Kdo je tu dnes Jeremiáš

Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons

Podklad dnešního kázání je vzat z knihy proroka Jeremiáše 23, 16-24

16 Toto praví Hospodin zástupů: „Neposlouchejte slova proroků, kteří vám prorokují, obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí, a ne to, co vyšlo z úst Hospodinových."
17 Stále říkají těm, kteří mě znevažují: „Hospodin promluvil: Budete mít pokoj", a každému, kdo chodí se zarputilým srdcem, slibují: „Nedolehne na vás nic zlého."
18 Kdo však byl v důvěrném obecenství s Hospodinem? Kdo viděl a slyšel jeho slovo? Kdo věnoval pozornost jeho slovu a naslouchal?
19 Hle, vichr Hospodinův! Vzplálo rozhořčení. Vichr víří, stáčí se na hlavu svévolníků.
20 Hospodinův hněv se neodvrátí, dokud nevykoná a nesplní záměry jeho srdce. V posledních dnech to určitě pochopíte.
21 „Já jsem ty proroky neposlal, a přesto běží, nemluvil jsem k nim, a přesto prorokují.
22 Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků.
23 Jsem Bůh, jenom když jsem blízko? je výrok Hospodinův; jsem-li daleko, Bůh už nejsem?
24 Může se někdo skrýt ve skrýších a já ho neuvidím? je výrok Hospodinův. Nenaplňuji snad nebe i zemi? je výrok Hospodinův."
 

Různé biblické knihy nabývají v různých dobách různé naléhavosti. Není věru náhodou, že organizátoři tohoto setkání zvolili v dnešní době právě knihu proroka Jeremiáše. Jeremiáš je těžká kniha o těžké době a pro těžkou dobu. Kniha o ohrožení. Kniha o hroucení dosavadních jistot. Kniha o úzkosti. Úzkosti, kterou zažívá obležený Jeruzalém, i úzkosti, kterou zažívá sám prorok. Zažívá ji, protože musí říkat národu hrozné věci; a protože národ mu nevěří. V moderních výkladech Bible se často staví protiklad mezi hrdiny biblickými a hrdiny antickými. Ale právě prorok Jeremiáš je ve svém osudu a ve své úzkosti tak velmi „řecký“. Podobá se trójské věštkyni Kassandře. Jejím údělem bylo, že bude správně vidět budoucnost – a nikdo jí nebude věřit. A podobá se thébskému králi Oidipovi, který si v zoufalství přeje, aby se býval raději nikdy nenarodil. Když Jeremiáš volá: „Proklet buď den, v němž jsem se narodil“ (Jr 20,14) a pokračuje výrazy ještě drastičtějšími, zní téměř stejnými slovy jako antický hrdina. Jeremiášův úděl je těžký z jiného důvodu než u Oidipa. Ale jejich lidské zoufalství – ten pocit „já už to nevydržím, já už se zhroutím“ – ten je stejný. Ten je univerzální.

Univerzální je i situace, v níž Jeremiáš vyslovuje, ba křičí do tváře svého národa své výroky o nadcházející pohromě. Ne nadarmo se v obecném použití ujalo slovo „jeremiáda“. Znovu a znovu v dějinách upadají říše, jsou dobývána města, elity národů jsou pobíjeny či odvlékány do zajetí, mrtvoly těch obyčejných nikdo ani nepočítá, a přitom se náboženský establishment zabývá jen sám sebou, svými tradicemi a svou společenskou prestiží – a tomu, kdo volá: Běda!, se nadává, že ruší pořádek a dělá zbytečné problémy, ba vůbec, že je trapná hysterka.

Prorok Jeremiáš na fresce Michelangela Buonarrotiho v Sixtinské kapli
Autor: repro Wikipedia.org / Wikimedia Commoms

Jenomže mezi situací, o které čteme v Knize Jeremiáš, a analogickými situacemi pozdějšími, a analogickou situací naší, je jeden zásadní rozdíl. V Knize Jeremiáš už víme, na čí straně byla pravda. Už víme, kdo byl pravý prorok, povolaný Hospodinem, a kdo prorok falešný. Nemalá část Jeremiášových výroků je adresována právě falešným prorokům: „Vy nemluvíte slova Hospodinova, ale slova vlastní – to já mluvím slova Hospodinova!“ Ale jen si to představme v dobové situaci obleženého Jeruzaléma. Jeremiáš: „Já tlumočím Boží vůli, zařiďte se podle mě!“ Jeho oponent Chananiáš: „Já tlumočím Boží vůli, zařiďte se podle mě!“ Já – Já. Slova – slova. Slova létají proti sobě skrze Jeruzalém. Podpořit je mohou opět jen slova. Která slova byla pravdivá, která byla doopravdy od Hospodina – to se ukáže až když na Jeremiášova slova dojde v praxi. A, jak víme z líčení pádu Jeruzaléma, je to dost drsná praxe.

