Na brněnské výstaviště jsem si jenom odskočila z nedaleké Třebíče, na jeden jediný den. Mou hlavní motivací byla spíš zvědavost, než cokoli jiného, přemáhala jsem v sobě nechuť k masovým akcím a obavy z „rozjásaného stadiónu“. O charismatickém hnutí jsem si v rychlosti něco stihla přečíst a byla jsem si skoro jistá, že právě tohle nebude „můj šálek čaje“. Nikdy jsem nedokázala v nějakém společenství spontánně sdílet své pocity, vždyť i při letošní postní duchovní obnově a přípravě na biřmování jsem většinu času rozpačitě mlčela. A co se týká „nových letnic“, hlodala mi v hloubi duše nejistota, zda v tom není kapka hysterie, davové psychózy.

Ale skutečnost byla naštěstí docela jiná. Lidé, které jsem potkávala, se mi jevili naprosto normální, což mě mile překvapilo a moc potěšilo, jsem totiž přímo alergická na sladké úsměvy, nepřítomný výraz a pohled obrácený kamsi k nebeským výšinám. V Brně nic podobného nehrozilo, naopak. Celá atmosféra byla tak spontánní, že to prorazilo i můj sklon k introverzi.

Určitě tady zapůsobila i milost nedávno přijaté svátosti biřmování – nebo to snad bylo obráceně? Je docela možné, že právě na charismatické konferenci mi došel hluboký smysl té známé katechismové definice: svátost je viditelné znamení neviditelné milosti. Znamení Boží lásky, skryté skutečnosti spásy. S vděčností jsem si vzpomněla na starého pana faráře, P.Františka Tučka z Unhoště, který mě kdysi uvedl do křesťanského života a konečně mi jsem pochopila, proč mi tolik doporučoval modlitbu právě k Duchu svatému, když jsem byla zaskočená tátovými ironickými otázkami, k čemu mi jsou „ty rituály“.

Název přednášky „Papírový Ježíš“ mi předem mnoho neříkal, asi jako nikomu, jenomže já jsem musela bojovat s dalším předsudkem – obávala jsem se, že Františka a Ignác Muchovi budou takoví nějací vzorní katoličtí manželé a rodiče, prostě ukázková rodinka a já budu mít z nich nejspíš mindrák. Ale obavy nebyly vůbec na místě. Řekla bych, že mi mluvili z duše, ovšem já bych nebyla schopná své myšlenky tak formulovat. Můžeme znát Nový zákon třeba nazpaměť a nebude nám to nic platné. I mně se svého času zdálo, že to „nemá chybu“ – a to je právě to, o co jde. Každodenní život se nám zdá jiný, snad příliš obyčejný a uspěchaný, není čas ani prostor, žít s evangeliem. „Já jsem cesta, pravda a život“ – co to pro mě ale znamená v mém každodenním shonu? Musela jsem si vzpomenout na svého syna, který je ve věku, kdy každý hledá svou cestu (snad mi odpustí, až bude číst tyto řádky!), na jeho výrok o tom, že „první čtení a evangelium je pěkný, ale co dál?“. Dál už musí přijít Duch svatý...

Moje konverze byla překážkový běh, často jsem si vysloveně natloukla. Ježíš, skutečný Pán, mi dlouho unikal, ten „papírový“ mi připadal spíš jako šidítko. Párkrát jsem se ocitla v prostředí, odkud se živý Pán vytratil (byl tam ale vůbec někdy?). V milované Třebíči bývalo všechno jaksi jiné, svátečnější než doma v Plzni (a později v Praze), i to polední vyzvánění znělo jinak, aspoň se mi to v dětství tak zdálo. Ale s dospíváním jsem si uvědomila, že cítím jakési prázdno už i tam, že mi něco podstatného chybí. To, co jsem tak dlouho a marně hledala, jsem nakonec našla, v kraji, který je považován za duchovně úplně pustý, Ježíše ve svátosti jsem poprvé přijala v městečku blízko Kladna. Duch svatý vane, kam chce a kde chce.

„Kdybys znala Boží dar“ – to bylo motto letošní charismatické konference. Právě setkání u studny je pravý opak setkání s „papírovým Ježíšem“, snad ani nemůže existovat větší protiklad. I já jsem, obrazně řečeno, chodila ke studni v poledne, vyhýbala se setkání s lidmi, protože jsem se mezi nimi necítila dobře. Nedokázala jsem se vyrovnat se zármutkem a byla jsem příliš vyčerpaná po léta trvajícím ošetřování nemocné mámy, zdeptaná bilancováním; spíš než živou víru jsem cítila životní únavu, bolely mě dokonce i vzpomínky na všechno hezké, co jsem kdy zažila. „Papírový Ježíš“ mi pomoci nemohl, ten byl chladný a vzdálený, opravdu jen na papíře. A kdyby tam zůstal, vzdálila bych se mu a ani bych nevěděla jak. „Papírovému Ježíši“ by na mně ani nemohlo záležet. Zato živému Ježíši ano. Naštěstí jsem jeho oslovení nepřeslechla – na rozhovor totiž vždycky musí být dva.

Na této zemi nemůžeme vidět Boha tváří v tvář. Živý Ježíš je přítomen v Eucharistii a oslovit nás může prostřednictvím něčeho nebo někoho. Takové oslovení ovšem předpokládá otevřené srdce. Pak je možné žít svůj život s Ježíšem, který je stále stejný, včera, dnes i zítra a je s námi po všechny dny. („…bez Tebe by svět byl jenom pouští, bez Tebe by život neměl žádný směr a cíl.“)

A co říci na závěr: nakonec mi bylo líto, že jsem si zařídila jen jednodenní vstup na konferenci!

Autorka je lékařka