Quo vadis, domine cardinalis?

Ilustrační foto
Autor: Foto: Kancelář prezidenta republiky

„Až se zase kardinál Duka bude vztekat, když mu budeme připomínat, že jedná hloupě, tak si za to může sám,“ reagoval jsem v pátek na svém facebookovém profilu na informaci přátel a médií, že kardinál bude ten večer v přítomnosti prezidenta Miloše Zemana sloužit bohoslužbu v Lánech. A že při té příležitosti bude přijat se všemi oficiálními poctami, které mu s ohledem na pozici „zástupce vladaře a následníka trůnu“, jak se vyjádřil ředitel hradního protokolu Jindřich Forejt, podle diplomatického protokolu náleží.

V kontextu 17. listopadu

Tato překvapivá informace zazněla tři dny po vystoupení pana prezidenta 17. listopadu na Albertově. Prezident Zeman se ukázal na pódiu spolu s aktivisty z Bloku proti islámu, mimo jiné s jeho předsedou Martinem Konvičkou, který proslul výroky o zřízení „koncentračních táborů pro muslimy“ a jejich „namletím do masokostní moučky“ v případě vyhraných voleb. Zároveň si Zeman s pomstychtivostí sobě vlastní vyřídil účty s loňskými účastníky protestů proti jeho osobě. Ve svém letošním projevu uvedl: „Stejně tak argumentem není řev, a právě řev je projevem fašistů, právě řev je projevem stáda, které se zde sešlo minulý rok.“ Svolavatelkou letošního „Shromáždění na podporu prezidenta republiky, demokracie a svobody“ byla proruská aktivistka Jelena Vičanová, která si na magistrátu prostor Albertova zamluvila na celých 24 hodin již dne 15. října. Mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček původně tvrdil, že se prezident demonstrace nezúčastní, pouze položí květinu k pamětní desce. Nevyloučil, že promluví k lidem, pokud se na Albertově sejdou. O nestandardním výběru účastníků demonstrace, o nepravdivém tvrzení pana Ovčáčka, že studentům šlo jen o provokaci, a o samotném průběhu akce bylo napsáno mnohé. Vůči vystoupení pana prezidenta se ohradila řada kritiků, včetně jeho dlouholetých podporovatelů z řad politiků ČSSD, např. Jaroslava Foldyny. Prezidenta ostře kritizoval předseda vlády Bohuslav Sobotka, jehož státnický projev ze 17. listopadu naopak sklidil uznání. Aroganci mluvčího prezidenta ilustrovala reakce na tento rozhovor, zveřejněná v pátek dopoledne: „Premiér Bohuslav Sobotka si definitivně vybral: Není hlasem národa. Stal se hlasem médií.“

Za prezidenta a za vlast nebo také za Forejta a nemovitosti?

V tomto kontextu v pátek v poledne ředitel hradního protokolu Jindřich Forejt „s velkou slávou“ oznámil médiím, že se večer uskuteční mimořádná historická událost: „Je to poprvé, co za přítomnosti prezidenta republiky bude taková mše v zámeckém farním kostele v Lánech celebrována.“ (viz večerní reportáž TV NOVA) Mimochodem Jindřich Forejt, nedostudovaný právník jednu dobu neoprávněně používající titul JUDr., se rychle vypracoval ze stážisty až na jednoho z nejmladších šéfů protokolu prezidenta na světě (v roce 2004 ve 27 letech) a dlouhodobě usiluje o post velvyslance ve Vatikánu. Dosluhující prezident Václav Klaus v únoru 2013 prosadil jeho schválení na tuto pozici vládou. Prezident Miloš Zeman však požádal o pokračování Forejtova pracovního poměru na Hradě. Také on prosazuje jmenování Forejta do Vatikánu a dělá to sobě vlastním neobvyklým způsobem. Při návštěvě u papeže v dubnu 2015 prezident Forejta představil jako „nejdůležitějšího, hluboce věřícího člověka, a doufám, že budoucího velvyslance ve Vatikánu“. Při této návštěvě prezidenta doprovázel kardinál Dominik Duka. Spolu s olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem a opatem strahovského kláštera Michaelem Josefem Pojezdným přijali prezidentovo pozvání jako jeho hosté, ale nebyli a ani nemohli být součástí oficiální delegace. Museli zůstat za zavřenými dveřmi a o obsahu rozhovoru byli informováni jen z druhé ruky. Jednalo se totiž o oficiální setkání hlav dvou států a Vatikán trvá na oddělení státních a církevních návštěv.

