Seznamka
Ilustrační foto: modlící se Židé u Zdi nářků v Jeruzalémě
Autor: Flickr.com / Edoardo Costa / Creative commons
Český rozhlas zveřejnil překlad komentáře listu Sunday Times o údajném strachu německých Židů z muslimských uprchlíků. Titulek s použitím slovesa „děsit“, které anglický originál neobsahuje, ještě zvýraznil vyznění článku. Žádný výraz jako „horror“ nebo „terrified" nebyl použit. Je velmi nebezpečné volit takto silná slova a paušalizovat, navíc ilustrační fotka k článku dvou mladých černovlasých mužů mluví sama za sebe. Přesný překlad vyznívá spíš v duchu: "Přivítání muslimských uprchlíků německými Židy získalo nádech strachu." Jednoduše česky by bylo lepší volně napsat, že Židé se začínají obávat muslimských uprchlíků. To je jistě zcela legitimní, ale ještě to neznamená, že jde o oprávněný strach. Strach můžeme mít z toho co neznáme a v noci třeba jen z vlastního stínu. Pojďme tedy k obsahu článku a pokusme se i o rešerši vztahu Židů a muslimů.
Do pomoci uprchlíkům v Německu se zapojila i židovská komunita
Slovo „vítání“ v anglické verzi nadpisu, které v českém překladu zcela zmizelo, je třeba zdůraznit. I židovská komunita v Německu se zapojila do pomoci uprchlíkům, to připomínají Timesy alespoň v textu článku a dále citují šéfa ustředí židovské rady Josefa Schustera, který varuje před nošením jarmulky v situaci, kdy je třeba v Německu integrovat tisíce arabských mladíků. Židovská tisková služba ale upozorňuje i na jiný Schusterův výrok, o tom, že nelze zrušit snahy o humanitární pomoc, protože teroristé by tak dosáhli svého cíle. „Z našich dnešních aktivit mají prospěch lidé ze Sýrie, Iráku a Afghánistánu. Chceme jít příkladem. Tito lidé muslimského vyznání nemají s islamistickými teroristy IS nic společného. Mnozí z nich utekli před násilím IS,“ prohlásil představitel židovské komunity, který si tak je vědom toho, že i většinu obětí islamistických teroristů tvoří právě sami muslimové.
Anglický komentátor dále zakládá svůj pohled na věc na tvrzení paní Hany Lauferové, pocházející z Československa. Ta se v Německu cítila v bezpečí po celá desetiletí a dnes to pod ní již neplatí. Lauferová souhlasí s maximální mírou pomoci uprchlíkům, ale je jich podle ní příliš mnoho, zejména těch, kteří přicházejí ze zemí, které jsou vůči státu Izrael nepřátelsky naladěny a od dětství jsou odporem k Židům indoktrinováni. To je jistě velmi vážná obava, na které je mnoho pravdivého. Politický konflikt mezi Izraelem a Palestinci je bohužel nábožensky výrazně zabarven již od dob poválečného vzniku státu Izrael. Během tisícileté historie Blízkého východu, žili Židé a arabští muslimové v relativním míru a lhostejnosti jeden k druhému, často v klidnějším soužití než v křesťanské Evropě, kde politika uzavírání Židů do izolovaných ghett vedla až k hrůzám koncentračních táborů.
Politická podstata konfliktu
Základní důvod nepřátelství má původ v moderních časech. Po druhé světové válce, kdy Organizace spojených národů dala část země Izraele židovskému národu, země, která byla v té době obývaná převážně Palestinci. Obecně řečeno mnozí Arabové a muslimové nemají rádi Židy a nedůvěřují jim a to platí i naopak. Tuto vzájemnou nedůvěru tak nelze podceňovat a zdá se, že si to uvědomuje i německá kancelářka, která nedávno vyzvala k „intenzivnímu“ boji proti antisemitismu a dodala, že je potřeba bdělosti hlavně v případě jednání s lidmi pocházejícími ze zemí, kde „je rozšířený antisemitismus a nenávist k Izraeli“. V pondělí 14. března pak svoje stanovisko zopakovala na právě probíhající konferenci proti antisemitismu v Berlíně.
Je vždy velká tragedie, když je politický problém zneužit ve jménu náboženství, ať je to již v Izraeli a Palestině nebo v Severním Irsku a pak často nezbývá jiné řešení než oddělit jednotlivé komunity vysokou zdí, protože život jednotlivce a bezpečí musí být prioritní pro každou vládu. Výzvy k opatrnosti ze strany představitelů židovské obce před nošením náboženských symbolů (jarmulky) na veřejnosti jsou tak zcela pochopitelné, pokud se v Evropě množí útoky třeba i patnáctiletých zfanatizovaných radikálů. Zároveň ale je třeba znovu zdůraznit, že podstata sporu není náboženská. Většina muslimů žije v Evropě v míru a během nedávných útoků, často i na straně ohrožených (viz příběh zastřeleného policisty arabského původu při útoku na redakci Charlie Hebdo nebo nigerijského zaměstnance kosher lahůdkářství v Paříži, který ukryl několik zákazníků před útokem fanatiků).
