Že reflexe americké krajiny a přírody nepatří do Bostonského deníku, kdyžtě je věnován americké religiozitě? Ale kdež.

Arizonskou polopouští dojeli jsme do GRAND CANYONU a zažili tentýž šok, jako všichni před námi. Rovina a rovina, a najednou se v ní, pár metrů od silnice, otevře ta propast, větší než cokoliv, co člověk dotud viděl. Velebná i děsivá zároveň. Naprostá většina návštěvníků ovšem do propasti nevstoupí, nýbrž špacíruje pohodlně po rovince, po „korzu“ na horním okraji kaňonu. A jak na ně tak člověk hledí – podezírá mnohé z nich, že si sem odskočili z Las Vegas, že Grand Canyon je pro ně prostě jen další atrakce, další „show“. Ceasar´s Palace nebo Grand Canyon, hlavně když je to velké.



Když jsme večer chodili po „korzu“ a hleděli fascinovaně do GC, říkali jsme si: Vede vůbec nějaká, tj. nehorolezecky schůdná cesta tam dolů? Vede. Jedna jediná, opravdu vytesaná do skal tak, aby mohl i běžný turista sestoupit. Nese překrásný název Bright Angel Trail. Cesta jasného anděla. Tak jsme vzývali anděla strážného a ráno se vydali dolů. Po několika hodinách putování prudce dolů dorazili jsme na rovinku s vegetací a tábořištěm, zvanou Indian Garden, a odtud ještě kus dolů na Plateau Point. A tam člověku už opravdu došla řeč. Nahoru se tyčí ty neuvěřitelné skály a člověk je už jakoby na dně – ale přitom další hlubina vede ještě jednou dolů, a teprve pod dalšími skalami je opravdové dno, kde teče řeka Colorado. Nesmírnost nahoru a nesmírnost dolů.

Tam, tam člověk znovu pochopí, co to je přírodní mystika, co to je úžas před velebností přírody, který zažívali naši předkové při pohledu na divokost přírody kolem nich a co nám v Evropě už skoro nedochází, protože žádnou pořádnou divočinu nemáme. Pár dní před odjezdem do Arizony četl jsem katolického, dnes anglikánského teologa Matthewa Foxe a jeho reflexi Kalifornie a vůbec amerického Západu, s ústředním motivem „Sacred Wilderness“, "svaté pustiny". Ano, tento pustý Západ, kde vedou desítky až stovky mil od jednoho obydleného bodu k druhému, kde příroda je nesmírná a civilizace stále nepatrná – a kde je také indiánská minulost relativně viditelnější – je ideálním místem pro snílky, mystiky, magory a poustevníky, pro utopické, náboženské a fanatické komunity, a vůbec nejideálnějším místem pro panteismus – nebo panenteismus, preferovaný pojem Matthewa Foxe.



Grand Canyon je mlčící, tajemný a přirozeně bezejmenný. Snad i proto se jeho objevitelé a zmapovatelé pokusili vnuknout těm anonymním strukturám nějaké kulturní asociace. Nejvíce se vyřádili na oněch horách uvnitř propasti. GC vlastně původně objevili Španělé na cestách za zlatem (García Lopez de Cardenal 1540), ale neusadili se tu. Jinak by ony hory jistě nesly jména světců a madon. GC začali systematicky mapovat až Američané na sklonku 19. století – a jejich imaginace (konkrétně imaginace jednoho geologa, co se zajímal o mytologii) vnesla do něj motivy starého polyteistického pohanství. Ony hory a další útvary byly pojmenovány Brahma Temple, Zoroaster Canyon, Wotans Throne, Krishna Shrine, Vishnu Temple, Freya Castle, Jupiter Temple, Venus Temple, Apollo Temple, a aby se neřeklo, i Solomon Temple.

Jistě, jsou to jen jména, jen produkty zcela náhodné asociace či mánie nějakého geologa, a sotva kdo ze statisíců návštěvníků věnuje těm názvům pozornost. Ale přece cosi znamenají: Ne každé zvlášť, ale všechna dohromady: Tu obecně lidský, spontánní prožitek BOŽSKOSTI této krajiny, božskosti v tom původním, silném smyslu: Té nad-lidské síly, vůči níž je člověk tak nicotný a křehký a zranitelný. Křesťansky by se dodalo: Ještě že má člověk toho Bright Angel, jasného anděla, jenž ho vede po úzké cestě do propasti a zase nahoru.

A ještě alespoň jednou se křesťanská imaginace dotkla GC. Teolog a terapeut Henri Nouwen, jehož životopis jsem náhodou či shodou okolností četl během kalifornské pouti, má ve své spirituální teologii ústřední motiv rány v lidské duši. A používá pro ni i metafory Grand Canyonu: Niterné zranění lidské duše je jako to nečekané zjevení Grand Canyonu uprostřed zdánlivě poklidné roviny běžné existence. Rána je hluboká a děsivá. Ale současně má svou velikou vnitřní krásu, z níž může zraněná duše překvapivě čerpat sílu – když ji přijme a naučí se ji milovat.

Letní cestovatelský článek je posledním dílkem ze seriálu Martina C. Putny :Bostonský deník, publikovaném na blogu Aktuálně.cz, který psal během svého ročního pobytu na Fulbrightově badatelském stipendiu na Boston College v USA. Jak autor uvádí, Co se do blogu nevešlo, vejde se třeba - v systematičtější podobě - do podzimních přednášek na Fakultě humanitních studií v Praze, do chystaných rozhlasových pořadů a nakonec snad do knihy. Osobní stránky autora: www.mcputna.cz .

foto: http://www.nps.gov/archive/grca/photos/ a http://en.wikipedia.org/wiki/Grand_Canyon