Zajisté, můžeme namítnout: Ale vždyť na podporu Jeremiášových slov byla jasná fakta. Za prvé onen úpadek náboženského života a sociální nespravedlnost, které Jeremiáš popisuje. Mimochodem, opakuje se tu motiv ctění „královny nebes“ místo Hospodina (Jr 7,18 a 44,17-25). I napadlo mě, přiznávám, že poťouchle – jak by asi vypadalo katolické kázání, kdyby mělo být na jeremiášovskou pasáž kritizující uctívání královny nebes... Za druhé pak tu byl jistý vztah Jeremiášova kázání pohrom ke starší prorocké tradici, konkrétně k proroctví Micheášovu (Jr 26,16-19); tato tradice mu dávala za pravdu v tom, že není osamocený hlasatel katastrof.

Jenže na tuto dvojnámitku se dá zase zpátky dvojmo namítnout: Za prvé, to až my zpětně vidíme, že Jeremiášův kritický popis dobové situace byl pravdivý. Za druhé, v mnohohlasé prorocké tradici se také dalo najít množství výroků protiřečících tomu, co ohlašuje Jeremiáš. Tak jako v každé tradici. Když se chce, dokáže se z tradice to, co se právě chce.

A jsme zpátky v bezradnosti. Ne v bezradnosti ohledně Jeremiáše a jeho historické situace. Ale v bezradnosti ohledně situace naší. Také máme pocit, že naše vnitřní věci – ty české, ty evropské, ty křesťanské – se vyvíjejí neblaze. Také máme pocit, že jsme ohroženi zvnějšku. Ale co je jádrem našich vlastních chyb? Čím a kým jsme doopravdy ohroženi? A hlavně, co máme činit?

Na rozdíl od situace Jeremiášova Jeruzaléma ovšem necítíme nedostatek Jeremiášů. Naopak. Kdekdo jako by chtěl být tím pravým Jeremiášem dnešní doby. Kdekdo volá: „Běda!“ Někteří, právě v těchto měsících a týdnech velmi hlasitě, volají: „Běda,“ protože je to islám, kdo nás ohrožuje a kdo nás zničí jako tehdy Babyloňané Jeruzalém. Někteří volají: „Běda,“ protože je to společenský liberalismus, nechození do kostela, tolerance k „pohanským” náboženstvím a například i genderová teorie, která nás prý rozkládá zevnitř, jako tehdy židovskou pospolitost rozkládalo nectění dne odpočinku, utlačování vdov a bezdomovců a pálení kadidla královně nebes. 

Ale zase jiní volají: „Běda,“ protože je to současný autoritářský ruský režim, který nás ohrožuje prolhanou propagandou a tichým přebíráním moci před našima očima. A ještě volají: „Běda,“ protože je to návrat chápání křesťanství jako opory moci, i návrat náboženského fundamentalismu v libovolných barvách, který nás rozkládá zevnitř. A ještě jiní nebo titíž volají: „Běda,“ protože hřích naší doby je stejný jako hřích doby Jeremiášovy, je to utlačování vdov, sirotků a bezdomovců. Bezdomovců – v jiných překladech: přistěhovalců, zkrátka uprchlíků.

Najednou tolik Jeremiášů. Najednou tolik dovolávání se křesťanských tradic. Jistá politička pravila, že podepsala petici proti uprchlíkům, protože prý chce chránit křesťanské tradice. Co to jsou, ty křesťanské tradice? Jistě i ono soužití trůnu a oltáře patří ke křesťanským tradicím. Jistě i ctění „královny nebes“ patří ke křesťanským tradicím. Jistě i křižáctví patří ke křesťanským tradicím. Jistě i inkvizice patří ke křesťanským tradicím. Jde však o to, které z křesťanských tradic se osvědčily a které je možno dnes následovat, a za které se stydíme nebo bychom se měli stydět.

Co a koho je tedy možno následovat? Jeremiášovský postoj, jeremiášovský styl řeči, ještě není zárukou, že ten, kdo se jeremiášovsky staví a kdo jeremiášovsky mluví, skutečně je Jeremiášem dnešní doby. Jako za časů Jeremiáše byli proroci a lžiproroci, jsou dnes Jeremiášové a Lžijeremiášové.

Jeremiášův text, pokud jde o jeho doslovné znění, můžeme převracet sem a tam, a stejně v něm znovu a znovu nacházíme slova, jichž se mohou dovolávat ti i oni. V naší třiadvacáté kapitole: „Obluzují vás přeludy, ohlašují vám vidění svých srdcí.“ – „Já jsem ty proroky neposlal, a přesto běží.“ – „Kdyby byli v důvěrném obecenství se mnou a hlásali má slova mému lidu, odvrátili by je od jejich zlé cesty a od jejich zlých skutků.“ – Ale co je konkrétní smysl a poselství těchto slov pro nás, tady a teď?

Jedno je z Jeremiášova textu, i z jeho poselství jednoznačné. Hospodin se zlobí. Hospodin mluví. Mluví skrze znamení našeho času a skrze Jeremiáše našeho času: „Vichr víří, stáčí se na hlavu svévolníků.“ Mluví však jakoby zdálky a my nerozumíme. „Jsem-li daleko, Bůh už nejsem?“

Ale ovšem že jest. A my právě prožíváme novou kapitolu nové knihy dějin - s našimi vinami, s našimi Jeremiáši, s naší nejistotou a úzkostí. A s Hospodinem.

Kéž se ho držíme nejen slovy.

Amen.