděl jsem, že ano, pokud budou dávat rozumné příkazy. Jan to musel potom „žehlit". Jako bezprostřední autoritu nám Frída ustanovil Jana. To se nám moc nelíbilo. Za svoji autoritu jsme považovali Václava (později jsem se dozvěděl, že se Václav odmítl podřídit jurisdikci ES (Ecclesia silentii - Podzemní církev), a tak naší autoritou být nemohl). Sepsali jsme proto Frídovi dopis, ve kterém jsme proti tomuto ustanovení protestovali. Za několik dní Frída osobně přijel a já dostal první velké „mytí hlavy“. Jednak proto, že z dopisu vyplývalo, že je biskup (sice jsme ho poslali přes spolehlivého kurýra, ovšem i tak to bylo nebezpečné a podobné věci se napříště nesměly opakovat). A zejména jsem byl napomenut, že autoritu si v církvi nevybíráme, je nám ustanovena. Musel jsem slíbit, že budu Janovi loajální a že tak povedu i ostatní. Myslím, že jsem to také vždy tak dělal, i když jsem netušil, jak se situace různě v budoucnosti zamíchá a jak těžké bude tomu dostát.

Frídovou zásadou bylo, že poslání ke službě a svěcení uděloval tomu, kdo věděl, čím chce v církvi sloužit. Potom se občas, několikrát do roka objevoval, vždy s doprovodem některých spolupracovníků. Každý z nás referoval o tom, co dělá, a slavili jsme liturgii.

Frída v té době pracoval jako šéf pokrývačské party a později jako vedoucí Místního stavebního podniku v Rychnově. Tato práce mu umožňovala se pohybovat bez podezření po celé republice. Jeden den na Slovensku, další v západních Čechách. Měl veliké množství kontaktů a konexí. Úzce spolupracoval s řadou veřejně působících kněží. Dělící čára v jeho pojetí nevedla mezi „podzemně“ a „nadzemně“ působícími služebníky, ale mezi těmi, kteří skutečně církvi slouží, a těmi, kteří slouží spíše komunistickému režimu. Své okolí fascinoval svojí odvahou, výkonem, možnostmi. Zároveň dbal na bezpečnost celé činnosti.

Vystupoval jako ordinář ES, celé jeho okolí ho tak přijímalo. Byl autoritativní, uměl věci řídit, organizovat, uměl pro věc nadchnout. Vyžadoval naprostou oddanost, ale pro toho, koho měl rád, byl ochoten udělat cokoli. Velice nám pomáhal materiálně; disponoval financemi, což souviselo s jeho kontakty s kněžími ve veřejné správě, kteří "podzemí" podporovali. Měl ve svém vlivu několik objektů, které jsme mohli používat pro různé akce. Pro zajištění tisku samizdatů nám obstaral rozmnožovací stroje, elektrický psací stroj (StB hůře identifikovala původ textů psaných na elektrickém stroji, neboť všechny klávesy mají stejnou sílu úderu), dodával papír. Když jsem se mu zmínil, že máme nedostatek cyklostylového papíru, zanedlouho se objevil pětitunový nákladní automobil. Náklad zaplnil celou garáž...

Když začal v r. 1978 Oto Mádr vydávat Teologické texty, zajišťovali jsme jejich tisk. Protože Oto také sháněl lidi k distribuci, navrhl jsem mu Frídu, který jezdil po celé republice. Zúčastnil jsem se schůzky Oty s Frídou, kde byly domlouvány detaily. Spolupráce však brzy ustala. Oto musel být o všem informován, ovšem on sám žádné informace, kromě nezbytných příkazů nepodával. Nevěděl přesně, kam texty distribuujeme, tak raději zvolil jinou tiskárnu.

S Frídovou rozsáhlou činností mimo náš okruh jsme se seznamovali postupně. Sám, ačkoli jsem měl očividně jeho plnou důvěru, jsem se řady důležitých aktů (např. svěcení) či jednání, která jsem zprostředkovával, nezúčastnil. Byla dodržována zásada: Co nemusíš vědět, nesmíš vědět.

