Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Pixabay.com
„Tvoje země se připravuje na válku?“ zeptal se mě jeden zahraniční kolega. „Proč myslíš?“ odvětil jsem? „Pořád se v novinách objevují pastýři ve stíhačkách, v tancích, v uniformách, s helmami na hlavě a v neprůstřelných vestách.“ „To není tak, jak si myslíš,“ řekl jsem. „Jen se u nás někde trochu posunul rozměr duchovní služby.“ „Aha,“ odvětil přítel. „To mi kdysi vyprávěla má prababička, že její prastrýc, taky pastýř, jezdil ještě na konci 19. století na slonovi.“ „My nejsme jednoduchá země,“ poznamenal jsem. „Žijí tu i jiní lidé. Ale málo se o tom mluví.“
Neznám už vlastně nikoho, kdo by si mi dnes a denně nestěžoval na běžný provoz církve a jejích institucí, které někdy zrcadlově kopírují obraz občanské společnosti – úřadů, byznysu a politiky. Přechod mezi církví a profánně orientovaným společenstvím začal být leckde téměř nezřetelný. Často nelze přesně stanovit, kdy jste ještě venku a kdy uvnitř. Kdy jste už v posvátném prostoru a kdy jste ještě uvízlí v pracovně-obchodních vztazích. Nehovořím tu o domech a chrámech, ale o duchovním sdíleném prostoru, jehož středem je sám Bůh. Pokud mi tedy mí přátelé říkají, že je čím dál tím těžší najít skutečné, ohrazené, bezpečné, tiché a tvůrčí místo vprostřed církví, nedivím se jim, že jej nakonec hledat přestanou. Energie není na rozdávání. Vidí-li čím dál tím častěji své pastýře v objetí s „mocnými“ tohoto světa, kteří už zítra budou vyměněni za jiné, není se čemu divit, že jsou v rozpacích. Jejich král je z království poněkud jiných duchovních valérů. Král, který se k nikomu nevlísává. On je pravda, láska a život. Kristus.
V poslední době, zvlášť od času prezidentské volby, se věci změnily. Ten, kdo například jako já, očekával posun církve k frankofonnímu modelu, včetně jeho kulturních znaků, se nedočkal. Zřetelný a už nezastíraný model jakési nové k. und k. monarchie, zahrnující do své péče společnost i církev, se objevil s dynamikou, která – troufám si říci – překvapila i lidi zvyklé na ledacos. Hledá se viník. Co se to stalo a proč? Kam se poděl těžce vyzískaný kredit z předrevolučních dob, který vyrostl na řadě obětí, utrpení, bolesti, ale předně na statečnosti v Boha věřících lidí, věrných církvi i demokratickým principům svých otců? Kdo za to může? I zdá se, že viník je nalezen. Není to nikdo z nás, nikdo z 99 %, avšak právem? Snadno a rádo se ukáže na člověka, který je vidět a slyšet. Nemusí sice kličkovat mezi střepy jako kdokoli jiný, aby mu k desátému každého měsíce přišla výplata a bylo za co jíst a kde bydlet, ale stojí na vidrholci a dobře se do něj trefuje. Ano, chodívá tomu naproti a někdy nezná míru. Zaslouží si ale být psancem? Za to, v čem žijeme, si přece můžeme všichni. Do jednoho. Za to, že věci začínají připomínat ten zvláštní, prázdný čas před nástupem totalit, i za to si můžeme všichni. Do jednoho. Unáhlenosti některých pastýřů a jejich osobních manažerů a mluvčích jsou jen špičkou ledovce. My tvoříme zbylých 99 %.
Když čtu nekonečné salvy kritiky na adresu těch několika našich duchovních pastýřů, říkám si: Co asi musejí prožívat, vidí-li kolem sebe tolik vzdělaných a rozumných lidí, kteří si nad praxí církve v jedné konkrétní zemi zoufají a neví, kudy kam? To nemají nikoho, kdo by s nimi mluvil jako přítel s přítelem, otec se synem, matka s dítětem? A my? Nasloucháme ještě vůbec tomu, co říkají? Kam se poděla bazální, doslova záchovná statečnost a vnitřní energie těch, kdo mají být solí země? A naopak. Viděli jste někdy, aby se lidé v církvi, v prostoru farnosti, sboru, biskupství dovolávali jako Boží děti svých práv? Zažili jste už někdy, aby se kritika z podhoubí sociálních sítí a křesťansky orientovaných portálů přerodila do kritiky od konkrétní osoby se jménem, tváří a osudem? Proč se to, co zaznívá nejčastěji v diskusích a církevních šeptandách, neřekne pro dobro všech na plná ústa a svobodně? Že můj hlas nemá žádnou váhu. Že i přes všechnu vloženou energii jsem jen pouhý divák, jenž se nechce smířit s knižním staromilstvím, nostalgií a s podivně chápanými božími mandáty: Já jsem od Boha pán, ty poddaný. Já mluvím, ty posloucháš. Já jsem duchovní, ty laik. Já jsem muž, ty žena. Já jsem bohatý, ty nenávratně chudý. Já jsem pravda, která tebe, nepravdivého, přichází osvobodit.