Ale zpět k bohoslužbě v Lánech. Ta byla v médiích prezentována slovy „za prezidenta a za vlast“, „na počest prezidenta Zemana“ nebo „za zdraví prezidenta“. V závěru odpoledních zpráv TV NOVA byl oznámen přímý přenos bohoslužby na webových stránkách televize. Pražské arcibiskupství reagovalo na svém facebookovém profilu tvrzením, že jde o „mši pro veřejnost, které se pan prezident zúčastní jako kterýkoliv jiný občan“ a že „pokřtěný a biřmovaný pan prezident Zeman jistě ocení přímluvu za zlepšení zdraví a za to, aby s rozmyslem reprezentoval tento stát“. Oznámení bohoslužby většinu lidí překvapilo, neboť téměř nikdo o této akci do pátečního poledne nevěděl. Mnozí si to s ohledem na zjitřenou politickou atmosféru spojili s vyjádřením podpory prezidentu Zemanovi, který byl v tu chvíli pod tlakem kritiky i od některých svých příznivců. Úvaze o vyjádření podpory nahrávaly i dlouhodobě nadstandardní vztahy kardinála Dominika Duky s prezidentem Milošem Zemanem, které byly v minulosti opakovaně předmětem kritiky (kromě zmíněné účasti při návštěvě ve Vatikánu např. návštěva olympijských her v Soči atd.).

Média rovněž upozornila na páteční navazující jednání o realizaci dohody mezi státem a katolickou církví z července 2015 ohledně převodu dvou nemovitostí na Pražském hradě do vlastnictví církve (tzv. Mockerovy domy a areál Jiřského kláštera). S ohledem na podmínky této dohody, tedy že církev se vzdá nároků na další nemovitosti v areálu Hradu a zaváže se obě převzaté nemovitosti opravit, ji označil emeritní arcibiskup kardinál Miloslav Vlk za „protizákonnou a protiústavní“. Opět je na místě otázka, zda je tato vstřícnost kardinála Dominika Duky jen projevem jeho dobrosrdečné povahy a snahy o dobré sousedské vztahy („se sousedy je zapotřebí udržovat dobré a přátelské vztahy“, uvedl již v rozhovoru v červnu 2013), nebo jsou ve hře i další zákulisní dohody, které zůstávají veřejnosti skryty? Ostatně už minimálně jednou se takto kardinál Duka nechal napálit. To když, bezprostředně po svém nástupu do úřadu pražského arcibiskupa v roce 2010, společným prohlášením s prezidentem Václavem Klausem ukončil dlouholeté spory svého předchůdce ohledně vlastnictví katedrály a některých nemovitostí na Pražském hradě. Součástí tohoto prohlášení byla džentlmenská dohoda, že církev získá devět nemovitostí, které se státem obratem smění za jiné dvě budovy (tzv. Staré proboštství a Mladotův dům). V říjnu 2013 však, jak nový prezident Zeman, tak jeho předchůdce Klaus, dohodu odmítli a ve zjitřené atmosféře obvinili církev z neoprávněných nároků. Následovala série dlouhých a složitých jednání, jejímž výsledkem je červencová dohoda, pro církev ještě nevýhodnější (s ohledem na stav nemovitostí), jejíž realizace má být dokončena do ledna 2016.