O Frídově cestě do Varšavy jsem se dozvěděl pouze tak, že jsem dostal za úkol sehnat na druhý den letenku. To se mi však nepodařilo, tak tam odjel s jedním spolupracovníkem autem. O setkání s biskupem Hnilicou jsem se dozvěděl, až když nám Frída po návratu referoval.

Frída měl řadu nepřátel. Impulsem pro zvýšený zájem StB o Frídovu osobu vyvolal samizdatový text Takzvaná podzemní církev, kde byli Davídek a Zahradník označeni za „údajné biskupy“. Jeho autorem byl, jak se později ukázalo, František Mikloško, který jej napsal v intencích nacionalistického biskupa Korce. Podle veřejně působícího kněze Karla Boby (1915-1989) byl odpor způsoben nenaplněnými ambicemi některých lidí, kteří Davídkovi a Zahradníkovi záviděli jeho schopnosti, jejich pastorační úspěch.

Moje vzpomínka na biskupa skryté církve Fridolína Zahradníka

Fridolín Zahradník
Autor: repro video ustrcr.cz

Kontakty s dalšími členy ES se naskytovaly při praktických činnostech. Frída měl bratra Jana v Žalově u Prahy. Byl jsem požádán, abych zde zajistil přístavbu rodinného domku, kterou Frída financoval. Na hrubou stavbu jsem sjednal zednickou partu Romů, krovy a střechu dělal Frída se svými lidmi, ostatní jsme asi dva roky dodělávali s lidmi z pražského okruhu.

Jiná příležitost poznat asi 40 příslušníků ES (prakticky celý východočeský okruh i další) byla při rekonstrukci usedlosti v osadě Veselka blízko Letovic. Objekt byl upravován na poslední chvíli před létem 1983, kde se vystřídalo několik turnusů z celé republiky. "Pražáci", jak nám říkali, zde měli na starosti elektroinstalaci. Pracovali jsme zde 3 dny. Zapůsobil na mne přesun na místo, které bylo tajeno. Měli jsme za úkol se shromáždit v Rychnově na různých místech. Po poměrně dlouhém čekání se za městem zformovala kolona několika osobních a dodávkových automobilů s osobami, zásobami a stavebním materiálem, která byla vedena nejrůznějšími zkratkami přes Českomoravskou vrchovinu. Nechyběly ani lesní a polní cesty. Zřejmě jsme se vyhýbali kontrolním stanovištím policie, která byla zřízena na hranicích krajů. Cesta trvala několik hodin. V průběhu cesty nás po louce velkou rychlostí předjel Milan Beran, který vezl Frídu s Janem. Ti seděli na zadním sedadle, vykuřovali a rozprávěli. Zřejmě je Milan upozornil, že jedou kolem nás, tak nám po předjetí majestátně kynuli. První večer po práci se všichni vrhli jak hladoví vlci na jídlo. Frída silným hlasem pravil: „Jsme snad mezi křesťany a budeme začínat společně!“ a požádal jednoho presbytera, aby přednesl modlitbu.

Části jednoho turnusu na Veselce jsme se s manželkou Marií zúčastnili.

Program, který měl dobrou úroveň, svěřoval Frída hlavně Janovi Konzalovi a Karlovi Pražákovi z Ostravy. Sám Frída seděl ve své kanceláři a přijímal jednotlivé lidi k osobním rozhovorům. Jeho duchovní vedení bylo velmi důkladné, razantní, připomínající brainwashing. Měl jsem s ním zde ale pěkný, klidný hovor, který se týkal budoucnosti. Frída v té době již věděl, že bude zatčen. Jednak jeho spolupracovník, radioamatér, prováděl odposlechy policejních vysílaček (StB si byla tak jista, že hovory nebyly vůbec šifrovány), jednak měl informátora přímo v řadách policie. Byla to jen otázka času. Vybízel mě k tomu, abychom se všichni každý den ve 20.30 modlili a byli tak s ním propojeni i ve vězení. Sdělil mi, že jurisdikce předává Janovi Konzalovi, a vybídl mě, abych mu pomáhal, protože Jan není příliš praktický, jak říkal. Také se mi ptal, zda jsem ochoten přijmout další službu v církvi. V té době jsem již sedm let sloužil, bylo mi 33 let a nabídku jsem na místě přijal.

