Zamyšlení velikonoční a něco vzpomínek s výhledem kupředu

Článek k zamyšlení / Věra Tydlitátová / 18. března 2016
Zamyšlení velikonoční a něco vzpomínek s výhledem kupředu

Věra Tydlitátová
Autor: archiv autorky

Před rokem 1989 jsem nějakou dobu žila v malé polabské vesnici. Dohromady měla ta obec tak málo obyvatel, že neměla ani vlastní hospodu. I tak se ale místní rodáci dělili na majoritu, totiž komunisty, agnostiky, mamonáře, ateisty, hedonisty a vůbec materialisty různých plemen, na straně druhé na minoritu křesťanů. Lid Kristův se pak ještě dělil na další dvě menšiny, na katolíky a na evangelíky. Na malou vesnici to byla značná kulturní diverzita, která se projevovala policejními nájezdy na křesťanská shromáždění, například když některý komunista zaznamenal podvratnou činnost u místní fary (mládež hrabala listí). A protože evangelíci o Velikonocích akcentovali Velký pátek, katolíci zpravidla toho dne začali již od rána vozit na pole hnůj. Evangelíci svou svatou válku vedli spíše ústy. Prohlášení o papežencích, kteří nám upálili Jana Husa, byla poměrně stereotypní. Ti vynalézavější občas napsali nějaké to udání na VB (že u katolické fary podivná individua cosi hrabou na zemi). Pohané se pak vyřádili v pondělí, kdy chlapi zmlátili své ženy v rámci povoleného folklóru a pak se opili v míře větší než obvyklé. Velikonoce a vůbec jarní období bývalo všeobecně bohaté na různé náboženské a kulturní vyžití a na případy sousedské šikany.

Ta malá polabská vesnice měla za mého pobytu štěstí, že její kolorit neobohacovali ještě navíc Židé, neboť při tehdejších vřelých vztazích by mohlo docházet i na velikonoční rozbíjení oken. Ostatně jméno tehdejšího jednoho našeho milého souseda nalezneme v zápisech z procesu s Leopoldem Hilsnerem. Dědeček toho bodrého křesťana zasedal v kutnohorské porotě a rozhodně nebyl tím jedním spravedlivým, který by byl ve věci zparchantělého procesu s nešťastným Poldou poslechl své svědomí. Sousedka nám ochotně zazpívala písničku, kterou znala od své maminky: „Nekupujte od židů cukr, kávu, mouku, zabili nám Anežku, modrookou holku!“

Záměrně se vyhýbám teologické terminologii a velkým slovům. Cítím před nimi jakýsi ostych. A stejně jako vy všichni chci doufat. Velikonoční příběh je cesta za nadějí. Proč vzpomínám na třicet let starou zkušenost s tichou vesničkou mezi úrodnými sady a poli? Předpokládám, že hodně tehdejších sousedů již není mezi námi, nechme je tedy odpočívat na místním malebném hřbitově. Ale cosi, co mi činilo Velikonoce nepříjemnými tam a tehdy, otravuje ovzduší nyní a zde. Ne, nechci se nyní zabývat dějinami pogromů a rituálních pověr, které doprovázely největší křesťanský svátek a způsobily, že Židé nemohli slyšet zvuk zvonů bez znechucení a strachu. Na mysli mi tane spíše aktuální pogromistické třeštění. Ke křesťanství se dnes hlásí kdejaký chasník, který ctí spíše Wotana než Krista, považuje zabíjení za zábavu a šibenici či kalašnikov za ideální řešení všech problémů. Nikdy jsem neviděla tolik křesťanských symbolů, křížů všech forem a ikon jako u projevů lidí blouznících o vraždění a zotročování bližních. Aktuálně nás tak trochu znechucují dvojitými kříži vyšperkované výsledky slovenských voleb. Ale nejde jen o pana Kotlebu, zametání vlastního prahu by nám zabralo také dost času. Různá ta hesla, že za Boha, vlast a rodinu, mávání fanglemi a bojové pokřiky vzývající křesťanské tradice bílé Evropy. Očekávám, že o Velikonocích se projeví nejeden čacký bojovník vyzbrojený nejen láskou Kristovou, ale i festovným boxerem a dlouhým nožem. A je mi jasné, že letos neuslyším hrkot vozů plných hnoje, jako spíš uvidím mediální stoku namířenou proti cizincům, proti příchozím a proti vnitřním nepřátelům, takzvaným havlistům, sluníčkům, ale co si budeme nalhávat, už se bojuje bez metafor proti humanistům a demokratům. Ano, ovšem, Masaryk je už také veřejným nepřítelem, nečechem. A možná opět uvidíme i nějaké to shromáždění „vlastenců“, „nacionalistů“ a jak si vlastně novodobí fašisté říkají, průvod s šibenicemi, které jsou prý jen jakýmsi módním doplňkem. Před sto lety se Židé obávali, když zazněly kostelní zvony, dnes se lidé obávají, když slyší povyk o národě a vlasti. Zvuk zvonů a národ i vlast, to jsou krásné věci stejně jako pravda a láska. Jak je možné, že tyto hezké věci lidé dokázali proměnit v hrozby a nadávky? A kdy proměnili radostnou evangelijní zvěst v záminku k nenávisti mezi sousedy?