Milan Badal byl osobním tajemníkem arcibiskupa Dominika Duky
Autor: Khalil Baalbaki

Strašení uprchlíky a islámem prezidentem i kardinálovými spolupracovníky a postoj katolické církve

Ve celé kauze nejde o to, že by lidé neuznávali potřebu se za prezidenta a další politiky modlit, což je možná v těchto chvílích ještě potřebnější než jindy. Jde o načasování a způsob prezentace této akce v médiích (protože jiné zdroje informací nebyly k dispozici) a nezvykle slavnostní charakter (se všemi oficiálními poctami), které vzbuzují otázky nad celým podnikem. Ostatně jako podporu prezidenta Zemana a jeho názorů akci pochopili nejen prezidentovi kritici, ale i mnozí jeho příznivci. Nezapomínejme na nezvyklou politickou situaci, kdy parlamentní systém České republiky hlavě státu nedává příliš velké exekutivní pravomoci, ale prezident vzešlý z přímých voleb se snaží maximálně využít prostor pro prosazování „své politiky“. Je pravděpodobné, že prezidentovo vystoupení na Albertově a jeho vyjadřování k tématu uprchlíků, jsou dobře promyšlenými kroky. Např. Erik Tabery k tomu uvedl: „Pokud jde o uprchlíky, je většina proti jejich přijímání; v hodnocení Zemana je to ale přibližně půl na půl. Proto se snaží obě témata spojit.“.

Ve vztahu ke katolické církvi se Zemanovi nabízí lákavá možnost, že prezident „zvolený lidem“ získá navíc „posvěcení“ své role coby pomyslný obránce Evropy před invazí islámských uprchlíků. Prezident strachu z uprchlické vlny systematicky využívá a podporuje strach mezi lidmi („Bát se samozřejmě máme, protože strach je zdravý instinkt, a kdo se nebojí, tak ten často dopadne špatně.“). Přijímáním uprchlíků podle něj velmi usnadňujeme tzv. Islámskému státu jeho expanzi do Evropy, uprchlíky přirovnal mimo jiné k tsunami nebo k Jezinkám z pohádky o Smolíčkovi. Uprchlická nota je o to lákavější, když se zdá, že myšlenky pana prezidenta nejsou vzdálené úvahám některých lidí z okolí kardinála Duky. Byl jsem překvapen, když nejbližší kardinálův spolupracovník a ředitel odboru vnějších vztahů Arcibiskupství pražského Milan Badal opakovaně uvedl, že my jako Evropa jsme ve válce s islámem a nikoliv pouze s jeho radikální podobou (naposledy v rozhlasovém pořadu ČRo Plus Pro a proti 24. 11. 2015).

Podobně jsem byl překvapen, když jsem v kázání profesora Petra Piťhy z 13. listopadu slyšel tvrzení, že křesťané a muslimové vyznávají „jiného Boha“. Piťha uvedl: „Je to zásadním způsobem jiná civilizace, protože mezi milosrdným, nesmírně lidským a odpouštějícím Bohem, ochráncem a zachráncem a Alláhem, nelítostně tvrdým bohem muslimů, je veliký rozdíl... Křesťanství hlásající pokoj je zjevně náboženstvím života, islám vyhlašující džihád je naopak náboženstvím smrti...“ Takové tvrzení je však v rozporu s postojem katolické církve. Už papež Řehoř VII. v 11. století napsal, že „věříme a vyznáváme jediného Boha, třebaže různými způsoby“. Tento výrok cituje dokument II. vatikánského koncilu Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím Nostra Aetate, jejíž nedávné 50. výročí, pokud vím, nikdo z domácích církevních představitelů příliš nevzpomněl. Kardinálu Dominiku Dukovi je tento text dobře známý, vždyť jej sám ocitoval při svém setkání s velvyslanci islámských zemí v dubnu 2011. Tento výrok připomněl při své návštěvě v Ankaře rovněž papež Benedikt XVI., jehož postoj k islámu bývá nesmyslně zužován na jeden citát z proslovu v Řezně v roce 2007 (projev v Ankaře z 28. listopadu 2006). V neposlední řadě rovněž současný papež František se o islámu vyjadřuje jinak: „Tváří v tvář případům násilného fundamentalismu, jenž nám působí starosti, nás musí náklonnost k autentickým věřícím islámu vést k tomu, že se vyvarujeme nevraživého zobecňování, protože pravý islám a náležitá interpretace Koránu se staví proti každému násilí.“ (Evangelii gaudium, čl. 253) Úsměvně působí skutečnost, že prof. Piťha tyto názory vyslovil ve stejný den, kdy oficiálně převzal dekret, jímž ho papež František jmenoval monsignorem, tj. získal titul kaplana Jeho svatosti, ocenil tak Piťhovy lidské, kněžské a akademické kvality. Smutné je naopak zjištění, že kritika novinářů a akademiků v tomto Piťhově projevu není příliš vzdálená dikci prezidentovy řeči ze 17. listopadu (ten kritizoval „hodnotové vůdce“, „vůdce veřejného mínění“ a za nejhorší prohlásil „tvůrce veřejného mínění“). Když už Piťha učinil zmínku o spoluzodpovědnosti církve, znamenalo to jen výmluvy na padesát komunistických let jejího umlčování (což je dvacet šest let po listopadu už více než trapné) a na roli „fackovacího panáka v předvolebních kampaních“. Sebereflexe, že k politizaci církve a jejích představitelů přispívají také jejich nadstandardní vztahy s politiky a dostatečně nevysvětlené kroky, v Piťhově textu schází.

