Seznamka
Jakub Múčka
Autor: archiv autora
Jakub Múčka je studentem rusistiky na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V rozhovoru obsáhle přibližuje svůj vztah k Rusku, názory na příchod uprchlíku do Evropy nebo situaci v Sýrii. Za skvělou pak považuje komunitu studentů a pedagogů na filosofické fakultě. V reakci na rozhovor s filosofem Jiřím Fuchsem se nepovažuje za neomarxistu a tzv. multikulturalismus, nemá podle něj žádný koncept ani ideologii učení. Jde o pojem vytvořený kritiky obecně pluralitní a liberální společnosti, dodává. Své názory na soužití různých kultur opírá o křesťanský personalismus.
Jakube, studujete rusistiku na FF UK v Praze, co Vás vedlo k zájmu o Rusko?
Naznačoval jste, že v našem rozhovoru budeme mluvit také o multikulturalismu, proto záměrně už tuto svou první odpověď rozvedu. I skutečnost ruských reálií může totiž v mnohém cosi naznačovat, snad usvědčovat.
K rusistice mě předně přivedlo velmi nahodilé, ale o to překvapivější setkání s tzv. moderní ruskou náboženskou filosofií, o které je myslím dosud nejen u nás jen malé povědomí, přesto jména jako V. Solovjov, N. Berďajev, L. Šestov, S. Bulgakov či N. Losskij mají čím naši tradici obohatit, a díky svému specificky personalistickému a mysticky laděnému myšlení možná také posunout. Tento nedokončený a opomenutý projekt pravoslavného modernismu i osobitě uchopeného křesťanského humanismu, obhajujícího lidskou osobnost díky svému konceptu tzv. boholidství až z pozic mystických a transcendentních (právě svoboda a osobnost je naší důstojností a bohopodobností), byl do jisté míry vyvrcholením celé tradice ruského filosofování v 19. století. Pomineme-li autory oficiální-státní, kteří svými dogmatickými spíše ideologiemi pouze úslužně posvěcovali své režimy (ať už carské, komunistické nebo nyní fašizující), ruské myšlení obecně, vedle svého morálního a angažovaného patosu, přitahuje svým až existencialistickým obrácením ke konkrétnímu člověku a jeho svobodě. Příkladem jsou dokonce, v mnohém inspirativní, ruští levicoví revolucionáři v 19. století (všichni byli nakonec tak trochu vykradeni a pervertováni Leninem), když volili socialismus ve jménu lidské individuality a jedinečnosti. Snad právě vzdor vůči tradičně despotické politické situaci v zemi utvářel tak uchvacující obhajoby lidské svobody, jako je poté najdeme u výše zmíněných pařížských exulantů.
Za druhé mám samozřejmě také moc rád ruskou kulturu obecně. Ani zde není od věci připomenout, že i většina skutečných ruských umělců tradičně působila mimo oficiální struktury, v opozici a neustálém zápase s mocí (samozřejmě ne vždy stejným způsobem a ve stejné míře). Právě tato pro Rusko dodnes typická rozpolcenost, paradoxnost a pestrost vede často rusisty k tvrzení, že nikdy neexistovalo pouze jedno jednotné a celistvé „Rusko“, ale že snad uvnitř této země, této jedné „kultury“ existovalo vždy několik světů. Právě filosof N. Berďajev často tvrdil: „Je pouze jeden obecný soud, který u naší země obstojí kritiku: Rusko je hluboce antinomická země.“ Pohled (pro nás často nepochopitelný) na „jurodivé“ Pjotra Pavlenského či Pussy riot, pronásledované žáky A. Meně, Annu Politkovskou a jiné zavražděné novináře, ztracené politiky a aktivisty, osobité a ničemu se nepodřizující umělce, tzv. Ruské matky i nejrůznější ruské poutníky, mučedníky a bohohledače vedle zkorumpované a touhou po moci a pohodlí degradované nomenklatury i mocné odosobněné masy ruských „homo sovieticus“ – tuto radikální pluralitu potvrzuje. A rusistiku dělá fascinujícím oborem.
