Seznamka
Kazatel Církve bratrské Daniel Pastirčák přijímá Eucharistii od saleziánského provinicála Jozefa Ižolda
Autor: Ľubo Bechný
V článku o týdnu modliteb za jednotu křesťanů jsem stručně popsal, jak se za poměrně krátkou dobu změnil oficiální postoj římskokatolické církve: od zákazu „duchovního styku s bludaři“ (kodex církevního práva z roku 1917) k „dovolené a přímo žádoucí“ společné modlitbě s „bratry v Pánu“ (dekret o ekumenismu z roku 1964). K této změně výrazně přispělo, že mnozí katoličtí křesťané, kněží i laici, rozvíjeli tento „duchovní styk s bludaři“ navzdory zákazům. Leckdy tak činili s vědomím nebo dokonce s neveřejným pověřením biskupů (např. německý kněz Max Josef Metzger byl hostem na první konferenci ekumenického hnutí pro víru a řád v roce 1927). Pozitivní zkušenosti postupně ovlivňovaly chápání dosud odmítaného ekumenického hnutí. Takže už instrukce Svatého oficia z roku 1949 uznala, že rostoucí touha „znovu ustanovit jednotu mezi všemi, kteří věří v Krista Pána“ vznikla a rozvíjí se „vlivem rozmanitých vnějších událostí a duševních změn, jednak hlavně jakožto plod společných modliteb věřících pod milostivým vanutím Ducha svatého“. Oficiální změna postoje katolické církve k nekatolickým křesťanům, vyjádřená v dokumentech II. vatikánském koncilu, tak nebyla nečekanou revolucí nebo převratem, nýbrž důsledkem delší a hlubší teologické reflexe a v neposlední řadě i uznáním pozitivních plodů vzájemných setkání a poznávání. Samozřejmě se to neobešlo bez ostrých diskusí a střetů, neboť v církvi vždy bylo a je napětí mezi těmi, co se cítí být povoláni hledat, promýšlet a třeba i zkoušet nové nevyšlapané cesty a těmi, co se cítí být povoláni ve věrnosti starším generacím uchovávat skutečné i domnělé poklady víry a církevní praxe. Ostatně s ohledem na výroky o církvi vycházející na ulici, riskující a hledající nové způsoby hlásání radostné zvěsti je poměrně zřejmé, jaký styl je současnému papeži Františkovi bližší (naposledy např. kázání v kapli Domu sv. Marty o křesťanech, kteří ulpěli na onom „vždycky se to dělalo takto“, uzavřeli srdce překvapením Ducha svatého a nedostává se jim celé pravdy, protože upadli do modloslužby a vzpoury).
Hluboké přátelství napříč církvemi
Slovenský katolický kněz, salesián, vězeň komunistického režimu, který se po roce 1989 velmi věnoval bezdomovcům, Anton Srholec (1929-2016), byl osobností, která svým způsobem v katolické církvi předběhla dobu. Kazatel Církve bratrské a jeho velmi dobrý přítel, Daniel Pastirčák, jej nazval „duchovním dvojníkem“ papeže, který „Františkovu víziu chudobnej, zranenej, pokornej, slúžiacej Cirkvi žil roky pred tým, než tú víziu František vyhlásil zo srdca Vatikánu. Bol tu pastier, ktorý páchne po ovciach, ktorý nežije v povznesenej sterilnej čistote, ale neváha zašpiniť sa záležitosťami sveta.“
Právě Daniel Pastirčák se zasloužil ještě o připomenutí dalšího z odkazů Antona Srholce, jeho ekumenickou vstřícnost a otevřenost. V uvedeném článku vzpomněl na oslavu Srholcových 80. narozenin: „Nikdy nezabudnem na tvoje láskavé odvážne gestá. Pri oslave svojich osemdesiatych narodenín, si ma nečakane prizval k liturgii. Ani som sa nenazdal a stál som pri oltári vedľa teba. Slávili sme spolu eucharistické premenenie pred celým kostolom. V takých chvíľach bola prítomnosť Boha medzi nami takmer hmatateľná. Veci na zemi boli v tej chvíli na okamih také, aké sú v nebi.“ Srholcova pohřbu se Pastirčák zúčastnil v bílé albě, základním liturgickém rouchu (pro jáhny, kněze a biskupy je rouchem spodním, pro laiky svrchním), odkazujícímu ke křestnímu bílému rouchu všech křesťanů. Jedná se o dar, který od Srholce dostal ke 40. narozeninám a tato alba se mu stala symbolem jejich „duchovného spojenectva“, kterou bude i nadále nosit při bohoslužbách.
