Seznamka
Manfred Oeming
Autor: Ralf Stieber
Nejsilnějším a zároveň nejslabším článkem lidského vyjevování je slovo. Lze skrze něj udělat všechno na světě. Lze jím bořit, anebo tvořit věci, které vůbec prvně v dějinách spatří světlo světa. Jde-li pak nadto ještě o biblické slovo, zdá se, že stojíme před branami. Co je za nimi a kdo stojí před? Nejsilnějším prvkem Božího vyjevování je slovo, pokud s ním ovšem člověk nezachází, jak se mu zrovna hodí. V lidských rukou se slovo může stát pohlazením a může i krutě zabolet.
Někdo považuje Bibli za autentické Boží slovo a evangelisty za inspirované instrumenty (sekretáře) Božího zjevování. Jiný ji chápe jako slovo o Bohu, odvislé od duchovní a intelektuální kondice jejích autorů a redaktorů a od prostředí, ve kterém žili. Existují lidé křesťanské orientace, kteří dovedou o Písmu uvažovat jako o přesném návodu na život. Co na tom záleží, že čtou Bibli v překladech a do spodních, živných vrstev vůbec sestupovat netouží? Věří, anebo jsou si dokonce jistí, že Duch je v nich a s nimi a to, jak osobitě o Písmu smýšlejí, je důkazem, že mu také rozumějí. Někdy, když porozumění vázne, nastupuje autorita. Její výklad je rozhodující. Co se řekne, to se dělá. Druzí se dívají na biblický narativ z ptačí perspektivy, anebo jej naopak torpédují nejpřísnějšími metodami kritické vědy. Někoho Bible nezajímá vůbec. Vystačí si s tím, co má. Pluralita exegetických přístupů bývá občerstvující. Na Bibli je patrné, jak ohleduplně je třeba ke slovu přistupovat. Tam, kde chybí vnitřní senzitivita pro jazyk a řeč, klouže se po povrchu slov, aby se z nich ad hoc upletl bič na jinak smýšlející nebo na ty, kteří jsou na zneužívání a účelovou exegezi posvátných texů citliví. Je-li opravdu něco jako vnitřní srdce, spiritus agens logu, pak je třeba být vůči slovu pokorný. Srdce se nepoddá jen tak kdekomu.
Právě na každodenním lidském slovu je nejlépe vidět, kým člověk skutečně je. Někdo nemá potřebu moc mluvit, ale k dobrému, inspirujícímu slovu se sklání jako k občerstvující hostině agapé. Jiný toho napovídá tolik, že ostatní omdlívají, jenže si z toho houbovitého, dokonale ohebného slova nevybereš nic, z čeho bys postavil i jen bábovičku. Někdo má úvod do problematiky za vrchol, jiný zas považuje vrchol za úvod. Jak říkával jeden univerzitní profesor: „Lidé jsou různí.“ Německý teolog, starozákonník Manfred Oeming (* 1955) ve své knize Úvod do biblické hermeneutiky po povrchu neklouže. Nemůže. Jeho přístup je jiný. Jde mu o individuální i společné úsilí při nacházení významu slov a příběhů Bible. Nevzdává se naděje, že mu text dovolí sestoupit do hloubky, ale zároveň mu na konci jeho práce zbude před očima tajemství. Péčí Vyšehradu a v citlivém a čtivém překladu starozákonníka Filipa Čapka vychází práce, jež by nám mohla v zápase o lidské, tím spíš o Boží slovo a jeho porozumění pomoci.
Úvod do biblické hermeneutiky
Autor: Vyšehrad
Biblista Oeming osvětluje podstatu a rysy různých hermeneutických metod, od profánních po náboženské, od známých po méně známé. Mnohé z těchto interpretačních pokusů a proudů jsou dosud inspirativní pro svět náboženský i pro ten, jenž se ostentativně nábožensky neprojevuje. Za hermeneutickými výklady (školami) stojí celé generace těch, kteří chtěli jazyku a řeči porozumět; a investice jejich schopností a času je dodnes obdivuhodná. Stojí za nimi ti, kteří tvořili lexikum, nové výrazy, kategorie, překlady a křísili řeč předků, jež se zdála být skoro zapomenutá. Dějinný nástin chápání biblického textu od otců, reformace přes osvícenství až např. k psychologickému porozumění zapsaného / zjeveného ukazuje, kolik úsilí bylo vynaloženo, než se o Bibli začala zajímat věda v podobě, v jaké ji známe my – se všemi různými obory, podobory a čím dál tím těsnější spoluprácí příbuzných vědních disciplín. Poučeného čtenáře tudíž nepřekvapí, že se mezi známými teologickými jmény objevují i autoři na první pohled (zdánlivě) ne-teologičtí. Jmenujme alespoň ty, jimž Manfred Oeming věnuje více času: Hegel, Herder, Schleiermacher, Kierkegaard, von Ranke, Droysen, Dilthey, Troeltsch, Heidegger, Bultmann, Jaspers, Gadamer, Marx, Bloch, Freud, Adorno, Marcuse, Habermas, Wittgenstein, Eco a Lyotard.