Nakonec jsou to ruské dějiny, které svou krvavostí a nelidskostí dávají lidstvu jednu velkou lekci, lekci pokušení teokracie či totalitní vlády. Ruská státnost si bohužel dodnes (historické kořeny je možné hledat již u zrodu tzv. Moskevské Rusi ve 13. století, vyhlášené svou brutalitou a všemocností) drží kontinuálně tuto povahu, o to opět paradoxněji zaznívá kdysi nesmírně populární legenda o Velkém Inkvizitorovi z Dostojevského Bratrů Karamazovových. Žádné jedno Rusko a jedna ruská kultura bohudík neexistuje, a proto i rusisté mohou nejen ostře kritizovat, ale také žasnout nad universálními poklady lidského ducha.
Jako předseda Východoevropského klubu při FF UK připravujete spolu s kolegy pondělní konferenci (8.2.) nazvanou Ruská mediální válka. Mohl byste téma více přiblížit? (pozn.red. - rozhovor se uskutečnil ještě před konferencí)
Cílem konference je studium stále jasněji prokazatelného a postižitelného jevu – mediální propagandy produkované skrze státní média ruským státem (několik posledních nezávislých médií v Rusku zůstalo již pouze na internetu, i tam však musí snášet nejrůznější překážky a pronásledování). A to jak ve vztahu k vlastnímu obyvatelstvu, tak vně za hranice. K tomu jsme přizvali vždy podle konkrétního tematického bloku jako panelisty odborníky či novináře nejen z Česka, ale také Ukrajiny a Ruska. Zejména bych chtěl zdůraznit návštěvu ukrajinských novinářů z pozoruhodného projektu Stopfake. Jde o nezávislou zpravodajskou a investigativní agenturu, která vznikla během Majdanu mezi studenty a jejich učiteli na nejvýznamnější humanitní univerzitě na Ukrajině – Kyjevo-mohyljanské akademii v Kyjevě.
Pro Christnet jste napsal článek o dobrovolnické zkušenosti pomoci uprchlíkům na Balkáně. Jak vnímáte postoje Evropy, české vlády nebo obyčejných lidí na příchod uprchlíků?
Asi neznám dobrovolníka z Balkánu, který by vnímal dosavadní kroky Evropy vůči uprchlíkům jako dostačující či snad dobré. Zatím bohudík situaci (a naši morální povinnost lidskosti) nějakým způsobem zachraňuje Německo, spolu s několika dalšími zeměmi. Sami ale celé břemeno dlouhodobě neunesou. Co se týče jiných zemí, smutek z naší přetvářky a sobectví u mě stále silněji střídá strach z pomalu se měnící politické situace v Evropě. Téma islámu už přestává být předmětem strachu, ale čistou záminkou pro stále touženější systémovou změnu. Právo i pravda se nadřazuje vůli masy (viz prezidentův projev 17. listopadu), svoboda je opět prodejná a zbytečná, a hodnota kolektivního a pevného řádu a organizace, byť za cenu násilí a zotročení, se stává opět příjemnou volbou pohodlnosti. Nehledě na neustálé hledání škůdců a zrádců, na které nejen svalujeme všechny své problémy, ale také díky terči pro vymezování se budujeme svoji falešnou a násilnou kolektivitu. Zkrátka atmosféra 30. let. Stačí stále méně a už to nebudou „pouze“ autoritativní režimy na způsob Polska a Maďarska, ale čistě fašistické státy. V tomto ohledu skutečně politickou korektnost stranou…
Na Christnetu jsme vydali rozhovor s filosofem Jiřím Fuchsem. Fuchs se kriticky vyjadřuje k multikulturalismu a všechny, kteří se snaží řešit otázky soužití různých kultur, označuje za neomarxisty. Nejste náhodou také mladý neomarxista?
