Na počátku bylo...

Ilustrační foto
Autor: Vofoundation.org

Velký třesk je dnes pro víru zcela bezproblematickou událostí a dokonce se lze setkat s názorem, že jej Georges Lemaître propagoval proto, aby do fyziky a kosmologie implementoval prostor pro Boha, což je zřejmý nesmysl. Otázkou nicméně je, proč jsou fyzikální veličiny ve vesmíru nastavené tak, že dnes můžeme na Zemi pozorovat život a inteligentního tvora, který o tom všem může racionálně přemýšlet?

Georges Lemaître se věnoval řešení Einsteinových rovnic pro obecnou relativitu a nezávisle na Friedmanovi propočítal různé možné modely chování se vesmíru, při zadání tří parametrů, které v rovnicích určují rozpínání, statičnost či smršťování vesmíru. A zatímco ruskému matematikovi šlo spíše o matematické řešení rovnic, Lemaître je dokázal skvěle propojit s pozorovanými daty a pracemi Hubbleho. Výsledkem bylo pevné přesvědčení, že vesmír, o kterém je možné fyzikálně něco vypovídat, má svůj počátek v určitém singulárním bodě. Pojem velký třesk je pak pozdějším a poněkud vulgárním označením toho, jaký byl vývoj vesmíru v okamžiku začátku expanze této singularity.

Fyzika zajímavá pro náboženství

Nábožensky zajímavé jsou z tohoto pohledu dvě otázky – co nebo kdo připravil onu směs, která se po velkém třesku postupně přeměnila v náš vesmír? Na ni nemůže věda nijak odpovědět, neboť před velkým třeskem neexistoval čas ani fyzikální konstanty. Dokonce ani rovnice, kterými popisujeme současné chování hmoty a pole, neexistovaly. A samotná otázka, co bylo před velkým třeskem vzhledem k absenci časového rozměru, nedává valný smysl. Odpovědi tak může dodat jen filosofická spekulace nebo víra. Zajímavější je druhá otázka. Jak je možné, že fyzikální konstanty mají právě takovou velikost, jakou mají?

Antropický princip

Pojem „antropický princip“ se objevil na konferenci, která se konala k příležitosti oslav 500. výročí narození Mikuláše Koperníka v Krakově v roce 1973, když jej zmínil kosmolog Brandon Carter, a to ve dvou verzích. „Slabá“ verze konstatuje skutečnost, že svět je právě takový, že na něm mohl vzniknout život. „Silná“ verze říká, že do základů vesmíru byly vloženy takové specifické informace, aby v něm zákonitě inteligentní život musel vzniknout. Dnes je možné se setkat s více než desítkou různých variant antropického principu.

Základní fyzikální konstanty (tedy například rychlost světla ve vakuu, náboj elektronu, gravitační konstanta, Planckova konstanta atp.) mají zásadní vliv na to, jakého charakteru budou základní síly, mezi nimiž musí existovat určitá proporce, která umožňuje existenci vesmíru v takovém stavu, aby byl možný život. Například kdyby gravitační konstanta byla jen o několik řádů větší, tak hmotnosti hvězd a planet by byly podstatně menší, a tím by byla podstatně menší i jejich životnost. Kdyby tato konstanta byla o několik řádů menší, nemohly by vzniknout supernovy, které jsou nutné pro vznik těžších prvků než železo. Podobnou diskusi bychom mohli vést také o změnách velikostí dalších konstant, vždy s v podstatě stejným výsledkem.

To je samo o sobě zajímavé. Snad ještě zajímavější je, že jestliže tyto konstanty složíme do bezrozměrných výrazů, dostáváme tzv. koincidence 10 na nultou, čtyřicátou nebo osmdesátou. Tato skutečnost zaujala řadu fyziků (jmenujme Diraca, Dickeho, Eddingotna), kteří se je snažili různě vysvětlit. Faktem je, že náš život je na vhodném nastavení poměrů těchto konstant velice těsně závislý a v jiném vesmíru zřejmě nic jako inteligentní život být nemůže. Pro svůj vývoj totiž nedostane podmínky.

Antropický princip se tedy věnuje tomu, proč jsou tyto fyzikální veličiny nastavené právě takto. Silný antropický princip vlastně neříká nic jiného, než že člověk (nebo jiný inteligentní pozorovatel) je cílem stvoření. Vesmír splňuje koincidence právě proto, aby zde mohl žít. Aby mohl o vesmíru přemýšlet a poznávat jej.

Teologické konsekvence

Takovéto teologické vyložení chování přírody jistě není ničím výjimečným. V době, kdy Newton formuloval svoji klasickou mechaniku, která dávala do souvislostí jak chování vesmírných těles, tak také těch pozemských, by bylo možné v literatuře nalézt desítky odkazů na to, že jde o Boží záměr, nebo dokonce, že díky tomu je monarchie Bohem preferovanou formou vlády.

Z hlediska teologického je nutné říci, že je třeba věřit tomu, že Bůh dal člověku rozum, který umožňuje pravdivé poznání. Tak jako věříme, že pravdivě poznáváme svět, tak také můžeme pravdivě poznávat Boha. Silný antropický princip má ale pochopitelně řadu kritiků, kteří tvrdí, že není fyzikální. Proč by cílem vesmíru nemohl být dinosaurus nebo třeba lokomotiva, když obojí se v evoluci vytvořilo. V čem spočívá primát racionální reflexe? Jaké máme důkazy o tom, že zvířata ji neprovádějí také a třeba i lépe?

Námitky

I proti slabé verzi se lze vymezit a především tak, že jde o tautologii. Konstatuje něco, co je zřejmé, již z toho, že takovou větu mohl někdo naformulovat. Přesto je ale možné jej považovat za vědeckou teorii v tom slova smyslu, že stanovuje určitý vědecký program, metodologii a otázky, kterým se můžeme v kosmologii věnovat. Třeba právě otázku konstant a jejich případné proměnlivosti v čase, nebo studium dalších možných vesmírů s jiným nastavením konstant, avšak se stejnými koincidencemi.

Mimořádně příznivé procesy

Dnes je zřejmé, že Bůh není velkým designerem v tom slova smyslu, jak o něm uvažovala populární náboženská literatura v polovině století, divící se nad tím, že může vzniknout tak dokonalá a složitá struktura metodou evoluční, tedy variacemi pokusů a omylů. Má cenu ale zkoumat proč a jak byly tyto konstanty nastaveny a jak je možné, že právě na planetě, která je pro vznik bytostí inteligentních a něco vidících mimořádně příznivá, řada chemických a termodynamických procesů vedla k tomu, že se zde organické struktury skutečně objevily. To je další zajímavé přírodovědecké téma – aktuálně hledáme planety, které by mohly hostit život – byť jen potenciálně – a slušné podmínky nabízí jen malý zlomek z nich. Tento výběr disponuje i poměrně malým časovým oknem, kdy nejen, že mohou vzniknout organické látky (vznik složitějších sloučenin než je metan je obecně velice pomalý a komplikovaný) a měl by čas se vyvinout v dostatečně složitou bytost.

Život je velmi vzácný

Život ve vesmíru tak bude zřejmě mnohem vzácnější, než jsme si před půl stoletím dovedli vůbec představit. Člověk a jeho svět je tak buď ohromnou náhodou nebo plánovaným záměrem, cílem vesmírné evoluce. Tváří v tvář statistice je velkou otázkou, zda Boží chtění člověka není pravděpodobnější vědeckou variantou, než spoléhání se na vědecký světonázor hlásaný marxisty a dalšími ateisty?