Novozákonní církev uniformní nebo různorodá?

Povolání účedníků při zázračném rybolovu, Rafael (1515)
Autor: Wikipedia.org

V připravované sérii článků „Kapitoly z novozákonní eklesiologie“ (eklesiologie = nauka o církvi) se budeme vracet k prvním desetiletím dějin křesťanské církve a hledat v nich oporu a inspiraci pro církev dnešních a budoucích časů. Pro církev je vždy na místě brát do ruky Písmo a hledat odpovědi na otázky po své podstatě a smyslu své existence. Co vlastně církev „je“, jaký má být její program? Má mít církev jednotné učení nebo se mohou jednotliví křesťané, církve a církevní sbory ve svých náhledech i praxi lišit? Jak se má církev vztahovat ke „světu“ kolem - má mu být partnerem, oponentem, nebo dokonce aktivním aktérem jeho proměny? Má být církev vedena prorocky samým Božím Duchem nebo mají její běh řídit ustavení představitelé z masa a kostí? Takové a mnohé další otázky volají po odpovědích.

Cesta hledání „novozákonní církve“ je provázena mnohými obtížemi. Musíme v prvé řadě překonat propast času. Křesťané prvního století našeho letopočtu uvažovali a žili v odlišné kultuře a my máme kromě samotných novozákonních textů poměrně málo jiných svědectví, která by nám naladění se na tehdejší dobu usnadnila. Nečekané potíže přináší také naše předporozumění, které jsme získali příslušností k určité církevní tradici. Uveďme zde jeden příklad: Nový zákon vůbec nezmiňuje postavu křesťanského kněze. Jestliže ale třeba římský katolík považuje dnes kněze za nezbytného pro slavení Večeře Páně, znamená to snad, že všechny Večeře Páně v prvním století slavené bez „ordinovaného kněze“ byly - řečeno jazykem dnešního církevního práva - „neplatné“?

Budeme tedy zkoušet zachytit příběhy „novozákonní“ církve, útržky osudů nepočetných a rozptýlených skupinek křesťanů, které našly svůj ozvuk v textech Nového zákona. Nahlédneme do světa tehdejších křesťanů plného dynamiky a vývoje, nejistot a hledání, do světa velké radosti i velkého utrpení a obav. Najdeme také svět sporů a schizmat, svět nesplněných nadějí i přepjatých ambicí a selhání i změny smýšlení jednotlivých církevních aktérů - najdeme svět nedokonalý, dobrodružný a nečernobílý. Přesto tento svět církve prvního století zůstane navždy tím, ze kterého budeme jako křesťané pro životy svých církví čerpat na prvém místě: spolehlivější oporu pro své hledání cest církve nemáme.

Novozákonní církev – církev uniformní nebo různorodá?

V první z kapitol z novozákonní eklesiologie se zkusíme vyrovnat s otázkami týkajícími se jednoty novozákonní církve. Byli křesťané prvního století jednotní v tom, co hlásali a jak jednali? Vytvářeli snad dokonce nějakou organizační jednotu? V nejednotě dnešního křesťanstva, které navíc má za sebou dlouhou historii „náboženských válek“, bychom si takovou jednotu alespoň v novozákonních počátcích křesťanstva přáli nalézt. Zdá se, že naději na úspěch nám mohou dát texty jako Sk 2,44 (Věřící byli pospolu a měli všechno společné) nebo Ef 4,5 (Jeden Pán, jedna víra, jeden křest). Podrobné zkoumání novozákonních textů však naše naděje zklame: v prvním století v církvi žily vedle sebe různé církevní proudy, církevní osobnosti mezi sebou ostře polemizovaly a zápasily o vliv – někdy s použitím nepříliš vybíravých prostředků.

Bylo toho ve skutečnosti málo, co by zakládalo jednotu církve v prvním století. Podrobné zkoumání ukazuje vlastně jedinou spolehlivou základnu pro takovou jednotu: přesvědčení víry, že Ježíš z Nazareta je současně Kristem, člověkem zjevujícím, ba přímo „ztělesňujícím“ samotného Boha. Toto přesvědčení, že sám Bůh zasáhl do běhu dějin tohoto světa skrze Ježíše z Nazareta bylo nezpochybnitelnou základnou, na které bylo možné v novozákonní době jednotu církve vytvářet. To je ovšem jednota víry, v jejímž rámci nepanovala jednota konkrétních názorů či dokonce církevního řádu, ba právě naopak - církev prvního století připomínala spíše sbírku různých církví než jednu církev. Všimneme si toho na dvou sondách, které do prvního století učiníme: nejprve zamíříme do třicátých let a prozkoumáme počátky církve v Jeruzalémě. Poté se podíváme na církev za časů rozvinuté misijní aktivity apoštola Pavla.

