Seznamka
Obrácení svatého Pavla, 1600 - 1601, olej na plátně
Autor: Wikipedia.org / Michelangelo Merisi
Když se hovoří o náboženské konverzi, je třeba si uvědomit, že se na to můžeme dívat z hlediska teologického nebo psychologického, popřípadě z hlediska jakékoliv jiné vědy. Teologicky je konverze, například ke křesťanství nebo k jinému monoteistickému náboženství, poznání existence Boha a proměna života, která z tohoto poznání vychází. V křesťanství se něco takového považuje za Boží milost, to znamená, že Bůh tady lidské jednání předchází. Předpokládáme, že poznání Boha je záležitostí, která je přístupná každému člověku. (Což nutně neznamená, že jeden lidský život musí k získání takového poznání stačit.)
Dění na duchovní rovině
O tom, co se děje na této duchovní rovině, můžeme vlastně říci jenom málo. Docela dobře už ale na základě našich znalostí můžeme poznat, z jakých důvodů se člověk k Bohu obrací a jak celá tato záležitost probíhá.
Nejlepší asi je, když člověk popíše svou vlastní osobní zkušenost, protože - aspoň subjektivně - žádnou jinou lépe nezná. Mojí výhodou je, že jsem byl zhruba do svých 16 let upřímně přesvědčený ateista, který o svém ateistickém přesvědčení nijak nepochyboval.
Rozpoložení člověka zcela nevěřícího popisuje francouzský jezuita a psychoanalytik Ignace Lepp (1909 – 1966) ve své knize Psychoanalýza ateismu: „Ani věřící nemá o mnoho větší předpoklady pro pochopení nevěry ateistů. Když ho zřejmý ateismus některých lidí, které zná, mate v jeho jistotě, často též utíká k tzv. ‚psychologickým‘ výkladům.“ Říká se: „Jestliže ten a ten nevěří v dogmata naší víry, příčina je pravděpodobně v tom, že se mu zdají mravní požadavky náboženství příliš těžké. Aby se jim vyhnul, říká, že nevěří, takže nakonec přesvědčí o své nevěře i sám sebe. Anebo předpokládá, že ateista asi zná náboženství jen v nesprávné podobě. Věřícímu se zdá, že věřit je věc tak normální, že bez váhání přijímá tvrzení: ,Každá duše je od přírody křesťanská.‘ A když se setká s nevěřícími, o jejichž mravní upřímnosti a náboženských znalostech nelze pochybovat, mluví o ,křesťanech, kteří o tom sami nevědí‘. Můžeme se divit, že tento druh ,anexe‘ nevěřícího dráždí? Nevěřící sám je přesvědčen, že jeho nevěra je stejně autentická jako víra jiných lidí a nijak mu nelichotí, že ho pokládají za křesťana, který o tom sám neví.“
Stále se domnívám, že ateismus je opravdu jednou z nejvážnějších záležitostí této doby, jak o tom hovoří Druhý vatikánský koncil. Na základě své osobní zkušenosti se domnívám, že všechno ostatní, například spory o různou podobu liturgie, teologickou terminologii, o to, zda má být biskup jmenován nebo volen, co přesně znamená papežská neomylnost a podobně, jsou ve skutečnosti záležitosti zcela druhořadé. Ve dvacátém a dvacátém prvním století je tím nejdůležitějším problémem ateismus a pak problém náboženského pluralismu. Proč vůbec věříme a potom čemu konkrétně věříme. Proto už dlouho nerozumím tomu, že někdo věnuje tolik času debatám o věcech, které připomínají spory o to, jakou barvou natřít loď, jak má být správně pojmenována, jak titulovat jednotlivé členy posádky, přičemž mnohé vůbec nezajímá, že se některé lodi z různých důvodů potopily, a to nenávratně, což se může stát i jemu, zatímco mnoho dalších pluje a plují stejně dobře jako ta jeho. Nemohu to nikomu vyčítat, každý má své dispozice. To jenom pro objasnění.
Důvody, které vedly k tomu, že jsem se náboženstvím a vírou začal zabývat, mohou někomu připadat poněkud bizarní. Ačkoliv to vypadá na první pohled jako racionální záležitost, tyto věci nejsou nikdy čistě racionální záležitost.