Náhodou ne. I když je jistě velmi praktické a užitečné vytvářet jednotnou škatulku, přímo nadávku, k lepšímu vymezování se pro všechny své nepřátele, bez ohledu na jejich různorodost a význam samotného pojmu. Podobně uvažuje pro odchytávání a zastrašování škůdců a jiných „nepřátel lidu“ podivný web White-media.
Sám vycházím z tradice křesťanského personalismu, kde je přirozeně také hájena možnost soužití různých kultur, ostatně bych se velmi bránil tomu, aby se toto téma (navíc v kontextu uprchlictví jde o hluboce morální problém) stalo záležitostí výlučně jednoho filosoficko-politického smýšlení. Podobně mezi dobrovolníky je zastoupení politických orientací velmi pestré, zleva doprava, od socialistů po konzervativce.
Ale k samotnému multikulturalismu: neznám žádný koncept ani učení o „multikulturalismu“, které bychom jako ideologii hájili, nic takového snad ani neexistuje. Myslím, že jde o pojem vytvořený kritiky obecně pluralitní a liberální společnosti, která však není postavená na hodnotě „kultury“, ale svobodné lidské individuality, vůči které může být kultura jejím projevem svobodně volené osobní identity. Samotný pojem multikulturalismu nejen problematicky uchopuje téma „kultury“ (činí z ní cosi jako „civilizační DNA člověka“), ale svým podivným důrazem na roli kultur dává tušit pozici svých autorů. Hájit „kulturu“, která bezmezně utváří a předurčuje člověka, bez ohledu na možnost vystoupení ze svých kořenů, by znamenalo přijmout - v zásadě hrubě materialistický - determinismus. Ten je však filosoficky neudržitelný (lidská osobnost ve své subjektivitě nemůže být produktem vnějších podmínek, není jim podřízená), proto naopak kritika otevřené společnosti (kde jedinci mohou sdílet i přímo opouštět svoji kulturu) je postavena více na křiku ideologie, než na racionální úvaze (té se přitom pan Fuchs tolik dovolává). Sociální vlivy jistě existují, a překročení svého „stínu“ (ať už bychom připustili „kulturu“ jako čistou zvykovost) je náročné, z principu ale možné. Proto i integrace kohokoliv musí být možná, i když třeba ne jednoduchá a okamžitá.
O neexistenci jednotných a vše-určujících „kulturních“ celků může svědčit právě zkušenost ruské antinomie a paradoxu. Vůči své kultuře uvědomělá osoba (tedy ta, která není ve svém vědomí odosobněná a stádní) vždy zaujímá nějaký vztah, a právě proto jsou možné paradoxy typu ruských filosofů, kteří ač v hrubě nesvobodných poměrech své země, vytváří fantastickou obhajobu svobody člověka. Věřím, že podobně to může být u budoucí muslimské inteligence v Evropě.
Jiří Fuchs dokonce mluví o části imigrantů dobyvatelích a též je velmi kritický vůči muslimům, kteří podle jeho názoru z velké části pohrdají Západem. Zdá se, že tyto myšlenky rezonují i ve velké části české společnosti, která příchod muslimských imigrantů odmítá. Na druhou stranu jsme v této agnostické zemi svědky poměrně příznivé odezvy po příchodu křesťanských uprchlíků z Iráku, který financuje soukromá nadace. Není to přílišné zjednodušení? Křesťan z Eritreji nám například může být kulturně vzdálenější než muslim ze Sýrie.
Pohrdají Západem více muslimové, kteří ve strachu z politického i nábožensky-fundamentálního pronásledování utíkají právě za svobodou k nám, anebo spíše filosof Fuchs, který ztotožňuje otevřenost a možnost svobodného rozvoje a sebeutváření se jedince na Západě s dekadentním úpadkem? Jistě se snáz integruje v pluralitní společnosti ten, kdo si hodnoty svobody váží (často právě proto, že mu chybí) a je tak schopen respektu vůči individualitě druhého, než ten, kdo svobodou opovrhuje.