Různorodost křesťanů v Jeruzalémě v počátcích církve

Lukášovo líčení počátků novozákonní církve v Jeruzalémě ve Sk evokuje občas dojem idylické jednomyslnosti: Všichni věřící byli pospolu a měli všechno společné… Denně zůstávali jednomyslně v chrámě, po domech lámali chléb a přijímali pokrm s veselím a prostotou srdce (Sk 2,44-46). Důkladnější zkoumání knihy Skutků ale ukazuje, že v jeruzalémské mateřské obci – kolébce křesťanstva – existovala od počátků významná různost. Základem této rozličnosti byl jazykový a kulturní rozdíl mezi hebrejsky/aramejsky mluvícími Židy a Židy, kteří hovořili řecky (Viz Sk 6,1, kde se tyto dvě skupiny označují v řečtině jako hebraioi a hellénistai).

„Helénizace“ byl program, s jehož pomocí chtěl Alexandr Veliký (356-323) na dobytém území prosadit řecký jazyk a nastolit tak určitou kulturní uniformitu. Cílem bylo sjednocovat a lépe spravovat nově vytvářenou civilizaci. Helénizace byla poměrně úspěšná a mnoho Židů se postupem času cítilo příslušníky této nové civilizace. Národní vědomí Židů a jejich pohled upřený k Jeruzalému tím ovšem neuvadl a extrémní tlak na helénizaci za vlády krále Antiocha Epifana (175-164) vyvolal makabejské povstání. Jeruzalém se svým chrámem zůstal centrem židovstva. Kromě očí a myslí k němu směřovaly i kroky mnoha Židů: byl cílem poutí o náboženských svátcích (srov. L 2,41; J 7,8; 12,12.20; Sk 2,5) a vysněným cílem pro nejednoho Žida žijícího v diaspoře bylo, aby mohl prožít poslední léta svého života v Jeruzalémě. Ti, kteří si to mohli dovolit, takový cíl realizovali; v Jeruzalémě kromě vlastního chrámu byly i synagogy, kde se velmi pravděpodobně hovořilo řecky (srov. názvy synagog ze Sk 6,9).

Obrácení svatého Pavla, Caravaggio (1600)
Autor: Wikipedia.org

Lukášovo líčení v 6. kapitole Sk rozdíly mezi hellénistai a hebraioi spíše zakrývá, než odhaluje. Lukáš je spisovatelem, který leccos ze svých primárních zdrojů vypouští s cílem jejich harmonizace a otupení třecích ploch. „Prvomučedník“ Štěpán ve Sk ve skutečnosti jeruzalémským křesťanským hebraioi odporuje. Ve Štěpánově řeči – nejdelší řeči ve Sk – lze najít nápadné odlišnosti od líčení popsaného ve Sk 1-5 právě ve vztahu k jeruzalémskému chrámu. Podle Sk 3,1nn (Petr a Jan vystupovali o třetí hodině odpoledne - hodině modlitby - do chrámu,…) nebo Sk 5,21 (Když to uslyšeli, vešli za úsvitu do chrámu a učili.) se jevil život v začátcích jeruzalémské církve s chrámem svázaný. Pokud sledujeme ve Sk Štěpánovu řeč (Sk 7,47-51), nacházíme odlišnost od „chrámově kompatibilního křesťanství“ kapitol předešlých: Nejvyšší nebydlí v domech zhotovených lidskýma rukama, jak praví prorok: „Nebe je mým trůnem, země podnoží mých nohou. Jaký dům mi vystavíte, praví Pán, nebo jaké bude místo mého spočinutí? Což to všechno neučinila má ruka?“ Vy tvrdošíjní, vy lidé neobřezaného srdce i uší, stále vzdorujete Duchu Svatému; jak vaši otcové, tak i vy! Takto ostrá protichrámová řeč, narušující představu centrality chrámu a s ním svázaného chrámového establišmentu, vyvolala ostrou odezvu vedoucí až ke Štěpánově smrti. Štěpán je ale představován jako nový křesťanský hrdina; popis jeho konce je Lukášem v řadě ohledů vylíčen podobně jako smrt samého Ježíše. V jádru náboženského sporu mezi křesťanskými hellénistai a hebraioi byl stěží spor o zanedbávání řecky mluvících vdov (srov. Sk 6,1 - historické pozadí mít ovšem mohl), ale odpor helénistů vůči spojení křesťanství s jeruzalémským chrámovým kultem a odpor hebraioi vůči jinak smýšlejícím křesťanům.

