Já, Olga Hepnarová

Polská herečka Michalina Olszańská jako filmová představitelka Olgy Hepnarové
Autor: propagace filmu Já, Olga Hepnarová

„Já, Olga Hepnarová“ - to zní skoro jako „Já jsem, který jsem“. Portrét vražedkyně, poslední popravené ženy na území tehdejšího Československa, má spirituální a existenciální rozměr. V žádném případě nejde o obhajobu masové vražedkyně, tím méně pak o portrét „zrůdy“ a „bestie“. Svým pojetím mi tak trochu připomíná výukový film z lékařské fakulty „Svět schizofrenika“: nijak nesoudí, nekomentuje, jen ukazuje, jak někdo, kdo se dostal kamsi jinam, vnímá své okolí a i nitro. Jeho realita je jiná, odlišná, a on na ni reaguje způsobem pro nás nepochopitelným, ovšem pro něho jediným možným.

Černobílý film má úžasnou výpovědní hodnotu, nechá vyniknout samotný příběh a přitom ho posouvá do roviny snu. Portrét Olgy je nutně trochu stylizovaný, není to protokol ani reportáž, nýbrž pokus o náhled do vnitřního světa bytosti, zacyklené ve své osamělosti. Olga Hepnarová podle všeho nebyla autistka, ovšem na její příběh se hodí slova Růženy Nesnídalové, jimiž charakterizuje tuto poruchu: „Na autistech si můžeme uvědomit, co je to vnitřní neschopnost vrůst do trvalých a vědomých lidských vztahů. Jejich vnitřní svět je podivný, nelidský, osamělý, prázdný." Olžin svět byl v pravém smyslu podivný, nelidský, osamělý a prázdný. Ovšem na rozdíl od autistů toužila ho naplnit, překonat bariéru své „extrémní osamělosti“. Nedařilo se jí to. A na vině nebylo pouze její pokřivené vnímání reality, ale i konkrétní realita samotná: prapodivné vztahy v rodině, až nelidský chlad otce, matka, která není sice prostá citu, ale je v zajetí extrémního sebeovládání. Sestra je až neskutečně odtažitá, vypadá to, že se snad ani nenaučila projevovat svoje pocity.

Uzavřená rodina žije v sešněrovaném prostředí rozběhlé normalizace. Osamělá Olga se potácí mezi těmito dvěma póly, takže je mnoho okamžiků, kdy nám jí musí být líto. Film by se dal charakterizovat jako existenciální drama. Ale podle mě je to spíš baladická zkratka. To má svoje plusy i mínusy. Nedostatkem je, že divák musí znát Olžin příběh už předem, tvůrci pravděpodobně předpokládali, že každý zná dílo Romana Cílka „Oprátka za osm mrtvých (Olga Hepnarová)“. Kdo tuto knihu nečetl, ten snad ani nemůže porozumět. V baladě jsou vyzdvihovány klíčové motivy, často se i opakují jako refrén. Ve filmové baladě o nepochopitelné vražedkyni tyto verše nahrazují dlouhé záběry kamery na měnící se výraz v obličeji, odrážející stav duše. Divák se mimovolně ptá, co bude dál a kdy se děj posune kupředu. Lesbické scény, četné a podané do detailů, mají rovněž baladický význam: vyjadřují zoufalé hledání nešťastné mladé ženy, její touhu po lidském teple. Každý její pokus ale vyzní do ztracena. Kola osudu se možná začala točit už v Opařanech. Je otázka, zda se Olga svou lesbickou orientaci jen „nenaučila“ v dost drastické psychiatrické léčebně, kde se ocitla v citlivém věku puberty. Příznačné je, že sama sebe vnímá jako „sexuálního mrzáka“. Tím je řečeno mnohé.

Postava jejího přítele se na první pohled může zdát nevýrazná a nepropracovaná. Ale není tomu tak. Jde o záměr autorů: podali Miroslava tak, jak ho vnímala Olga. I on měl psychické problémy a potíže s kontaktem, proto v něm viděla spřízněnou duši. Pokoušela se s ním „normálně“ žít, ale ani to se jí nedařilo. Ústřední scéna, kdy vůz Tatra RN doslova drtí své oběti, působí paradoxně méně drasticky než Olžino volání o pomoc, její marná snaha prorazit bariéru dělící ji od světa lidí. V tom jako by měla kousek pravdy: hradba lhostejnosti a sešněrovanost celého systému se jeví jako nepřekonatelná. V roce 1973 ještě neexistovala ani Linka důvěry. Scéna s psychiatrem, který s lhostejnou otráveností posílá „nerajónní“ pacientku pryč, je baladicky zlomová. A bohorovný lékař si neuvědomil (a ani nemohl uvědomit), že právě v této chvíli uzrálo rozhodnutí „otloukánka“ o pomstě. Je to ovšem až trochu příkrá zkratka. Protože znám knihu Romana Cílka, chybělo mi ve filmu úplně poslední Olžino zoufalé volání o pomoc, její osudově marná cesta do Plzně za spolubydlící, zdravotní sestrou z psychiatrické kliniky. Bylo léto, prázdniny, normalizační okurková sezóna: prostě nikdo nebyl k dostižení.

Olžin otec Antonín Hepnar v celém filmu nepronese ani slovo a přitom je jeho postava velmi výmluvná. Působí až přízračně, je symbolem neprůstřelné osudovosti. Co se týká Olžiny matky, režiséři snad ani nemohli najít ideálnější představitelku než Kláru Melíškovou.

Film mi připomněl Erbenovu Kytici, i když na první pohled se to jeví nepravděpodobně. Ovšem klasická balada také podává holá fakta, bez příkras, a přitom má existenciální podtext. Ptá se po smyslu lidského života, po jeho zákonitostech, přemýšlí o síle osudu. Nejvíce baladicky působí samotný závěr filmu: rodina, které právě oběsili dceru, nevzrušeně usedá k obědu. Pečlivá matka nalévá polévku a spolu s manželem a dcerou Evou důstojně usedá ke stolu.

Kdyby Olga hodila do vody kámen, na hladině by se objevila aspoň kola. V téhle rodině ovšem oznámení o vykonaném trestu smrti ani nezčeřilo hladinu. Aspoň zdánlivě. Kdo ví, co šlo rodičům a sestře hlavou. I jejich svět byl „podivný, nelidský, osamělý a prázdný“, nebyli schopni projevit emoce. Sterilní rodina ve sterilní totalitní společnosti. Olžin čin samozřejmě nelze omluvit. Film také nebyl míněn jako rehabilitace masové vražedkyně. Tvůrci neměli v úmyslu prezentovat Olgu Hepnarovou jako mladou existenciální filosofku. Poukazuje na to, že smutná antihrdinka Olga není ani druhý Jan Palach, ani Hérostratos, ale jen a jen nešťastná vražedkyně. O to nešťastnější, že její odsouzení k smrti bylo ve finále na „společenskou objednávku“. Pozůstalým po osmi obětech se nelze sice divit, ale závažné je, že nikdo nebral v potaz, zda se nejedná o psychickou nemoc.

Bylo skvělé, že jako představitelka Olgy byla vybrána polská herečka Michalina Olszańská. Je až neuvěřitelně autentická, typově podobná a hlavně u nás až dosud neznámá. Titulní postava by jinak nemohla být tak věrohodná, proto byla nezbytně nutná nová tvář. Navíc, kdyby se této role ujala některá ze známých hereček, mohla by být „zaškatulkována“ v záporné podobě. Postava vražedkyně Olgy Hepnarové se totiž vymyká všemu, co známe.