Otázka smyslu
Obecně řečeno, co zde působilo, byla přece jenom známá otázka smyslu lidské existence a také zjištění, že ohledně víry panuje celá řada předsudků, které lze poměrně snadno vyvrátit. Šlo o dětinské představy o náboženství a církvi, které hlásal s velkou zálibou komunistický režim. Potom stačilo poměrně málo, protože ateistická propaganda nebyla příliš komplikovaná, aby se tento zjednodušený obraz světa rozsypal. Jak tehdy napsal „vědecký ateista“ Jiří Loukotka: „Někdy věřícím vyvracíme názory, které nezastávají, což našemu úsilí vážnosti nedodává.“ (Cituji po paměti, ale smysl byl tento.)
Svou roli tady, zřejmě také jako u jiných lidí, sehrálo setkání s hraničními fenomény, jako jsou otázky klinické smrti, tak jak je ve svých knihách popsal Raymond Moody, ale také už v dobách reálného socialismu například Dr. Haškovcová. To, že je to s lidskou duší a zážitky po klinické smrti složitější, než by se podle zjednodušeného materialismu zdálo, vedlo k dalšímu zkoumání náboženské oblasti. Tam jsem zjistil, že náboženství - a to konkrétně křesťanství - na otázky lidské existence odpovídá. Na tom od té doby nemám mnoho co měnit.
Z dnešního hlediska je mi jasné, že to, co popisovali umírající, jsou stavy blízké smrti a tedy se nejedná o žádná poselství z onoho světa. Pořád se ale domnívám, že ukazují, že s člověkem a jeho postavením ve vesmíru je to mnohem složitější, než se možná domnívá většina sekulární populace. A také různí materialisté, kteří uvázli v 19. století.
Cesta racionálních úvah
Někteří lidé, nebudu jmenovat, protože se řadí mezi publicisticky činné představitele určitého směru náboženského myšlení, se domnívají, že došli k existenci Boha na základě svých racionálních úvah. Tak jak je třeba představují známé cesty svatého Tomáše Akvinského. Myslím si, že to není pravda, předpokládám, že tam předcházela jakási intuice, rozpoložení, předem připravená duše člověka, která si argumenty až dodatečně posloužila. To neznamená, že by tyto argumenty nebyly logické a správné a použitelné, jen si myslím, že ve skutečnosti nebyly tím hlavním. Pokud někomu takový přístup k sobě samému pomáhá, není celkem žádný důvod mu to vyvracet. Konec konců je to dost jedno, co si o své konverzi někdo myslí. Všichni jenom interpretujeme. Většina věřících se takto k víře nedostala. Možná to má význam pro někoho, kdo už věřící je, má pochybnosti a hledá nějakou oporu. Tak dejme tomu.
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Co to je konverze?
Samotné slovo konverze je trochu zjednodušující. Někdy se v češtině hovoří o obrácení. Americký sociolog Peter L. Berger, který se zabývá moderní sekulární společností, nebo částí společnosti, která se domnívá, že je sekulární, navrhuje používat výraz alternace. Co to znamená? Berger tím myslí úplnou přeměnu lidské identity, která je výsledkem internalizace, vnitřního přijetí odlišného významového systému. Příkladem takové alternace může být náboženská nebo světská konverze. K tomu často dochází, když se člověk přemístí z jednoho sociálního světa do jiného. Sám uvádí příklad amerických vojáků, kterým vymývali v zajetí mozek a oni se potom stali stoupenci maoistického komunismu. Po osvobození a návratu domů své komunistické „víry“ zase pozbyli. Co kdyby ale zůstali ve svém novém prostředí? Zůstali by možná komunisty a na svůj dřívější život by pohlíželi jako na období kapitalistické temnoty. Takto ale, protože se vrátili do svého prostředí, mohou část života v komunistickém přesvědčení považovat za odbočení z normální cesty jejich života.
Stejně tak existují lidé, kteří od náboženství přešli k ateismu a potom se k víře zase vrátili.