Křesťanští hellénistai jistě argumentovali i Ježíšovou tradicí, která byla vůči chrámu patrně rovněž kritická a snad bylo jejich záměrem nahradit jeruzalémský kult kultem Ježíšova těla a krve. V každém případě se zde projevila odlišnost mezi jeruzalémskými hellénistai a konzervativnějšími hebraioi ze stejného města. Ti druzí se zřejmě až do svého faktického konce v r. 70 (pád Jeruzaléma a zničení jeruzalémského chrámu) drželi své představy těsné jednoty se židovstvem i jeho chrámem. Podle Sk 8,1 se nicméně jeví, že taková různost křesťanskou jednotu tehdy neunesla: křesťanští oponenti chrámu z řad helénistů (tedy nikoli křesťanští hebraioi!) byli z Jeruzaléma vypuzeni a křesťanská jednota musela být později namáhavě hledána. Nezdá se ovšem, že by žádná z obou stran konfliktu jednotu s tou druhou v budoucnu někdy akceptovala bezvýhradně (srov. Sk 21,20). V Lukášově vsuvce kromě apoštolů ze Sk 8,1 se patrně skrývá jeden z bolestných chromozomů genetického kódu celého novozákonního křesťanstva: Lukášův ideál ze Sk 2,42, aby křesťané měli všechno společné, se v křesťanské praxi prvního století nikdy nepodařilo naplnit.

Různorodost křesťanů za časů působení apoštola Pavla

Popišme nejprve stručně v bodech Pavlův „vnitrocírkevní zápas” s křesťany, kteří smýšleli jinak než on:

• Pavel po své konverzi začal působit jako misionář církve v Antiochii a víceméně v souladu s jejími představiteli realizoval svou „první misijní cestu“ či „misii z Antiochie“ (srov. Sk kap. 13 a 14).

• Díky svému důrazu na ospravedlnění z víry se na „apoštolském koncilu“ dostal do sporu s křesťany z Judska (Sk 15,1nn, srov. Ga 2 - šlo o křesťany z okruhu jeruzalémské církevní obce, jistě ony hebraioi, o kterých jsme hovořili výše). Ti naléhali, aby se noví křesťané de facto nejprve stali židy, tj. přijali obřízku a dodržovali i další rituální náležitosti, kterými židovstvo vyjadřovalo vědomí svého vyvolení Hospodinem. Spor byl rozřešen zřejmě víceméně k Pavlově spokojenosti – noví křesťané už nemusejí přijímat výsostné prvky židovské identity.

  

  Jakub, bratr Páně
  Autor: Wikipedia.org

• V dalším se ukázalo, že řešení sporu mnozí z Judska nepřijali za své. Ukázal to spor Pavla s lidmi od Jakuba (Ga 2,11-21), tentokrát ohledně společného stolování křesťanů ze židů a z nežidů. Nároky těchto lidí od Jakuba lze chápat: naléhali patrně na to, že pokud již ustoupili v tom, že křesťané se nemusejí stát nejprve židy, nemusí to ještě znamenat, že židokřesťané musejí nutně židy přestat být, včetně ústupků ohledně dodržování rituální čistoty. Pavel ovšem takový názor vnímá jako ohrožení pravdy svého evangelia, které nabízí spásu všem, nikoli jen Židům, protože Boží milosrdenství k záchraně je dostupné skrze smrt a vzkříšení Ježíše Krista všem, kteří uvěří.

• Ke smíření mezi Pavlem a lidmi od Jakuba nedošlo a židokřesťanští falešní apoštolové poté způsobili Pavlovi mnoho trápení a v jím založených obcích mnoho neklidu. To naznačuje řada míst v jeho dopisech (Ř 16,17-18; Ga 1.7; 2,4; 5,12; 1K 9,1nn; 2K 11,13.20.26; Fp 3,2 aj.). Pavlova druhá a třetí misijní cesta („Egejská misie“ - Sk 16-20) je již Pavlem a jeho spolupracovníky realizována v napětí s církví v Jeruzalémě. Nelze přitom říci, že by Pavel o smíření neusiloval, naopak. Jeho sbírka pro Jeruzalémské chudé, organizovaná s velkým rozmachem (srov. 2K 8-9 aj.) byla však podle všeho přijata přinejlepším vlažně a pokud Pavel slyšel od Jakuba slova tak, jak je zaznamenal Lukáš ve Sk 21,20 (Vidíš, bratře, kolik tisíc Židů uvěřilo a všichni jsou horliteli pro Zákon), muselo to pro něj znamenat studenou sprchu. Lukáš ve svém líčení Pavlova zajetí a cesty do Říma naznačuje také to, že Pavlovi jeruzalémští souvěrci se Pavla nezastali (srov. Sk 21).