Větší rozruch vzbudila skutečnost, že Daniel Pastirčák během pohřební bohoslužby přistoupil ke stolu Páně a přijal eucharistii. Později Pastirčák vysvětlil, že k eucharistii původně přistoupit neplánoval. Doprovázel svého těžce chodícího souseda k přijímání a ve chvíli, kdy se ocitl před knězem, mlčky se pohledem zeptal, zda může rovněž přijmout, což se stalo. Nepochybně silný moment, přičemž posouzení upřímnosti a opravdovosti by mělo být vyhrazeno pouze zúčastněným. Jenže tento moment zaznamenaly přítomné kamery a zřejmě nepřítomný církevní právník prof. Ján Duda to o den později v médiích označil za „vážné porušení církevních zákonů“. Kauza byla na světě a k tématu se najednou začal vyjadřovat kdekdo, včetně těch, kdo zároveň prohlašovali, že jsou v oblasti církevního práva naprostí laikové a kde je pravda, posoudit nedokáží.
K porušení předpisů došlo, ale ne vážnému
Pokud bychom kauzu posuzovali čistě podle platných církevních předpisů katolické církve, tak k jejich porušení došlo, ale zdráhal bych se mluvit o „vážném porušení“. Striktní zákaz kodexu církevního práva z roku 1917 již neplatí (kán 731 §2: „Jest zakázáno udílet svátosti Církve bludařům anebo rozkolníkům, i když chybují bez zlého úmyslu a o ně žádají, leč by napřed zavrhli chyby a smířili se s Církví.“). Formulace kodexu z roku 1983 je o poznání vstřícnější: „V nebezpečí smrti nebo podle rozhodnutí diecézního biskupa nebo biskupské konference v jiné naléhavé závažné nutnosti udělují katoličtí udělovatelé tytéž svátosti také ostatním křesťanům, kteří nejsou v plném společenství s katolickou církví, jestliže se nemohou obrátit na udělovatele ze svého společenství, jestliže sami o to požádají a pokud o těchto svátostech projeví katolickou víru a jsou řádně připraveni.“ (kán. 844 §4)
Možná ještě o kousek dál jde celocírkevní předpis pro ekumenickou spolupráci tzv. Direktář k provádění ekumenických principů a norem z roku 1993: „Katolická církev povoluje obecně přístup ke svému eucharistickému společenství a ke svátosti smíření a pomazání nemocných pouze těm, kdo sdílejí její jednotu ve víře, modlitbě a životě církve. Ze stejných důvodů pak také uznává, že za určitých okolností, výjimečně a při dodržení určitých podmínek může být křesťanům jiných církví či církevních společenství přístup k těmto svátostem povolen či dokonce doporučen.“ (čl. 129)
S ohledem na rozmanitost místních situací a zvyklostí jak kodex církevního práva tak ekumenický direktář požadují, aby místní biskupské konference po nezbytné poradě s představiteli nekatolických církví vypracovaly všeobecné zásady pro posuzování situace vážné a naléhavé potřeby a pro ověřování podmínek. Nevím, zda takové zásady na Slovensku existují, ale pro Českou republiku je Česká biskupská konference vydala v roce 2002 s názvem Společenství ve svátostech s křesťany jiných církví.
Daniel Pastirčák promlouvá na pohřbu svého přítele Antona Srholce. V pozadí pomocný biskup Jozef Halko, který se jako jediný biskup pohřbu zúčastnil. Celkem se přišlo s Antonem Srholcem rozloučit kolem 3 000 lidí a asi 60 kněží. Promluvil zde i prezident Andrej Kiska.
Autor: Ĺubo Bechný
S jistou analogií si troufám tvrdit, že předpisově správný postup by byl následující: Daniel Pastirčák měl svůj úmysl zúčastnit se eucharistie oznámit předem, aby se mohl kněz dotázat svého biskupa a přezkoumat, zda splňuje čtyři základní podmínky:
1) Nemůže dosáhnout této svátosti u udělovatele své církve či církevního společenství, přičemž může se jednat i o nemožnost morální. Tato podmínka splněna byla.
2) Sám o to požádá, což se rovněž stalo. Smyslem této podmínky je zabránit situaci, kdy by byl někdo k přijetí svátosti nucen.