Mohli bychom uvést příklady, například v 19. století přicházela řada lidí z venkova do měst a tam ztráceli svou náboženskou víru, protože byli vytrženi ze svých rodových kořenů. Takto církev de facto ztratila dělnickou třídu. Kdyby se stačili ještě relativně brzo do svého prostředí vrátit a zůstali v něm, nejspíš by se vrátili i ke svému náboženství a náboženské praxi. Ztratila tak ale i mnohé intelektuály, když nedokázala reagovat na nový obraz světa, jak ho přinesly během staletí přírodní vědy. Byly to ztráty zcela zbytečné. Křesťané uznali své chyby a věda už není scientistickou baštou, která si myslí, že všechno je (nebo bude) jasné.
Posledním příkladem alternace může být příběh lidí, kteří se stali příslušníky nějaké sekty a potom je jejich příbuzenstvo nechalo unést a takzvaně deprogramovat, jako se to dělá třeba ve Spojených státech. Učení sekty potom odvrhnou a pohlížejí na život v sektě jako na temné období svého života, od kterého se osvobodili.
Berger tu používá výraz alternace a nikoli konverze, protože chce poukázat na to, že během svého života takto může jedinec „alternovat“ několikrát. Nahrává tomu moderní pluralitní společnost, kde jsou lidé vystaveni řadě různých „významových systémů“, protože se pohybují jak geograficky, tak také mezi různými sociálními vrstvami a skupinami.
V případě konverze se samozřejmě objevuje už zmíněná otázka teologická. Jde o to, zda jde o jakousi „nadpřirozenou“ záležitost. To je něco, co se dá zvnějšku jenom těžko rozhodnout. V případě konverze se hovoří o Boží milosti, která musí předcházet. To je něco, co se dá stejně těžko prokázat, jako se u člověka nedá například prokázat svobodná vůle. Předpokládáme to jako axiom.
Milost - Boží přízeň
Je potřeba si uvědomit, že slovo milost neznamená jakousi látku, která je do člověka vylita. Různé metaforické výrazy, které hovoří o „vlití milosti“, tak spíše zatemňují, než objasňují. Slovo milost znamená Boží přízeň. Uvnitř teologie lze vést spor o to, jestli milost dostávají všichni stejně, asi tak, jako prší na všechny rovným dílem, nebo zda Bůh ví, že člověk milost přijme a potom ji udělí. Tento spor nebyl nikdy s konečnou platností rozřešen, ani v dílech teologů, ani žádným rozhodnutím učitelského úřadu. I tady musím konstatovat, že je to jedno.
Člověk je bytost, která je směrem vzhůru otevřená a další mechanismus není zajímavý. Jsme tvorové schopní poznání a poznávající a to se týká i skutečností, které přesahují náš dočasný pozemský život.
Sociologický faktor
Je tady také sociologický pohled. Pokud je někdo nevěřící v oblasti, kde převládá katolictví, je velmi pravděpodobné, že konvertuje ke katolictví. Pokud v jeho kraji žijí především katolíci, pozná křesťanství v jeho katolické podobě a stane se katolíkem. Nemusí to platit absolutně, zvláště v dnešní době, kdy můžeme narazit na jakékoliv náboženství, byť se vyskytuje třeba 3000 km daleko. Můžeme se dokonce stát stoupenci nějakého proudu, který existoval před staletími a dnes nemá vyznavače vůbec žádné a stát se tak někým, kdo navazuje na dávnou tradici, která už dávno zanikla.
Jsou samozřejmě země, kde existuje nějaká převažující většina, jako anglikáni v Anglii, nebo protestanti v Norsku. I tak se člověk může stát katolíkem v Anglii nebo v Norsku. To nic nemění na tom, že sociální původ a geografický původ hraje ve volbě náboženství svou významnou roli. To je fakt, který je ohledně pravosti - nebo řekněme takzvané pravosti - náboženské konverze poněkud znepokojující. Mohu poměrně přesně říci, kolik sebevražd bude spácháno příští rok. Prostě si přečtu statistiky. Přitom sebevražda by měla být výsostný projev lidské vůle. Jenže není, je podřízena sociálním zákonitostem. Podle prostředí mohu také odhadnout, kolik lidí se nechá příští rok pokřtít a k jakému vyznání budou patřit. Přitom rozhodnutí dobrovolně zemřít, nebo nechat se v dospělosti pokřtít, má být výsostně individuální akt. Jenže není.