Období Frídova věznění 1983-88

Ačkoli v té době nebyl žádný přímý kontakt, kromě dopisů manželce, které jsme si četli, dozvěděl jsem se o Frídovi nejvíce. Jan mě začal brát na své pastorační cesty po republice. Jezdili jsme na několik dní, obvykle s nějakou zastávkou, do Bratislavy. Zde jsme přespali, vyměnili auto, aby mělo slovenskou SPZ a vydali se se zastávkami po Slovensku na Východ. Zde jsme přespávali obvykle u Vaščáků v Širokém a navštěvovali další lidi.

Poznal jsem tak dalšího biskupa ES Janka Krajňáka, který pracoval v tiskárně v Košicích. Jan navazoval na Frídovu práci, povzbuzoval všechny, zpovídal, vyjadřoval se k problémům, které mu lidé předkládali.  Využíval svoji neformální autoritu, které byla značná, protože patřil mezi nejbližší Frídovy spolupracovníky.

Velkou péči také věnoval Jan skupině šesti sester, které bylo zapotřebí po Frídově zatčení zabezpečit. Byl zvolen systém bydlení po dvojicích. Jedna dvojice bydlela v Praze, další na Slovensku. Kvůli bezpečnosti nebylo vhodné, aby bydlely více pohromadě. Některé sestry začaly studovat jak teologii, tak profánní obory (zdravotní, pedagogiku). Jednou za měsíc se společně na některém místě setkávaly na víkend. Jednou ročně měly týdenní exerciie. Právě seznámení se sestrami a s jejich problémy mi ukázalo některé Frídovy chyby. Viděl jsem, že se je Jan snaží napravovat. Postupně byla vytvářena a diskutována písemná forma konstituce, volena dvoučlenná rada a představený. Viděl jsem, že je nadále neúnosné, aby byl ordinář přímým představeným komunity sester.

Jan mě seznámil s dalším biskupem ES Bedřichem Provazníkem. Pokud by byl zatčen, měl jsem se obrátil na Janka v Košicích a Bedřicha v Brně a na ně napojit pražskou obec ES. Bylo by to však asi obtížné, protože se zdálo, že biskupské funkce nechtějí vykonávat.

Období Frídova věznění bylo pro konstituování pražské obce ES klíčové.

Spojovala nás modlitba každý den ve 20.30, kdy se většina lidí modlila.

Sám jsem v tom byl zpočátku dost laxní, ale byla to jedna z mála věcí, za kterou jsem byl od Jana napomenut. Tím jsem to začal brát dost přísně a čas dodržuji dosud. Sám vím, že pokud bych neměl pevně stanovenou dobu, nemodlil bych se při denní zátěži asi vůbec.

Frída se choval ve vězení příkladně. Nejenže nikoho neprozradil, ale pokračoval zde v pastorační činnosti. Svého vyšetřovatele tak rozčílil, že dostal infarkt a musel být vystřídán. Stejně dobře obstáli oba presbyteři zavření současně - Milan Beran a Václav Netuka. Čtyřletá Frídova vyšetřovací vazba byla i v období komunistické svévole výjimečná. StB dlouho nepřicházela s žádným obviněním. Pravý důvod - církevní aktivity - nechtěla použít. Při domovní prohlídce našli Frídovi doma větší množství uměleckých děl. Pokoušeli se to využít k obvinění. Ovšem ukázalo se, že část děl patří muzeu, pro které je Frída restauroval, část je z majetku farností a Frída je měl u sebe deponovány, aby nebyly ukradeny ve špatně zabezpečených kostelích, a část dostal darem. Tak nakonec obvinění zmanipulovali jako hospodářskou kriminalitu. Údajně kradli střešní krytinu. I když se ukázalo, že krytiny je třeba více, než je plocha střechy - má přesahy, v některých místech je i trojitá, přesto to nakonec použili. Na rozdíl od jiných vězňů svědomí neměli žádné zastání. I Výbor pro obranu nespravedlivě stíhaných se od případu distancoval, neboť je považoval za kriminálníky. Václav Malý se za to Frídovi po r. 89 omluvil.