3) Ohledně svátosti, kterou touží přijmout, projeví katolickou víru. Její minimum je v dokumentu ČBK formulováno slovy: „Že se nám ukřižovaný a oslavený Pán Ježíš Kristus, v eucharistii skutečně přítomný, dává jako dárce a dar pod způsobami chleba a vína, a tak buduje svoji církev.“ A zároveň se uvádí, že: „Je však žádoucí, aby tato víra zahrnovala i další učení o eucharistii a souhlas s podmínkami katolické církve při udělování této svátosti.“ Podle dostupných vyjádření mám dojem, že i tato podmínka byla splněna.
4) Je řádně připraven, což obnáší obvyklé podmínky (např. svátost smíření před přijetím eucharistie při vědomí spáchaného těžkého hříchu, platné manželství a pod.). Rovněž nemám důvod pochybovat, že by tato podmínka nebyla splněna.
Nevím, zda by právní puristy uspokojil alespoň nouzový „předpisový postup“. Tedy kdyby kněz, po žádosti Daniela Pastirčáka o eucharistii, přerušil rozdávání přijímání a požádal přítomného biskupa Jozefa Haľka o svolení či o zjištění splnění podmínek. Přiznám se, že mně by takový postup přišel nevhodný. Nemluvě o tom, že by pak bylo poctivé postupovat s podobnou důsledností u všech, kteří přistupují k eucharistii. Možná by se pak dalo uvažovat o znovuzavedení zpovědních lístků, tj. potvrzení o vykonané zpovědi, případně o přezkušování věřících při vstupu do kostela. Vím, že to zní absurdně, ale nevyjadřovalo by to lépe mentalitu lidí, kteří prokazují úzkoprsou starost o to, aby náhodou někdo nepřijal Tělo Kristovo nehodně? A to nemluvím o tom, jak je tento restriktivní přístup vzdálen od Ježíšových slov, vyslovovaných při každém slavení eucharistie: „Jezte z něho VŠICHNI... pijte z něho VŠICHNI...“ (zřejmě tam některým chybí ono „kromě...“) a také od slov apoštola Pavla, který připomíná: „Nechť každý SÁM SEBE zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije.“ (1K 11,28). Nebo také: „Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.“ (Ga 6,3-5).
Přístup Církve bratrské k jiným církvím a k účasti na večeři Páně
Dovedu si představit, že Daniel Pastirčák měl před sebou více tyto texty a hlavně vzpomínku na velkorysost a ekumenickou vstřícnost svého přítele Antona Srholce než úzkoprsé výklady církevních předpisů katolické církve. Navíc se zpětně omluvil všem, které snad jeho jednání pohoršilo, což rozhodně neměl v úmyslu. Kritikům, kteří se nyní probírají texty Církve bratrské ohledně pojetí večeře Páně bych doporučil věnovat pozornost některým zajímavým pasážím. Např. v Zásadách z roku 1997 je uvedeno: „Vyznáváme v Církvi bratrské, stejně jako jiné křesťanské církve, že věříme v jednu apoštolskou, svatou církev obecnou (KATHOLIKÉ EKKLÉSIA). Nepovažujeme tedy svoji církev za jedině správnou a dokonalou. Naopak, chceme se učit lepší poslušnosti a následování Pána církve i od jiných církví, a to jak z jejich minulosti, tak i z přítomnosti. Kristova církev při všem rozdělení na denominace (Bratří říkali `jednoty’) je na světě jen jediná s jedinou Hlavou - Kristem. Tato církev je zástupem poutníků, jde staletími kupředu vstříc svému Pánu.“
V doporučení teologického odboru Církve bratrské ohledně otázky účasti na večeři Páně z roku 1984 se mimo jiné dočteme, že „věřící má slavit svatou večeři Páně především ve sboru, kterého je členem“. Dále je uvedeno: „Nemyslíme, že jednotu církve Kristovy je nutné manifestovat shromážděními s okázalou účastí členů různých církví při večeři Páně. Snadno bychom mohli vplout do vln laciného ekumenismu, který místo usilování o duchovní jednotu se spokojuje s jednotou vnější formy. Jestliže se však octneme v okolnostech, kdy se od nás očekává, že účastí na večeři Páně při mezikonfesijních setkáních či jiných příležitostech vyjádříme vědomí duchovní jednoty s příslušníky jiných církví, neměli bychom vyvolávat domnění výlučnosti, ale podle okolností se účastnit. To platí i o účasti našich členů při večeři Páně v jiných církvích. Nechť otázku účasti či neúčasti si sami odpovědně posoudí.“ A ještě se připomíná, že: „Odlišná chápání přítomnosti Kristovy při večeři Páně by nás neměla rozdělovat, neboť vždy zůstává určitým tajemstvím.“