Příznivější ohlasy na přijetí „křesťanských“ uprchlíků (jak se vlastně pozná „křesťan“? Je to ten, kdo si poctivě odkroutí nedělní bohoslužbu, nebo ten, kdo se v srdci „zrodil k novému životu“?) je možná dáno (odmyslíme-li ideology „křesťanské Evropy“, kteří volají po nových křesťanských teokraciích) zkušeností s křesťanstvím, které se pomalu začíná učit životu v pluralitě a svobodě po tom, co v 2. pol. 20. století (nyní mluvím za katolíky) dokázalo přijmout modernismus s jeho obratem ke konkrétní a jedinečné lidské existenci, která nemůže být redukována na obecné a nutné (tedy ani naturalisticky budované metafyziky, jako to dělal starý tomismus). Ani toto přijetí však nebylo a není ničím samozřejmým a zákonitým, pokušení odosobňujícího objektivistického myšlení, které chce opět podřídit lidskou osobnost nutnosti „Boha jako nejvyššího zákonu a principu“ (a tím jak tuto osobnost, tak obraz biblického Boha, který je osobním Otcem, ne platonskou ideou - popírá) a budovat Boží království jako zbožštěný všeovládající stát-teokracii (jako je tomu u myšlení Fuchsova) – je stálým pokušením fundamentalismu, který se v posledku v ničem neliší od „Bohem řízené vlády“ v tzv. Islámském státu (snad jen vlajkou, která má na sobě namísto kříže nápis „Allah akbar“). Jak revolučně, jako z jiného světa zde zní Kristova slova k Pilátovi: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z toho světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není odtud.“ (Jn 18,36)
Fuchsova filosofie starého tomismu je po Kantově kritice staré metafyziky a pozdějším modernistickém „objevu“ lidské subjektivity a jedinečnosti, neredukovatelné na obecné podstaty a principy – opět neudržitelná. Jeho racionalistický objektivismus je skrytým násilím na člověku, což usvědčuje právě také politická projekce tohoto myšlení do nejrůznějších „křesťanských“ totalitarismů. (Své si o tom uvědomil i nejslavnější novotomista Jacques Maritain, který byl mimochodem v Paříži velmi blízkým přítelem N. Berďajeva.) Proto bych se Fuchsovy ideologie (slovy filosofa Ladislava Hejdánka se filosofie stává ideologií tehdy, „když rezignuje na pravdu a oddává se službě čemusi, co postaví na její místo“) bál mnohem více, než víry muslimů, která stejně jako v případě křesťanů, zůstane-li skutečně vírou a ne ideologií, nemůže mít problém s životem v otevřené společnosti.
Rád zde připomenu slavná slova katolického teologa Karla Rahnera: „Křesťanství ve 21. století bude buď mystické, nebo vůbec žádné.“ To nejsou slova rezignace, ani poslední zoufalé naděje, ale naopak hluboce pravdivé výzvy, do které nás skutečně Bohu díky dotlačili moderní filosofové. Z těchto mystických kořenů pak právě čerpá tradice vůči tomismu docela jiné křesťanské filosofie – personalismus a křesťanský existencialismus.
Věnujme se více situaci v Sýrii. Váš klub se podílel na organizaci večera s názvem Sýrie má lásko, kde promluvila islamoložka Zora Hesová, ruský novinář Ivan Preobrazhensky a syrská lékařka žijící v Praze Samira Sibai. Mohl byste v krátkosti přiblížit, co vás na této konferenci oslovilo?
Krátce: zoufalství Syřanů. I když to asi moc „neosloví“. Už dnes tato země připomíná spíše jeden velký hrob, a to navíc politické řešení poměrů v zemi je bez ústupků a kompromisů mocných politických hráčů v zemi – neřešitelné. Hledejte však kompromisy, když jedna země bytostně podporuje Bašára Asada, který je však první příčinou celé občanské války (právě na ní se svezli také kriminálníci z ISIS) a snad nejnenáviděnější osobou pro drtivou většinu syrského obyvatelstva (bez ohledu na etnicitu i vyznání). Není se co divit, shazování barelových bomb na syrská sídliště dokáže spojit i jinak nespojitelné politické skupiny.