Osobní ohlédnutí
Sám pocházím z prostředí, kde katolictví nebylo převažujícím náboženstvím, nanejvýš formálně, ale rozhodně ne ohledně toho, kolik lidí v neděli chodilo do kostela. V kraji byla i staletá tradice protestantská a do školy jsem jako dítko chodil z ulice Českých bratří přes Husovo náměstí do Komenského ulice. I na Husově náměstí byl kostel Nejsvětější trojice a první duchovní v životě, kterého jsem potkal, byl katolický kněz. V povědomí jsem také měl, že jsem byl katolicky pokřtěn, ačkoliv to jinak nemělo žádný další praktický dopad.
Jako středoškolák jsem byl také předmětem zájmu svých protestantských spolužáků, ale jejich evangelizační pokusy nezanechaly velký výsledek. Katolický kostel a obřady, které se tam konaly, byly přece jenom přitažlivější než strohé modlitebny, které připomínaly školní učebnu. Jejich slavení Večeře Páně ale ve mně zanechalo hlubší dojem, byť by někdo podle katechismu tvrdil, že se nic neproměňovalo. Osobně si myslím, že proměňovalo, protože to si Bůh určuje sám, ale to bych teď nechal stranou.
Pak jsem si stejně odnesl přesvědčení, že je to katolictví, které přece jenom zasahuje mnohem více vrstev člověka, než protestantství, ve kterém dodnes, přes všechen ekumenismus, vidím cosi strohého a ponurého. Mí evangeličtí přátelé prominou. Myslím, že prominou poměrně snadno.
Konvertita a tradiční věřící
Je tady ale jedna podstatná věc, o kterou mi tu jde především. Jaký je rozdíl mezi vírou konvertity a tradičního věřícího.
Rabín Lionel Blue píše: „Když vycházíte ze světských pozic jako já, nebudete mít s tradicí stejný vztah jako klášterní jeptiška a můžete se s ním vyrovnávat jedině ve světle vlastní zkušenosti. Pro věřící lidi je tradicí svatý text, jejich život je k němu svým způsobem jakýsi komentář. Ovšem u člověka sekulárního, který se teprve sbližuje s náboženstvím, jde do značné míry obrácený proces. Váš život, vaše zkušenost představuje ten text a tradice i onen komentář, jenž vám pomáhá váš život pochopit.“
Tato pasáž je dost klíčová. I když to teologicky nemusí někomu sedět, je východiskem konverze konvertita. Obrací se sice k nějakému náboženství, ale stejně si ho interpretuje po svém. Vždycky bude žít s tím, že si vybral a že jeho volba nebyla samozřejmá. Mohl se také rozhodnout radikálně jinak – nebo trochu jinak.
Objeví se samozřejmě kritici, kteří mluví v takových případech o eklekticismu a náboženském supermarketu, kde si každý vybírá, co se mu líbí. To je jejich věc. Ovšem také moje a jim po tom nic není. Ve skutečnosti si vybírají všichni. Pokud se někdo rozhodne, že je mu milá tridentská verze katolictví, ať v ní žije. Sotva tedy donutí papeže, aby zase nosil tiáru, což ho bude v jeho obrácení se ke Kristu poněkud rmoutit, ale může si její obrázky dávat doma na nástěnku a pravidelně se na to pro posílení své víry dívat. Pro někoho je biskupský palác a biskupská vana v ceně osobního automobilu odrazem Boží slávy. Pro někoho je to výraz duchovní deformace evangelia. Svatý František taky spočívá v hrobce, ze které by nejspíš znechuceně vylezl, kdyby mohl. Mnoho lidí ale návštěva jeho hrobu posiluje a stávají se pak lepšími. I takové věci jsou možné, neboť u Boha není nic nemožného.