V tomto postoji prokazuje Církev bratrská dostatek rozumné vstřícnosti, bez známek povýšenosti nebo pocitu nadřazenosti nad křesťany z jiných církví. To spolu s nedávno zesnulým prof. Pavlem Filipim považuji za základ skutečné eklesiality určitého církevního společenství, které je odlišuje od sektářského postoje: „Každá církev ovšem o sobě věří, že v ní žije pravá Kristova církev a že jí bylo svěřeno vše, čeho je třeba ke spáse; kdyby toto sebevědomí neměla, musela by se zrušit. Avšak jsem přesvědčen: čím určitěji to o sobě věří, tím méně důvodů má se domnívat, že pravá Kristova církev žije toliko v ní a nikde jinde. Řečeno obráceně: Čím větší je osobivost jednotlivého církevního útvaru, čím větší jeho uzavřenost a výlučnost, tím větší škodu trpí jeho vlastní `eklesialitá’, tím méně je skutečnou církví. Když apoštol Petr odmítal stolovat s křesťany nežidovského původu (Gal 2,11nn), neprojevil tím jen své nevhodné chování, nýbrž i nepochopení podstatné pravdy evangelia, určeného ke konečnému vykoupení celé lidské rodiny. Církev, která se trvale, zásadně a nesmiřitelně od druhých Božích církví izoluje, která žije v samolibé uzavřenosti, bez touhy po dotyku a společenství s ostatními, není jen špatná církev; její nárok být církví, dokonce pravou církví, je v jádře zpochybněn.“ (Pavel Filipi. Církev a církve: kapitoly z ekumenické eklesiologie. Brno, 2000, s. 175.)
Anton Srholec
Autor: Ĺubo Bechný
Snahy o větší otevřenost v praxi katolické církve
Podobně jako jiné protestantské církve ve svých sborech Církev bratrská praktikuje tzv. otevřenou pohostinnost. To znamená, že k večeři Páně jsou zváni křesťané, kteří s nimi sdílejí trojiční víru a přijímají Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Jak je z výše uvedených předpisů zřejmé, katolická církev praktikuje tzv. omezenou eucharistickou pohostinnost (tj. jen pro určité případy a za určitých podmínek). Již řadu let se i v katolické církvi vážně diskutuje o větší otevřenosti vůči nekatolickým křesťanům ohledně jejich možné účasti na eucharistii v katolické církvi. Důvodem je nejenom existence smíšených manželství, ale také mnohá přátelství napříč církvemi, dlouholetá spolupráce křesťanů v různých oblastech a ekumenický dialog. Téma bylo probíráno s velkou intenzitou např. v německé jazykové oblasti v 70. letech (byl to jeden z konkrétních požadavků společné synody německých diecézí v letech 1971-1975). Z mnoha zajímavých dokumentů je možné zmínit pokyny arcibiskupa diecéze Strasbourg Léona Arthura Elchingera z roku 1972. V nich např. uvádí, že je třeba rozlišovat různé stupně společenství a nezůstávat u přístupu „všechno nebo nic“ a také, že na hosty by neměly být kladeny větší požadavky, než se požadují od katolických křesťanů. Další vlna zájmu o tuto otázku byla spojena s konáním prvního ekumenického Kirchentagu v Berlíně v roce 2003. V jistém smyslu odpovědí na restriktivně vykládanou encykliku Jana Pavla II. o eucharistii a jejím vztahu k církvi (Ecclesia de eucharistia) z roku 2003 vydaly ve stejném roce tři ekumenické instituty společné prohlášení s názvem „Abendmahlsgemeinschaft ist möglich“ (Společná večeře je možná), ve kterém předkládají argumenty pro větší otevřenost katolické církve v otázce slavení eucharistie (hlavní teze jsou k dispozici v českém překladu v časopise Getsemany).