Pavel, onen apoštol národů (srov. Ř 11,13), se tak jeví ve vztahu k vlivné mateřské jeruzalémské církevní obci jako jakýsi vnitrocírkevní disident, který zde neprosadil svou církevní vizi. Do svých pout se podle všeho dostal díky svým židovským bratřím, mezi nimiž ovšem křesťané nejspíše nechyběli (srov. Sk 21,27-36).

S využitím toho, co bylo řečeno, můžeme již uvažovat o různorodosti církve za časů apoštola Pavla. Nacházíme minimálně čtyři hlavní křesťanské proudy:

• Jeruzalémští židokřesťané, zřejmě z řad výše zmíněných hebraioi, chtějící konvertovat pohany: jsou to „křesťanští farizeové“, lidé z okolí Jakubova nebo strana obřízky (srov. Sk 11,2; 15,5; Gal 2,12). Ti byli přesvědčeni, že křesťan má být sice zvláštním způsobem, ale přesto židem, zachovávajícím Mojžíšův zákon včetně obřízky.

• Apoštol Pavel a „jeho“ církve. Pavel předchozí uvedené skupině hořce odporoval, zápasil s ní a zakládal církve bez požadavků na dodržování Mojžíšova zákona.

• Petr a Jakub a jimi ovlivnění křesťané. Ti souhlasili s Pavlem, že pohané mohou být obráceni bez obřízky, ale chtěli určitou observanci židovských praktik s ohledem na jídlo. Toto zřejmě převážilo v církvích v Palestině a Sýrii (srov. Sk 15,20.23).

• Helénističtí oponenti chrámu, symbolizovaní Štěpánem, o kterých jsme už psali výše. Tito antichrámoví radikálové mohli po svém vypuzení z Jeruzaléma pomoci spoluvytvořit první centrum křesťanství otevřeného světu v Antiochii.

Závěrem

V novozákonní církvi nenajdeme myšlenkovou, natož organizační, jednotu. Musíme tedy rozlišovat: jednota základních teologických východisek (že člověk Ježíš z Nazareta je zmrtvýchvstalý Kristus) ještě nezakládá jednotu plné společné mysli a činu celku církve. Při dnešní mnohotvárnosti křesťanstva nás to může povzbudit: stejnorodost křesťanstva nebyla ani v jeho počátcích nadosah a není důvod, abychom na ni dnes násilím naléhali, ač si ji třeba přejeme. O ekumenickou jednotu nicméně usilovat máme, jak to činil i apoštol Pavel. Můžeme pokojně i důrazně po jeho vzoru hájit tu svou křesťanskou cestu, do které jsme byli „svým“ setkáním se Zmrtvýchvstalým pravdivě povoláni, ale nikoli vyžadovat uniformitu pro všechny podle našich představ. Pavlova vize jednoty mezi (křesťansky věřícími) židy a (křesťansky věřícími) nežidy (srov. Ga 3,28; 1K 1,24; Ř 11,11-26 atd.) byla po jeho smrti vysoce ceněna (srov. Ef 2,13-14), ač nakonec svého naplnění nedošla. O tom ale více v příští kapitole.

Hlavní literatura k této kapitole:

Mireia Ryšková, Doba Ježíše Nazaretského. Karolinum, Praha, 2008.

Mireia Ryšková, Pavel z Tarsu a jeho svět. Karolinum, Praha, 2014.

James D. G. Dunn, Unity and Diversity in the New Testament. An Inquiry into the Character of Earliest Christianity. London, Philadelphia, 1990.

James D. G. Dunn, Christianity in the Making, vol. 2 - Beginning from Jerusalem. William B. Eerdmans Publishing, Grand Rapids, 2008.

Martin Hengel, Between Jesus and Paul. Wipf and Stock Publishers, Eugene, 2003.

Autor pracuje jako konzultant. Novozákonní církvi se věnuje dlouhodoběji, toto téma zpracoval v rámci svého doktorandského studia na ETF UK.