Zdá se, že mír v Sýrii je v nedohlednu, mírová jednání v Ženevě byla opět odložena až na konec února a proud uprchlíků z této nešťastné země jen tak neustane. Evropa se bojí nové jarní vlny uprchlíků a mluví se o opevňování schengenské hranice. Kancléřka Merkelová je kritizována za svůj vstřícný postoj právě vůči Syřanům a její současná slova, o dočasném pobytu (na tři roky) a výzvy k návratu, až se situace uklidní, jsou považována za populistický obrat. Vidíte to také tak, nebo je to logické, že po válce se většina vrátí, jak k tomu došlo např. po válkách na Balkáně?
Dokážeme-li rychle (v horizontu dvou, tří let) ukončit válku v Sýrii, vybudovat alespoň elementární složky státnosti, která nebude brutální a diktátorská a zajistit obecně podmínky k vůbec opětovnému vzkříšení země, myslím, že drtivá většina lidí se přeci jen do svých domovů, kde prožili celý svůj život vracet chtít bude (jen vzpomeňme na říjnové výzkumy německých agentur v uprchlických táborech v Německu, tam uvedlo zájem o návrat do své země na 92% respondentů). Nicméně právě sebejisté slibování rychlého vyřešení situace v Sýrii mi přijde těžce populistické a nezodpovědné, i když se o to musíme pokoušet. Vždyť uprchlíci už tak čekali několik let v zoufalých lágrech v Turecku, Jordánsku či Libanonu (nehledě na miliony vnitřních uprchlíků v Sýrii). Právě ztráta naděje na návrat do země je motivuje k cestě do Evropy.
Osobně bych volil řešení dvojí, které musí být souběžné: 1) pokoušet se pomocí dočasných kompromisů a ekonomických nátlaků na Rusko zastavit válku v Sýrii, 2) nastartovat přesně opačně velmi aktivní podporu a „investice“ do migrantů, podobně jako to udělal T. G. Masaryk během slavné „Ruské pomocné akce“ vůči ruským uprchlíkům před Bolševiky. Tento recept se nám paradoxně může ještě v budoucnu „vrátit“ a stává se tak naším „národním zájmem“, zejména bezpečnostním a strategickým.
Můžete na závěr uvést nějakou svoji osobní zkušenost, pohled na konkrétní situaci ve svém okolí. Jak vnímají diskuzi o multikulturalismu nebo příchod uprchlíků studenti nebo pedagogové u Vás na fakultě? Sdílíte informaci o pozvání děkanky FF UK na setkání s dobrovolníky, tak se zdá, že na univerzitě je zájem o komplexní hodnocení této složité problematiky bez zbytečných zjednodušujících a populistických soudů.
Komunita studentů i pedagogů na naší fakultě je skvělá. Projekty na pomoc uprchlíkům, jichž se spolu dobrovolnicky účastníme, bych mohl jenom vyjmenovávat: výjezdy na Balkán, iniciativa „Hlavák“, návštěvy detencí, materiální sbírky, výuka češtiny pro uprchlíky, tlumočení Červenému kříži, vzdělávací organizace Studentské hnutí za solidaritu nebo ke konci února plánová odborná několikadenní konference „Tváře migrace“, kterou vytvořily ve spolupráci čtyři studentské spolky… Je toho bezpočet a pozvání paní děkanky jenom důkazem.
Ano, postihnutí komplexního hodnocení a výkladu problému (s respektem ke svobodě následně tvořeného názoru na řešení každého člověka) může být skutečně rolí filozofických fakult v naší společnosti dnes. Humanitní vědy se přehlížejí a opomíjejí, ale právě témata člověka, otevřené společnosti, integrace, ideologie, fundamentalismu, kultury a mnoho jiného dnes zmíněného, jsou jejich kompetencí.