Chrámová hora v Jeruzalémě, posvátné místo Židů i muslimů. V popředí Zeď nářků. Část vpravo, určená pro modlitby žen, je jen zhruba třetinová oproti části určené pro může
Autor: Wikipedia.org / Wikimedia Commons
Společné rysy judaismu a islámu
Pokud bychom odhlédli od politizace náboženství, má judaismus a islám mnoho společného, jak to krátce sumarizuje wikipedie. Například společné proroky, kteří jsou vážení v obou vírách, jako třeba Mojžíš nebo Abrahám. Muslimové běžně označují Židy jako „Lid písma“ = lid, jenž následuje ta samá učení ve vztahu k víře k jednomu Bohu, jenž byl uctíván Abrahamem. Navíc vzhledem k podobnostem mezi Hebrejštinou a Arabštinou, jakožto semitskými jazyky, je mnoho muslimských a židovských výrazů podobných, včetně slov pro pozdrav – salam a shalom. Společná jsou také třeba omezení jídla zakazující konzumaci vepřového nebo čisté - kosher potraviny. To je jistě jen hrubý výčet internetové encyklopedie a vyžadoval by hlubší pohled na věc. Kvůli dalšímu společnému náboženskému rituálu obřízce dokonce Židé a muslimové v Německu v roce 2012 společně demonstrovali, když soud obřízku u malých chlapců zakázal v oblastí Kolína nad Rýnem. Později byl tento zákaz odvolán.
Sunday Times nám také nepřekládají žádné přesné statistiky, do jaké míry si uprchlicí přenášejí své předporuzumnění vůči Židům do Evropy. Podle orientalisty Bronislava Ostřanského většina muslimů bere náboženství jako svou soukromou záležitost a ctí zákony. Také nevíme, zda Židé nejsou stalé více ohroženi pravicovými extremisty. Podle České televize většina Židů, kterých je v Německu asi 200 tisíc, pochází ze zemí bývalého Sovětského svazu a rodilých Němců je minimum. Židé jsou tak často sami přistěhovalci, kteří ještě stále mohou mít cizí přízvuk a nemusí tak být přijímání částí sympatizantů extremní pravice, ale i většinové společnosti. Česká televize uvádí průzkum, že čtvrtina Němců je protižidovský naladěna. Nevraživost vůči Židům v Německu panovala i v době Izraelské ofenzivy v pásmu Gazy před rokem a půl, což opět znovu důrazně připomíná politickou podstatu sporu Arabů a státu Izraele, která překrucuje a živí problémové soužití vyznavačů islámu a judaismu.
Volný pohyb Židů mezi Evropou a Izraelem nemusí být způsoben jen strachem z terorismu
Anglický komentátor tvrdí, že Německo nemá zkušenost s arabskou migrací, protože většina muslimů jsou sekulárně naladění Turci, na rozdíl třeba od Francie, ze které antisemitismus vyhnal tisíce Židů do Izraele. Toto tvrzení ale opět není podloženo hlubší studií. Je pravda, že do Izraele z Francie odchází v posledních letech okolo 7 tisíc Židů (předpovídaný nárůst na deset tisíc lidí v roce 2015 se nepotvrdil). Nevíme ale, do jaké míry lze přičíst toto stěhování volnému pohybu osob za prací a podobně. Dohledatelné jsou i studie o protižidovských předsudcích většinové sekulární francouzské společnosti, založených na tradiční závisti i o ekonomické migraci mladých Izraelců opačným směrem do Německa. Podle již výše zmiňované zprávy ČT se odhaduje, že z Izraele už do Berlína přesídlilo na 15 tisíc hlavně mladých lidí.
Ve Francii také žije podstatně více Židů než v Německu, okolo půl milionů. Například jen v přístavním městě Marseille, kde se usadily již v dobách koloniální nadvlády a po jejím konci i desetitisíce alžírských muslimů, tvoří Židé asi 70 tisíc z celkových zhruba 855 tisíc obyvatel města. To jsou vysoká čísla, proto pohyb osob v otevřené společnosti bez hranic může být zcela přirozený.
