"Člověk v této společnosti je čím dál osamělejší.“ Tuto větu čteme čím dál častěji a pohovky u psychologů se plní čím dál více zoufalejšími lidmi. Kam až je člověk ochotný zajít, aby ho okolí zaregistrovalo? Co vůbec způsobuje takovou osamocenost a bezvýchodnost? Dnes? V době neomezených možností a především svobody jednání? V dnešní době, ve které se soustředí lidé na sebe a na to, aby podali co nejlepší výkony.
Dnes kdy se každý bojí, aby nezklamal. Ale koho? Rodinu? Sebe? A proč se bojí zklamání druhá strana? Není divu, že řada lidí žije virtuální realitu nebo se v zoufalosti a pocitu osamění a nepochopení nechá postřelit. Na internetovém serveru byl zveřejněn článek o muži, který se postřelil, aby na sebe upozornil rodinu a vzbudil u nich lítost. To samo o sobě je alarmující, ale zajímavé je, že článek byl napsán pouze z pozice soudu, který vymáhá peníze za marnou práci, a promarněný čas šerifa.
Pomiňme nářky nad touto zkaženou dobou. Lidé jsou stále stejní. Jen jedno se změnilo asi doopravdy. Jsme osamělejší. Zdá se, že někoho nebo něco postrádáme. Vždyť kvůli tomuto něčemu nebo někomu navštěvujeme odborné lékaře. Sami onen tak zoufale hledaný smysl života nenajdeme, a tak spoléháme na cizí pomoc. Jenže tohle je pomoc, kterou poskytuje člověk. A do jaké míry ji může poskytnout, když on sám má třeba úplně stejný problém.
Muž je prezentován jako sobec a nadmíru prohnaný jedinec. Ale. Nikde není ani řádka o tom, co na to jeho rodina. Jak asi reagovali na zprávu policisty, který pana Charlese Gregoryho Hatchera našel v bavlníkovém poli se dvěma střelnými ranami? Kde je vyjádření jeho spolupracovníka, kterého Hatcher k tomuto činu donutil? A proč se vůbec Hatcher nepostřelil sám? Co kdybychom se zeptali jeho manželky na motiv jeho jednání? Věděla by ho? A především, byl opravdu takový chudák, když na sebe nechal střílet někoho jiného? Možná byl opravdu sobec, neboť jak se asi cítil jeho spolupracovník s pistolí v ruce? Možná to ale jeho kolegovi připadalo normální, možná, že se tomu nedivil s heslem "to je jeho věc, mě to nezajímá, ať si dělá co chce“. Že by byl právě v tomhle problém? Kam se poděl soucit, kam se poděla lidskost? V co věříme? V sebe? Tak proč se necháváme dobrovolně střílet?

Autorka studuje českou literaturu na Slezské univerzitě v Opavě.