Víra nás přesahuje
Předmět naší víry nás přesahuje a pokud si někdo myslí, že je pro něj dobré být gnostický křesťan, nebo jansenista, je asi zbytečné mu to brát, když by v každé jiné podobě víry byl nešťastný a jeho duše by tam nic nezískala. Takzvané hereze (neboli výběr) poukazují na to, co někde akutně chybí, takže když se to pak dodá v nějaké zvýšené dávce, a není to zrovna osudová pomýlenost, je to v pořádku.
Dá se také namítnout, že lidé si pak vyberou to, co je pro ně pohodlné. Nevím jak kdo, osobně si myslím, že největší problém je s náboženstvím jako takovým a kdyby si chtěl člověk vybírat jen podle své libosti, vůbec by se na žádné duchovní cesty nepouštěl. Ateistický režim nerozlišuje, jak jste tradiční, semele to ve svých lágrech všechno. Úplně stačí, když řeknete, že věříte v Boha a on oficiálně hlásá, že žádný Bůh není.
Ortodoxie, jak si ji někteří lidé představují, končí. Ne že by bylo jedno, co je pravda. Pravda existuje, protože existuje svět kolem nás, jiný, než je ten pouze v naší hlavě, ale my tuto pravdu nejsme schopni pojmout celou. Nemůžeme si to představovat, jako když si někdo z dortu ukrojí jen část, spíš jako schopnost vnímat všechny jeho chutě. To je něco jiného. Taky ho mohu jíst vidličkou nebo lžičkou, vybrat si jen ovoce nebo ho odmítnout, protože mám cukrovku a dožadovat se diety. Pokud taková banalita platí ohledně dortu, platí i ohledně náboženství. Hereze je ve skutečnosti běžný a nutný způsob života. Uskutečňujeme ji den co den a možná nejvíc ti, co hlásají nezměnitelné a nemilosrdné pravověří, protože ti si vybírají z nabídky nejvíc. A své nechutenství chtějí vnucovat i ostatním.
Úpadek institucionálního náboženství souvisí právě s touto praxí. Křesťanství se nejvíc šířilo v době, kdy mělo nejméně přesných dogmat. Pak se to dost zadrhlo. Šířilo se ještě tam, kde ta dogmata lidé neznali a neznají je naštěstí dosud, jinak by z toho měli krizi víry. Mnoho lidí se sebevědomě vymezuje vůči islámu a opakují větu, že islám neuznává Trojici. Přitom netuší, že převzali novověký pojem osoby, takže – aniž to vědí – hlásají triteismus, což se pochopitelně Mohamedovi nelíbilo a měl v tom pravdu. Stejně tak si mnozí myslí, že buddhismus hlásá převtělování a další životy, přičemž s ničím takovým buddhismus nestojí a nepadá. Podstatná je stejně přítomnost a exkurse do minulých životů jsou jen taková esoterická hříčka.
Křesťanství – a tedy i katolictví – budoucnosti bude heterodoxní a v tom bude jeho záchrana. Bůh a nebesa nepominou, ale křesťanství docela dobře pominout může, pokud pod dusným krunýřem vět zemře. Budeme muset vyřešit, co z buddhistické a islámské mystiky je pro nás platné, co s kmenovým náčelníkem, který má čtyři manželky a nechá se pokřtít. Proti tomu jsou nějaké infantilní spory o intercommunio zanedbatelná položka.
Tradiční věřící (tzv. od narození) nebo lidé, kteří k víře konvertovali kvůli tomu, aby měli skálopevné jistoty ve všem, s tím nebudou souhlasit. Budou si víru přestavovat jako hrad z kostiček, kde když jednu vytáhnou, všechno jim spadne. Víra ale není hrad z kostiček a není to systém vět, kde když jednu vynecháte, netušíte, o čem celý příběh je. Je jako oběd o několika chodech, kde nemáte povinnost jíst všechno a ve stanovenou dobu.
Osobně bych jako námět k diskusi doporučil nechtít po konvertitech víc, než církev učila v prvních dvou nebo pěti stoletích a neupírat jim, když chtějí použít z jiných náboženských tradic a myšlenek to, co známe v 21. století.
Mezititulky redakční.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