Podobně jako v jiných případech se v reakci na minimální odezvu církevního vedení na tyto požadavky a dlouholeté teologické dialogy, které se příliš nepromítly do praxe církví, někteří laici i kněží rozhodli po zralé úvaze k vstřícnějšímu praktikování eucharistické pohostinnosti. Někteří biskupové takovou praxi mlčky tolerují a v soukromých rozhovorech někdy i oceňují. Motivem takového jednání je mimo jiné přesvědčení, že podobně jako již několikrát v historii církevní vedení nakonec schválí praxi, která se mezitím v církvi rozšířila. V českém prostředí k soukromému řešení přispěly mimo jiné trapné diskuse a problémy, které v 90. letech provázely zavedení možnosti tzv. přijímání na ruku. Ukázaly slabou úroveň teologického povědomí, která v podstatě znemožňuje seriózní dialog o závažnějších věcech. V německých oblastech je společné slavení mnohdy vyjádřením společného života, křesťanského zvěstování a spolupráce v konkrétních místech. Společenství kolem stolu Páně není vnímáno jako samoúčelný nástroj pro sbližování, ale prohlubuje již existující ekumenické vztahy a ilustruje vážnost, s jakou k ní křesťané z různých církví přistupují. Naopak oficiálně předkládaný argument, že nemožnost společného slavení nás má trápit a povzbuzovat k většímu úsilí o jednotu, je v praxi spíše výmluvou či omluvou neochoty ke změně stávající situace.
Papež František: Mluvte s Pánem a jděte dál
Podporu pro odpovědné hledání cest v otázce společného slavení můžeme najít i ve slovech současného papeže, která pronesl při návštěvě luterského kostela Christuskirche v Římě dne 15. listopadu 2015. V odpovědi na otázku ohledně možnosti společného slavení večeře Páně mimo jiné uvedl: „Nevím, jak odpovědět. Souzním ale s vaší otázkou a ptám se, je-li společná Večeře Páně cílem pouti anebo viatikem na cestu. Přenechávám tuto otázku teologům, těm, kteří rozumí... Nemáme snad tentýž křest? Pokud ano, musíme kráčet spolu... Existují otázky, které si člověk může zodpovědět pouze v upřímnosti sám k sobě a navzdory chabému teologickému osvícení, které mohu vnést...“ A svoji odpověď zakončil výzvou: „Nikdy si nedovolím udílet nějaká povolení, protože to není v mé kompetenci. Jeden křest, jeden Pán, jedna víra. Mluvte s Pánem a jděte dál. Více si neodvážím říci.“
Navzdory určitému zděšení, které tato slova vzbudila zvlášť v konzervativních kruzích, tato slova souzní s míněním řady katolických teologů, kteří volají po rozhodnějšímu postupu katolické církve v ekumenickém hnutí a promítnutí již existujícího společenství mezi křesťany, byť nedokonalého, do církevní praxe. Kromě německých teologů, kteří o tématu psali a také v Praze přednášeli, Otto Hermann Pesch (1931-2014), Johannes Brosseder (1937-2014) a především Hans Jorissen (1924-2011), odkazuji na články amerického jezuity Thomase P. Rausche (Occasional Eucharistic Hospitality: Revisiting the Question. Theological Studies, Vol. 74, No. 2, June 2013, s. 399-419 a From Churches to Church. America. January 18-25, 2016). Rausch se domnívá, že katolická církev má jakožto největší křesťanské společenství zvláštní povinnost vůči jiným církvím a církevním společenstvím. Současný přístup katolické církve je podle něj vnímán jako exkluzivní, zaměřený pouze na ochranu vlastního dědictví a upřednostňujícího institucionální a naukové aspekty bez ohlednu na rostoucí společenství života a víry mezi křesťany. Větší otevřenost v případě občasné eucharistické pohostinnosti by podle Rausche nebyla v rozporu s požadavkem, aby plné eucharistické společenství nebylo odděleno od plného církevního společenství. Zároveň by znamenala významný krok na cestě k jednotě a podporu obdobnému úsilí ostatních církví a církevních společenství na cestě k takové jednotě, za kterou se modlil Kristus.
Bylo by dobré, kdyby se z mnoha neplodných a nesmyslných komentářů ohledně vhodnosti či nevhodnosti jednání Daniela Pastirčáka debata přenesla do obecnější roviny a stala se impulsem k hlubší reflexi ekumenické praxe katolické církve na Slovensku i v České republice. Mnohem větším skandálem je přece existující rozdělení křesťanů, lhostejnost mnoha katolických křesťanů vůči tomuto rozdělení a pocit nadřazenosti, se kterým někteří vůči druhým křesťanům přistupují. Rozdělení křesťanů většina společnosti už nerozumí, navíc oslabuje samotné křesťany a ubírá na věrohodnosti jejich hlásání o milosrdném a odpouštějícím Bohu, který nás volá k jednomu společenství spolu s ním.
Martin Vaňáč, historik a teolog působící na Evangelické teologické fakultě UK, vyučuje mimo jiné na oboru Teologie křesťanských tradic.