Období po návratu z vězení od r. 1988

Návrat Frídy z vězení byl dosti dramatický. Zdálo se, že se dosti změnil.

Vztahy s Janem se dostaly na bod mrazu. Vyčítal nám řadu věcí, zejména že jsme se nepostarali o rodinu. (To nebylo úplně pravda, návštěvy a pomoc existovaly.) Zrušil okamžitě vše, co bylo dosaženo při stabilizaci komunity sester. Zdálo se, že přestává dbát na bezpečnost.

Do toho přišla revoluce s mnoha možnostmi a naše cesty se rozešly.

Frída se začal věnovat Emauzským domům. Během svého věznění poznal, jak systém výkonu trestu neblaze ovlivňuje další život odsouzených. Zločinci se postupně stávají i z těch, kteří byli odsouzeni za nějakou drobnost - to se týká zejména mladých romských mužů. Frída měl mezi Romy velkou přirozenou autoritu, kterou záviděl nejeden státní úředník. Komunistický režim se dopustil na Romech obrovského zločinu tím, že se pokusil (a bohužel se mu to z velké části podařilo) rozbít tradiční romské komunity, zejména rodinu. Romové se často nachází v situaci, kdy jsou vykořeněni z vlastní kultury a přitom nejsou schopni přijmout kulturu majoritní společnosti. Mnohdy i proto, že se na ně tato společnost - to znamená my - dívá skrz prsty. Frída se začal věnovat prevenci zejména pořádáním táborů pro romské děti a mládež, ale i návštěvám a pomoci těm rodinám, s jejichž otci byl ve vězení. Otevřením Emauzských domů se začal věnovat resocializaci propuštěných vězňů (pochopitelně nejen romských, ti ale tvoří významnou část). Vězeň po návratu z trestu bývá ve svízelné situaci. Často je opuštěn rodinou, nemá kde bydlet, nemá práci, nemá základní sociální návyky. Emauzy představují záchytný bod.

V září 1998 jsme strávili 17 dní s Institutem ekumenických studií na chatě Emauz v Orlických horách a mohli pozorovat Emauzy z větší blízkosti. Vařil nám kuchař, který se vrátil před několika málo týdny z dlouhodobého vězení. V Emauzích byl ve zkušební době. Byli jsme s ním velmi spokojeni.

Neměl jednoduchou práci, vařit nepřetržitě celou dobu pro 30 - 40 lidí ve velice skromně vybavené kuchyni. Pracoval 15 hodin denně. Jedna studentka náhodou zaregistrovala, že v noci za ním přišli dva kumpáni a chtěli po něm, aby se do hodiny rozhodl a vyrazil s nimi na „akci". Tentokrát obstál... Na závěr jsem požádal Frídu, aby kuchař dostal alespoň dva dny volna. Dostalo se mi odpovědi: „Zítra nastupuje v Klášterci, kde onemocněla kuchařka...". Tuhá kázeň a vědomí potřebnosti pro druhé zamezila novým „akcím".

Řada členů ES volala po opětovném navázání kontaktů Jana a Frídy.

Domnívali se, že jde o osobní spor mezi Janem a Frídou. Nevěděli a nemohli vědět o hlubších souvislostech. První kroky ke sblížení se udály až v souvislosti se setkáním všech biskupů ES.