Narazil jsem nedávno na jednu komunitu katolických fanatiků, jejichž modlou se staly špatné překlady těch nejkusejších citátů Akvinátova díla a vnější afektovaný duchovní život jako z odborného manuálu o sektách. Bylo mi andělského doktora líto. Uvědomil jsem si, že je i dnes možné, aby ve farnosti malého města existovalo společenství lidí, kteří programově nenávidí to, co je jiné, živé, dnešní, tvůrčí, přemýšlivé a kritické. Marné byly pokusy vysvětlovat, že raná církev, přinejmenším do konce velkých ekumenických koncilů, byla mnohobarevná a dosti svérázná otevřená společnost, jejímž hlavním znakem bylo někdy až fantastické hledání smyslu kolem bodu Kristova kříže a Vykoupení. Desítky rozličných kultur, jazyků, národů, povah a tradic. Jak moc bylo třeba se potácet od břehu ke břehu, aby pro nás lidé z úsvitu křesťanských dějin vyzískali něco podstatného. Jak moc bylo třeba se mýlit, ustupovat, vracet se, zápasit, kritizovat a nasazovat vlastní krk, aby bylo v teologických otázkách postoupeno alespoň o krok. Jak důležitá byla komunikace, rozprava, korespondence, filosofování, teologická práce, pastorační a misijní odvaha jít až na sám konec země. A dnes? V inflaci slov a kritiky dobře vybraných nepřátel, jako by zanikalo i občerstvující Boží slovo. Avšak i dnes je nutné potácení, hledání, omyly i kritika, jež se nestala posedlostí.
Uvědomil jsem si spolu s filosofem René Girardem, že se i v církvi, a paradoxně právě v ní, hledá obětní beránek – vyděděnec, na kterého se chce naložit frustrace celého společenství. Marná jsou Girardova slova o tom, že žádných obětí už není třeba. Nikdo nemá být od Kristových dob cílem pudů a vášní celého davu. Nesejde na tom, jestli se takovým obětním beránkem stane prezident, biskup, kardinál, univerzitní profesor, já, vy, vaši rodiče, přátelé, kolegové nebo lidé jsoucí na útěku před válkou a smrtí. To celé je špatně. Už není třeba obětních beránků. Vinni a odpovědní jsme všichni. Do jednoho.
Vůbec si nemyslím, že by se největší rozpory uvnitř církví odehrávaly ohledně principiálních, teologicky vážných otázek. O tom přece nemůže být řeč; vždyť se to neděje ani v teologii-vědě samotné. Základní problém spatřuji v tom, co církev činí soupodstatnou s občanskou společností. Proměnlivá míra kultury a kulturnosti a stejně proměnlivá potřeba duchovní hygieny. Ty podstatné otázky k řešení nás teprve čekají; nyní je důležité se zaměřit právě na kulturu a na duchovní hygienu a poctivost. Jsme v počátcích. Nejsem si jist, jestli bych se sám nechal fotit ve stíhačkách, tancích a s politiky. Netuším, co by se mnou udělala příležitost být pastýřem druhých. Mé setkávání s živými lidmi, muži a zvláště vzdělanými ženami, které dnes a denně žijí své reálné životy, je mi limitem, za který vím, že nesmím jít. Nesmím je zklamat. Jakmile se člověk oddělí od druhých a navíc ještě věří, že jeho ontologický status je výjimečný a že nepodléhá žádné kritice, bývá zle. To bych nikdy nechtěl zažít.
Potkal jsem kdysi večer na ulici jednoho pastýře v poněkud ošuntělých šatech. Jedl na rohu ulice párek a pil pivo. Pověděl mi: „Člověče, já se už skoro nedostanu mezi normální lidi.“ Byla to smutná slova. Dojedl, dopil, rozloučili jsme se. Pěšky stoupal od řeky domů; a bůhví, jestli na ten párek a pivo nechodí dodnes. Moc bych mu to přál. Formující prožitek, který uzavírá mé vzpomínání, byl život jedné milé ženy. Profesorka v penzi, moudrá a empatická, skrze své povolání v pozitivním smyslu feministicky orientovaná, namířená ke službě nespravedlivě okřiknutým a poníženým. Snažila se nebýt pouhým divákem bohoslužebných představení. Nabízela se, chtěla pracovat, pomáhat. Chtěla být stejně jako ostatní slyšena a vyslyšena. Nedařilo se. Její konec byl neveselý. „Čím dál tím víc jsem si připadala jako ve školní lavici nebo u tabule s pocitem, že se moje církev proměnila v jakousi polovojenskou jednotku se vším, co s tím souvisí. Už jsem nemohla dál. Jednou jsem vstala, uklonila se a řekla: Přátelé, já jdu domů.“ Odešla a už se nikdy nevrátila. Nikdo ji nehledal a nevolal zpátky. Její život se završil ve statečném gestu, které nebylo ani zbytečné, ani patetické. Život pastýře chodícího na párek a pivo se možná jednou završí podobným způsobem.
Nemysleme si, že musíme žít jako my a oni. Vždyť možná že oni jsou na tom ještě daleko hůř než my. Jen se to bojí říct. Nedivím se jim. Nedovolávejme se papeže proti pastýři a pastýře proti druhému. Je to trapné a nízké. Zvedněme svoji intimní statečnost a ptejme se, jednejme, buďme zjevnými vyznavači, probuzenými božími dětmi, osvobozenými ke svobodě, ne ke strachu, udávání a věčným obavám. Bude nás to občas bolet, tu a tam přijdeme o kolegy, o práci, o bydlení, ale jinudy cesta asi nevede. Dobré slovo a odvaha sice nezvítězí hned, ale aspoň se můžete svým přátelům, ženě, muži a dětem podívat do očí a říct: Udělal jsem, co bylo třeba. Tady jsem a nemohu jinak. Nelítám sice ve stíhačce, ale odmítám svalovat vinu na obětního beránka.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