Selhání pražského arcibiskupství a pana kardinála

Považuji za jednoznačné selhání pražského arcibiskupství, že o bohoslužbě v Lánech, „dohodnuté před několika měsíci“, samo s předstihem neinformovalo a nepředešlo tak výrazné politizaci bohoslužby ze strany kanceláře prezidenta republiky. Kostel v Lánech, kde se každou neděli konají bohoslužby (spadá pod farní správu v Novém Strašecí), přičemž vždy první neděli v měsíci je to s úmyslem za stát a za politiky, je jako součást zámeckého areálu ve vlastnictví státu a spadá pod Správu Pražského hradu. Medializace celé akce, přizvání novinářů a přímý přenos na webových stránkách TV NOVA (který byl mimochodem velmi nekvalitní, neboť kostel není ozvučen) byly akcí kanceláře prezidenta republiky. Již v neděli 15. listopadu bylo v ohláškách farnosti Nové Strašecí oznámeno konání páteční mimořádné bohoslužby v Lánech, celebrované kardinálem Dominikem Dukou, „za politiky a obrácení národa“. V pondělí 16. listopadu obecní úřad v Lánech, jménem kanceláře prezidenta republiky, pozval občany Lán na bohoslužbu sdělením na úřední desce a místním rozhlasem. Pokud by arcibiskupství o této akci včas a s patřičným vysvětlením zpravilo veřejnost, předešlo by mnohým nedorozuměním. Zda se jednalo pouze o špatnou práci arcibiskupství, nebo o nějakou zákulisní dohodu, nevíme.

Selhání kardinála Dominika Duky vidím v jeho dlouhodobé neschopnosti vyjádřit se kriticky na adresu politiků, což vnímám silněji zvlášť nyní, kdy mnozí zneužívají oprávněné obavy z teroristických útoků nebo možného příchodu uprchlíků. Přitom např. v červenci 2013 ve své glose zcela otevřeně mluvil o „zlomové situaci“, kdy: „Namísto ochrany demokracie a společného úsilí o blaho této země jsme svědky eroze politického a státního systému zevnitř. Nejde jen o korupční aféry, ale o atmosféru, v níž se už nevede kultivovaný politický dialog, ale většinou jen podpásové útoky, pomluvy a lži.“ Zároveň vyslovil varování: „Stále výrazněji se ozývají extremistické názory na levici i na pravici. Nebude možná trvat dlouho a znechucení občané začnou volat po vládě tvrdé ruky. Je opravdu toto jediná možná cesta?“ Toto kardinál prohlásil ve chvíli, kdy kvůli skandálům rezignovala vláda premiéra Petra Nečase a prezident jmenoval novou vládu Jiřího Rusnoka. Přitom sám kardinál brzy pocítil bezohlednost této nikomu neodpovědné „úřednické vlády“ při sporech o nemovitosti na Pražském hradě v říjnu 2013.