Slyšíme o nepokojích ve francouzských městech, o nevděčné třetí generaci, ale lze třeba vzít vážně i názor dalšího fundovaného orientalisty Luboše Kropáčka, který v souvislosti s integrací muslimských přistěhovalců do francouzské společnosti uvádí: „Bouře na předměstí Paříže a dalších měst v listopadu 2005 ukázaly, že frustrovaná mládež si přeje skutečnou integraci v plné šíři životních podmínek, včetně lepších možností sociálního vzestupu.“ Podle Kropáčka tu nešlo o otázky náboženské: představitelé islámu násilí jednoznačně odsoudili. „Demonstranti mávali francouzskými občanskými průkazy jako výrazem aspirací, kam chtějí patřit,“ dodává známý orientalista. Otázka přistěhovalství a integrace menšin do společnosti je ve Francii velmi aktuální téma. Autorky studie o životě muslimů ve Francii, z které pochází i Kropáčkův citát, tak ve svém závěru jen potvrzují jeho názor, že problémy vzajemného soužití neleží v odlišném náboženství, ale v odlišnostech arabské kultury, stylu chování, projevů na veřejnosti atd. , které brání integraci a přijetí do francouzské společnosti a obdobně by jistě šlo hodnotit situaci i v Německu. Také však připomínají, že muslimové mají v běžném životě stejné problémy jako našinci i stejný náhled na jistá témata a jsou často diskriminováni kvůli stylu, jakým se ale chová jen část z nich, ale který je až příliš všude vidět.
Ilustrační foto: Setkání židovských a muslimských představitelů s bývalým předsedou Evropské rady Hermanem Van-Rompuy (prosinec 2010)
Autor: Wikipedia.org / Michael Thaidigsmann / Wikimedia Commons
Historii i budoucnost německé "Willkommenskultur" nelze bagatelizovat
Jak upozorňují české charitativní organizace, ve středu si svět připomenul neblahé 5. výročí syrského konfliktu, který vypukl 15. března 2011. Křehké příměří, probíhající mírové rozhovory v Ženevě i nečekané oznámení o stažení ruských vojsk, dávají opatrné naděje k optimismu, ale cesta ke stabilizaci země bude ještě dlouhá. Miliony uprchlíků jsou stále v okolních zemích a výzvy k jejich legálnímu přijímání (např. ze strany představitelů OSN), aby se zabránilo v Evropě stále méně populární nelegální migraci zejména z Turecka přes Řecko, jsou často ignorovány. V situaci, kdy řada politiků prohlašuje, že nepřijme žádné muslimské uprchlíky (Orbán, Fico a nepřímo i Zeman) je aktuální kritika papeže Františka uzavírání hranic před uprchlíky více než na místě.
Zajímavé bude sledovat, v jakém rozsahu se uprchlíci budou z Německa vracet do zemí, které opustili kvůli hrozbě válečného konfliktu, a to zejména do Sýrie, dojde-li přeci jen někdy k její stabilizaci. Bude se opakovat balkánský scénář, kdy se po válkách na Balkáně řada běženců vrátila do svých domovů? S touto migrací jsme, na rozdíl od dnešní vlny, které se Česká republika poněkud pokrytecky vyhýbá, zkušenost měli a dříve než budeme znovu paušálně odsuzovat a nálepkovat Německo a jeho „Willkommenskultur“, mohli bychom si přečíst některé studie o historii migrace do Německa. Např. zajímavá bakalářská práce je k dispozici na internetu. Nepopisuje sice vývoj v posledních letech, ale její autor Filip Schmidt nabízí fundovaný pohled na zemi, která se ještě před 70-80 lety měla stát zemí s absolutně „čistou rasou“.
Nebezpečí principu kolektivní viny
Komentář anglického konzervativního listu si jistě nenárokuje komplexní pohled na problematiku. To, co uvádí, nelze brát na lehkou váhu a naopak ani přeceňovat a zveličovat. Širší fakta a statistiky mnohá rčení doplňují a zpochybňují a kladou nám další otázky, které by bylo třeba hlouběji studovat. Škoda toho ostrého titulku v českém překladu. Sledujeme-li i seriozní deníky nebo populistická prohlášení mnohých politiků, tak se nám bohužel vybavují představy a stereotypy strachu z neznámého, které vedou až ke kauzám typu Hilzneriády. Ta může nabýt nové formy, kdy obraz zlého a zvrhlého Žida, nahrazuje muslim jako „nadržený vousatec", který čeká za plotem, aby znásilnil naše ženy, jak trefně popisuje již citovaný Ostřanský, nebo v tomto případě zastřelil nebohé Židy. Růst extremismu v Evropě vůči židovské komunitě nelze bagatelizovat, na druhou stranu není ani možné povrchně zjednodušovat a paušalizovat na základě principu kolektivní viny nebo v situaci panického strachu, kdy přestává být možný jakýkoliv racionální dialog, jak upozorňuje Jiří Zajíc v článku Kořen naší slabosti (Islám, uprchlíci a Evropa) též publikovaném v magazínu Christnet.
Autor je bakalář teologie a člen Společnosti křesťanů a Židů