Toto setkání se událo až v roce 1995, ale předcházela mu téměř dvouletá intenzivní snaha dostat k jednomu stolu ty, kteří se neviděli poté, co se v r. 1970 rozešli po Kobeřickém sněmu, kde se jednalo o svěcení ženy.

Frídovi se na setkání příliš nechtělo, ovšem nechtěl zůstat osamocen.

Velký vliv mělo, že se přípravy zúčastnil také aktivně senior biskupského sboru ES Stanislav Krátký, ke kterému měl Frída důvěru. Při přípravných jednáních velmi pomohl svými radami Milan Beran. Vůbec se ukázalo jako vhodné, aby se na přípravě setkání podíleli spolupracovníci klíčových biskupů (s jejich vědomím).

Důležitou roli hrálo i to, že jsme Frídu předtím navštívili v rámci oslavy 25 let biskupské služby spolu s manželkou Marií a Petrem Waldhegrem.

Frída nám předvedl celé své "panství". Dílny v Rychnově, kasárna v Klášterci, stavbu Emauzského domu, prodejnu, rekreační středisko ve Zdobnici. Po absolvování exkurze jsem se ptal Frídy: "A kde máš letiště?" Tato otázka mu udělala dobře...

Kromě toho jsme v Síti vydali pro Frídu knihu o Emauzských domech, strávili týden v zimě s institutem a obcí ve Zdobnici. Tato praktická spolupráce dosti napomohla ke sblížení.

Frída si dával podmínku, aby se setkání uskutečnilo u něj na Zdobnici. To jsme nemohli připustit, protože přípravy již byly v plném proudu a není příjemné měnit místo. Nakonec Frída souhlasil, že bude hostitelem druhého setkání.

Za několik měsíců se uskutečnilo druhé setkání na Zdobnici. Bylo třídenní a mělo pracovní charakter. Frída se omezil na úvodní slovo a další vedení nechal na nás. S tím jsme počítali a byli na to připraveni. V průběhu příprav obdrželi účastníci 4 předlohy, nad kterými se jednalo. Celkem byly přijaty 3 dokumenty: manifestační přísaha - která byla upravena dle předlohy Stanislava Krátkého, žádost o prelaturu dle předlohy Jendy Blahy a návrh stanov prelatury dle předlohy Jana Konzala. Na textech se pracovalo společně, diskuse byly často bouřlivé, ale dělné. Nepodařilo se prosadit návrh stanov sekulárního institutu. Zde se ukázalo, jak různá jsou východiska jednotlivých skupin.

Konflikty se na tomto jednání děly pouze drobné. Opozici představoval biskup reordinovaný na kněze Bedřich Provazník (Frídův konsekrátor). Jeho hlas byl však osamocený, takže neměl sil jednání překazit. Krátce po jednání se však ukázalo, že dodával Biskupské konferenci ČR všechny materiály jednání a to ještě v nehotové podobě s chybami... Na závěr jednání probíhala volba tří mluvčích ES. S ohledem na angažování přítomných jsem využil svého vlivu moderátora a navrhl Blahu, Krátkého a Konzala. Okamžitě proběhla volba a všichni byli jednomyslně zvoleni. Svoji nelibost nad nezvolením vyjádřil později Frída a zejména Pavel Hájek, který odjížděl rozezlen.

Čím pro mne tedy zůstane Frída?

Představitelem Skryté církve s vlastnostmi partyzánského velitele, který se nepodrobí nikomu, s výjimkou Hospodina, člověkem, který držel slovo, i člověkem, který při výsleších nikoho nezradil. Člověkem, který s vírou dokázal snášet rány osudu jako tragickou smrt syna či snad ještě tragičtější smrt vnuka. Křesťanem, který se dokázal smířit, ačkoli to při jeho povaze bylo mimořádně těžké.

 

Autor byl členem podzemní církve, dnes externě přednáší liturgickou teologii v rámci studijního programu Teologie křesťanských tradic Evangelické teologické fakulty UK v Praze.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?