Ještě zajímavější je připomenout si Dukova slova po nástupu prezidenta Miloše Zemana v březnu 2013. Kardinál tehdy vyzval, aby veřejnost dala Zemanovi šanci, modlila se a držela palce, aby se „tato proměna politika ve státníka povedla“. Obraz státníka Duka popsal těmito slovy: „Takový prezident by měl být především hlasatelem pozitivního myšlení, ne sarkastickým kritikem a stěžovatelem. Lecjaké útoky by měl umět s nadhledem přejít, velkorysost by mu měla být vlastní. Je tu od toho, aby nerozděloval, ale spojoval. Má být autoritou, která se vší vahou a vážností dokáže varovat ve chvíli, kdy hrozí nebezpečí na politické scéně, kdy je ohrožena demokracie, nikoliv jeho představy či politické náklonnosti. Dobrý prezident by měl usilovat o to, aby občané státu byli hrdi na svoji zemi.“ Ptám se, zda i přes snahu o dobré sousedské vztahy a kooperativní pojetí vztahu státu a církve, není na místě větší obezřetnost při kontaktu s politiky. Chápu, že při povaze současného prezidenta tím Duka riskuje ztrátu některých vstřícných kroků vůči katolické církvi (např. přijetí návrhů na státní vyznamenání, ať už v roce 2014 pro číhošťského faráře Josefa Toufara nebo lidického Josefa Štemberku nebo letos pro plzeňského biskupa Františka Radkovského; možnost být součástí prezidentských delegací nebo být přivítán se všemi oficiálními poctami), ale možná si zachová určitou míru samostatnosti a schopnosti být kritickým prorockým hlasem.

Pochybně působí též kontrast mezi kardinálovým opatrnickým postojem vůči politickým představitelům a autoritativním přístupem v rámci katolické církve. Obojí je však obklopeno zvláštním mlčením, kdy si jen můžeme klást otázky po motivaci některých činů. I když pan kardinál není povinen svá rozhodnutí a své jednání vysvětlovat, nebylo by to občas na škodu, zvlášť pokud má být pastýřem svého lidu, laiků i kněží. Pokud vím, den před akcí, ve čtvrtek 19. listopadu, se konal kněžský den. Nebylo by v současné atmosféře vhodné tento krok sdělit alespoň kněžím, tedy svým nejbližším spolupracovníkům? Kardinál nemá rád, je-li konfrontován s výroky současného papeže Františka, ale nedá mi nevzpomenout např. na papežův projev k biskupům z 19. září 2013, jenž shrnul požadavky na biskupy ve třech bodech: 1. velkodušně přijímat, 2. putovat spolu se stádcem a 3. zůstávat se stádcem. Kardinálův kalendář je nabitý a Dominik Duka obdivuhodně zvládá celou řadu akcí. Je škoda, že více do popředí vstupují mediálně zaznamenané společenské akce než setkání s věřícími vlastní arcidiecéze. V souvislosti s „oficiálními poctami“, které ředitel hradního protokolu Jindřich Forejt tak zdůraznil, jsem si pro změnu vzpomněl na papežův list nově jmenovaným kardinálům z ledna 2015. V něm František napsal, že „zachovat pokoru v této službě není snadné“, a vyzval kardinály, aby se varovali ducha zesvětštění, „který působí nevolnost více než kořalka nalačno, dezorientuje a separuje od Kristova kříže“. Nepochybuji o tom, že kardinál Dominik Duka je vzdálen obskurním podobám zesvětštění, jaké např. předvedl po svém jmenování kardinál ze Srí Lanky Malcolma Ranjitha v roce 2010. Nepotrpí si ani na titulaturu „Eminence“, která byla v 17. století zavedena i v církevní praxi po vzoru světské vrchnosti a již papež Pavel VI. ve 20. století umožnil nahradit prostým oslovením „pane kardinále“.

Přesto by byla na místě větší obezřetnost vůči zneužívání ze strany politické moci. Kromě toho, vedle svěřené pastýřské zodpovědnosti, by kardinál Duka mohl projevit větší ohled na věřící, kterým nejsou všechny jeho kroky zcela srozumitelné a kteří si pak leckdy kladou otázky, zda ta či ona aktivita je vůbec ku prospěchu církve a jejího působení. V neposlední řadě by bylo ku zvážení, zda přílišná závislost na úzkém okruhu poradců, byť loajálních a velmi schopných, je pro kardinála tou správnou cestou. Příliš často při pochybnostech o některých krocích kardinála Duky slyším jméno Milana Badala, ředitele odboru vnějších vztahů pražského arcibiskupství. Není na čase se ptát, zda jsou role tohoto muže a jeho vliv na kardinála, potažmo na směřování české katolické církve, prospěšné?