Seznamka
Albino Luciani byl v pořadí 263. papež. Byl zvolen 26. srpna 1978, zemřel 28. září téhož roku.
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Osobnost papeže Jana Pavla I. dodnes budí dojem spíše prázdného místa dějin Svatého stolce, než představu o konkrétní osobnosti v historii diplomacie či církve. Je přitom nesporné, že právě mezi ním a současným papežem Františkem lze najít velké množství společných témat.
Jan Pavel I. (17. října 1912, Forno de Canale, Itálie – 28. září 1978, Vatikán), vlastním jménem Albino Luciani, byl na dráhu budoucího papeže připraven formálně zcela dokonale. Narodil se v severní Itálii (byl to tedy Ital, nutno říci, že až do současnosti poslední zvolený) a doktorát získal na Papežské Gregoriánské univerzitě v Římě. Jen dva roky po kněžském svěcení se stal vícerektorem semináře, později generálním vikářem a biskupem ve Vittorio Veneto. Tato diecése není nijak speciálně důležitá, kdyby její biskup nebyl součástí Italské biskupské konference, která má silný vliv jak na papeže, tak také na kurii odnepaměti. Tento jeho vliv dokumentuje také to, že se účastnil jako biskup II. Vatikánského koncilu.
Dne 5. prosince 1969 jej papež Pavel VI. jmenoval patriarchou Benátek, což je jeden ze dvou nejprestižnějších italských biskupských stolců a v roce 1973 z něj učinil kardinála. Papežem byl zvolen o pět let později 26. srpna 1978. V zásadě šlo o typického kariérního církevního hodnostáře, který ale měl řadu neobvyklých vlastností. Tak jako Jan XIII. měl velice specifický smysl pro humor. Jakkoli by jeho kariéra mohla naznačovat, že půjde o papeže triumfálního, není tomu tak.
Jako přímý účastník koncilu si velice uvědomoval diskutované téma klerikalismu v církvi, tedy představy, že kněz je „velebným pánem“, kterému je dána moc a měla by se mu prokazovat patřičná úcta a důstojnost. Jakkoli je jeho pontifikát nejkratším v dějinách církve, papežem byl pouhý měsíc a dva dny, přinesl řadu změn, které jsou nápadně podobné programu, se kterým přichází papež František.
Jan Pavel I.
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Volí si jméno Jan Pavel, čímž spojuje tradici svých dvou předchůdců, mimořádných osobností církve, ale také dvou typologicky odlišných papežů, se zcela jiným životním příběhem i zakotveností v kurii. František sice volí jméno diskontinuální, ale vydává encykliku, kterou z poloviny napsal jeho předchůdce Benedikt XVI. (identifikovat onu polovinu je přitom relativně velice snadné) a systematicky se hlásí k tématům a přístupům Jana Pavla II. Toto spojování dvou papežských tradic je přitom poměrně neobvyklé, mnohem častější je buď čistá kontinuita, která je vyjádřena o jedničku zvýšeným číslem u jména svého předchůdce nebo volba jména některého z předcházejících papežů.
Papežské heslo Jana Pavla I. byla pokora, což je zásadní téma také pro papeže Františka, který volí do svého mota „Miserando atque Eligendo“, tedy milosrdenství. Přesto právě pokora je pro oba papeže jak programové či kazatelské téma, tak také východiskem k přístupu k úřadu. Byl to Jan Pavel I., který zrušil onikání v papežských dokumentech a úřad zásadním způsobem během několika málo dní zcivilnil natolik, že se k podobnému aktu dostává až svým oslovením „dobrý večer“ nově zvolený František.
Pro oba bylo zásadní téma reformy kurie. Zatímco u Františka má zatím jasný program a dokonce existuje tým kardinálů, kteří ji mají na starosti, o přístupu Jana Pavla I. toho víme velice málo. Základní linie by byla asi podobná. Podobné jsou přitom také reakce nemalé části kuriálních kardinálů a dalších hodnostářů, kteří jsou se současným stavem – který označoval již v devadesátých letech jako zcela neúnosný a kritický kardinál Ratzinger – spokojení.
V tomto kontextu nelze nezmínit spekulace o jeho údajné otravě, které se asi více než historickému faktu blíží dobré výpovědi o jeho oblibě u určité části církve. A tak jako Albino Luciani byl posledním zvoleným Italem, na jehož osobnosti se „Italská kardinálská skupina“ rozpadla a dala přednost konzervativnímu cizinci, tak také volba Bergolia v kontextu diskutovaných favoritů svědčí o tom, že Itálie nebyla zdaleka jednotná, nebo že část italských kardinálů volila proti „svému“.
Pro oba papeže je signifikantní také další projev, který se připojuje k civilnosti, totiž lidskost, bezprostřednost a humor. Papež je v tomto kontextu chápán především jako člověk, může mít ambici být určitou morální osobností v globálním sekularizovaném světě, což Jan Pavel I. naplnit nestihl, ale František je v této oblasti úspěšný. Také odpovědi novinářům, často více lidské než teologicky vybroušené, by byly pro oba dva stejné. Primát má před akademičností pro ně osobní vztah, lidskost.
Ty, kteří papeže Františka příliš v lásce nemají, pak může potěšit fakt, že většinou po podobném papeži přichází konzervativnější osobnost, která má čas všechny myšlenky usadit a vybalancovat. Byť je otázkou, zda se bude historie v tomto kontextu opakovat. Ostatně vnímat Jana Pavla II., jako papeže konzervativního je pro řadu lidí dodnes velice problematické.
Jakkoli bychom mezi oběma papeži našli celou řadu rozdílů (životní dráha, reflexe koncilu, délka pontifikátu, spirituální zakotvení, …), domníváme se, že tyto podobnosti mohou pomoci pochopit kontext obou pontifikátů a možná napomoci určité reflexi pontifikátu Jana Pavla I., ale také chápání postoje a kontextu současného papeže.