Návrat k pramenům, filologická poctivost, porozumění původním biblickým jazykům, nikoliv však jazyková speleologie bušící do posledního záhybu alef a ómegy. O to tu jde. Potřeba a zároveň touha dobrat se významu biblického textu, jaký měl v době svého vzniku, je jedním z prvních a důležitých kroků. Bůh je v detailech, napsal kdysi německý architekt Ludwig Mies van der Rohe. Měl pravdu. Jen se z detailů nesmí stát detailismus, v jehož pohledu už neexistuje žádný celek. Speciální specialisté stojívají v němém údivu, že jim málokdo rozumí. Manfred Oeming tohle moc dobře ví. Pod hromadami detailů a titěrností totiž zemdlel už nejeden biblista. Německý bohoslovec vyjadřuje naději, že i jemu osobně blízký styl exegeze se vrátí zpět „do středu teologického zájmu“ a propojí se se světem systematické a praktické teologie a „vstoupí do rozhovoru s agnostickým a ateistickým myšlením 20. století“. Tuhle naději s ním sdílí řada teologů a teoložek napříč kontinenty. Poslední slovo zdaleka neřekl ani sociálnědějinný typ exegeze a – jak lze usuzovat z obrazu současného světa – ani historická psychologie a archeologie.
V každodenním životě křesťana uvnitř církve i ve světě vyvstávají otázky po eticky nejvypjatějších biblických textech, jakými je např. Kázání na hoře (Mt 5–7). V pohledu na vnitrocírkevní vztahy, na reálný stav věcí a míru duchovního pokroku vyplývající z přečteného a prožitého, se lze spolu s Oemingem právem ptát: Pro koho vlastně bylo a je určeno Horské kázání? Jde o „etiku elity“, tzn. o etiku týkající se života zasvěcených lidí? Jde o „prozatímní etiku“, která reaguje na blízkost konce času? Jde o „soukromou etiku“ pro úzké společenství lidí – rodinu? Jde o „etiku utopickou“? Jedná se o návrat k „židovskému zákonictví“? Jsou „nekompromisní požadavky“ horského kázání ideálem, normativem nebo jen jedním z příkladů a navedení? Jde o etiku všedních dnů? Na tyto a další otázky se autor snaží nalézt odpovědi. Civilně, bez nároku na dogmatickou platnost. Je průvodcem, s nímž stojí za to jít. Je otevřený a vůči rozličným exegetickým postupům velkorysý. Provede vás tématy, jakými jsou bibliodrama, exegeze teologie osvobození, hlubinně-psychologická exegeze, exegeze feministická či dogmatický výklad Bible. Nemine vás úvaha o fundamentalistickém výkladu Písma i o jeho existenciální interpretaci, stejně jako reflexe už sotva spočitatelných interpretačních metod, od těch lidových po hyper-akademické. Oemingův „Úvod“ tak někomu bude startem k vlastní exegezi Bible, jiný si jej vezme za směrovku svého dalšího biblického putování. Někdo další ho možná přijme za svůj a dá se jím inspirovat ve svém soukromém bádání a třebas i v životě. Bůhví.
Oemingova práce přede mě položila mimo jiné tyto dvě skutečnosti. Za prvé: Slovo je v lidském životě nezastupitelné. Pro člověka křesťanského nadechování by mělo být důležité také Boží slovo. Ohýbat ho a činit jej součástí moci a v širším slova smyslu jakékoli propagandy je jednou z nejnebezpečnějších skutečností na světě. A pohříchu je to tak lehké... Bůh a Bible si to nezaslouží, a lidé, v jejichž exegetických šlépějích kráčíme a na něž navazujeme, teprve ne. Za druhé: Člověk, který (si) věří a je vůči slovu pokorný, náročný a je jeho tvůrcem, může s Božím požehnáním dělat věci, které dávají smysl a které mají naději, že spolu s ním vstoupí do věčnosti. Sklonění se k Písmu a jeho četbě by mělo jít ruku v ruce s hermeneutikou vlastních možností, sil, talentů a schopností. Kniha heidelberského teologa je příkladem, jak lze biblické slovo učinit jedním z pramenů duchovního dýchání a nepřipadat si přitom v této společnosti jako exo-planetární ahasver nebo, jednoduše řečeno, jako blázen.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