Již velmi dlouho se ptám, co vlastně křesťané slaví. Velikonoční příběh je veliký, silný. Proč se vytrácí ze života a proč se Velikonoce, nejen mezi pohany, smrskly na barvení vajíček, pečení piškotů, bití žen a bujné večírky? Také Židé mají svůj silný příběh, když o Pesachu připomínají osvobození z otroctví. Je to událost nejen nadčasová, ale i univerzální, netýká se pouze Izraele, je to výzva ke všem poníženým a spoutaným lidem po celém světě. Vyjitím z Egypta však svoboda teprve začala a zdaleka neměla vyhráno. Izrael musel putovat čtyřicet let po poušti, aby svobodu přijal jako svou niternou a duchovní charakteristiku. Vnější osvobození je dost snadná věc, ale stát se svobodným člověkem je velmi těžké. Otrok zbavený pout je stále otrokem, který se vystrašeně ohlíží zpět a snaží se přechytračit jiného otroka.

Když projednou odhlédneme od křesťanského i od židovského příběhu, máme před sebou všelidskou otázku po rozporu mezi zvykem, tradicí, folklórem a zábavou na straně jedné a mezi duchovním přerodem, tšuva, metanoiou na straně druhé. Absolvovat sváteční lidové zvyky a užít si volné dny a jarní sluníčko nestačí, nestačí ale ani prožitek liturgie, ať již židovské, nebo křesťanské. V příběhu křesťanském je smrt a sestoupení do pekel, v příběhu židovském je přechod smrtících vod hořkého moře a neuvěřitelně dlouhé, únavné bloudění pouští. Záchrana není zadarmo.

Myslím, že z toho, jak s těmito příběhy nyní nakládáme, vyplývají dvě možnosti. Buď jsme ve velkém průšvihu, protože naše společnost sice umí barvit vajíčka a možná i někdy přijít do kostela, ale zůstává pohanská, otrocká, zlá, nesmiřitelná, zbabělá a pokrytecká. Ztratila vizi, naději a víru. Nebo, v čemž je snad naděje, ten současný mravní propad, to znechucení, nenávist, obavy a pocit zmaru jsou oním nutným sestupem na dno, které potřebujeme, abychom pak mohli vystoupit do svobody? Vnější svoboda tady je, můžeme svobodně volit a cestovat, podnikat, studovat, říkat a dělat, co nás napadne. Ale přijde také svoboda vnitřní, duchovní volnost, láska, odpuštění, bratrství, odvaha, pomoc, solidarita, víra, naděje? Přiznávám, že nevím, že vůbec netuším, zda stojíme na konci dějin, nebo zda právě procházíme dočasnou krizí, duchovní smrtí a hořkým mořem. Soukromě si myslím, že výsledek není předem daný, že nám budoucnost nepíše slepý osud, ale že tohle právě záleží jenom na nás, na každém z nás.

 

Věra Tydlitátová je výtvarnice, judaistka a badatelka v oboru religionistiky. Působí na Filozofické fakultě Západočeské univerzity na Katedře blízkovýchodních studií.

           

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Související zprávy a články


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Půjdete k volbám?
Ano
95%
 
Ne
5%
 
Ještě nevím
0%
 
(Počet hlasů celkem: 19)