Letniční kázání o jazycích

Teologie a duchovní texty / Martin C. Putna / 15. května 2016
Letniční kázání o jazycích

Bohuslav Reynek: Letnice (výřez)

Základem kázání jsou slova Skutků apoštolských 2,1-13.

1  Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě.
2  Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli.
3  A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden;
4  všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
5  V Jeruzalémě byli zbožní židé ze všech národů na světě,
6  a když se ozval ten zvuk, sešlo se jich mnoho a užasli, protože každý z nich je slyšel mluvit svou vlastní řečí.
7  Byli ohromeni a divili se: „Což nejsou všichni, kteří tu mluví, z Galileje?
8  Jak to, že je slyšíme každý ve své rodné řeči:
9  Parthové, Médové a Elamité, obyvatelé Mezopotámie, Judeje a Kappadokie, Pontu a Asie,
10  Frygie a Pamfylie, Egypta a krajů Libye u Kyrény a přistěhovalí Římané,
11  židé i obrácení pohané, Kréťané i Arabové; všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velikých skutcích Božích!"
12  Žasli a v rozpacích říkali jeden druhému: „Co to má znamenat?"
13  Ale jiní říkali s posměškem: „Jsou opilí!"


Sestry a bratři, mluvili jste někdy v jazycích? Já ano. Tedy, přesněji: Tehdy před mnoha lety jsem si myslel, že mluvím v jazycích. Mysleli si to i ti okolo, protože i oni mluvili v jazycích, protože to byla komunita, ve které se prostě mluvilo v jazycích. Komunita, založená na specifickém výkladu právě tohoto úryvku ze Skutků apoštolů a několika souvisejících úryvků z Pavlových listů. Komunita, založená na přesvědčení, že ono mluvení „jinými jazyky“ má být vlastně řádnou součástí modliteb a bohoslužeb a že v praxi znamená pronášení nesrozumitelných zvuků, jež se modlícímu derou samy z hrdla. Z řeckého obratu „lalein heterais glóssais“, „mluvit jinými jazyky“, vznikl termín „glossolálie“ jakožto označení tohoto jevu. A že k tomuto jevu došlo poprvé na svátek letnic, ona komunita se nazývá letniční. Zažil jsem různé podoby letničních komunit napříč denominacemi – mluvení jazyky v evangelickém sboru i na římskokatolické faře.

Ten zážitek byl zážitkem převeliké blaženosti. Člověk totiž měl při onom jevu, při glossolálii, pocit, že „toto je ono“: Že Bůh je opravdu přítomen, tady a teď, zjevně, fyzicky, v mém těle, v té tajemné energii, která žene z mých rtů ty tajemné zvuky. Že křesťanství není jen nějaká teorie, nějaký světonázor, ale úplně konkrétní zkušenost, zcela reálná síla. A že když je možné toto, je možné všechno. A že tedy není čeho se bát a o čem pochybovat. A že tyto dny, ve kterých po letničním způsobu mluvíme heterais glóssais, jsou oněmi „posledními dny“, které předpovídá prorok Joel a které ohlašuje s odvoláním na Joela apoštol Petr v letničním kázání, jež následuje ve Skutcích hned po líčení oné první glossolálie apoštolů.

Když nyní mluvím o oné zkušenosti takto, z odstupu – mohlo by se zdát, že o ní mluvím i s despektem. Ale to vůbec ne. Ta zkušenost byla nesmírně cenná a vůbec jí nelituji, i když už ji asi nehodlám opakovat. Přirovnal bych ji k onomu mléku, které podle listu Židům potřebují duchovní děti (Žd 5,12-13), přinejmenším některé problematické děti. Výrok v listě Židům staví do protikladu k mléku „tuhý pokrm“, „sterea trofé“. V křesťanské praxi může být „tuhým pokrmem“ leccos. Pokud však jde o duchovní zkušenosti – může být schroustáním tuhého pokrmu i zjištění, že věci prostě nejsou tak jednoduché a jednoznačné. Tuhým pokrmem může být i rozpoznání, že co se zdálo být výsostnou Boží milostí, mystickým zážitkem, nadpřirozeným úkazem, mělo i svou lidskou, příliš lidskou stránku. Ale ještě tužším pokrmem může být rozpoznání, že věci jsou ještě složitější, totiž že někdy nestojí v jednoduchém protikladu „ano nebo ne“, „Boží nebo lidské“ – v případě letničního fenoménu tedy „andělské jazyky nebo autosugesce“. Letniční způsob modlitby můžeme chápat přinejmenším jako legitimní způsob chvály Boha – jako jeden z mnoha legitimních. Někdo chválí Pánaboha byzantským obřadem podle Jana Zlatoústého, někdo latinským gregoriánským chorálem, někdo reformačním chorálem, někdo kytarovkami na dva akordy, někdo mlčením jako kartuziáni a quakeři – proč tedy ne i „mluvením jinými jazyky“, lalein heterais glóssais, glossolálií? „Všechno, co má dech, ať chválí Hospodina“, tímto veršem končí Kniha žalmů (Ž 150,6). V byzantském obřadu se z tohoto koncového verše stal začátek hymny, jenž má pevné místo v pravoslavné bohoslužbě. Ve staroslověnském znění „Vsjakoje dychanije da chvalit Gospoda“.

Letniční kázání o jazycích

Martin C. Putna
Autor: Flickr.com / Ondřej Lipár / Creative Commons

Vsjakoje dychanie, každá dechmající bytost ať chválí Hospodina po svém. Jak to říká Porthos ve Třech mušketýrech při obléhání La Rochelle: „Zakroutit krk té proklaté mylady by bylo menším hříchem, než tu škrtit ty ubožáky hugenoty, kteří nikdy nespáchali jiný zločin, než že zpívají francouzsky žalmy, jež my zpíváme latinsky.“

Staroslověnština a latina a francouzština. Jazyky běžné, vůbec ne „andělské“. Když se vrátíme k samotné letniční scéně – vidíme, že ono „lalein heterais glóssais“ není bezprostředně spojeno s extází; slovo vytržení čili extáze je v ekumenickém překladu, nikoli však v řeckém originálu, a nevkládají ho ani kraličtí. Naopak, je spojeno s porozuměním. Je spojeno s běžnými jazyky. Je spojeno s vyjmenováním všech možných oblastí antické středomořské oikumeny, jejichž obyvatelé slyší apoštoly mluvit „hekastos té idia dialektó“, „každý ve své řeči“, případně „každý ve svém dialektu“.

Letniční impuls v křesťanských dějinách můžeme tedy vnímat ještě jinak. „Letničně“ jednají všichni ti, kdo rozšiřují porozumění křesťanské zvěsti do nových a nových jazyků. „Letničně“ jedná Jeroným ze Stridonu, když překládá Bibli z hebrejštiny a řečtiny do latiny. „Letničně“ jedná Wulfilla, když ji překládá do gótštiny, a Cyril s Metodějem, když ji překládají do staroslověnštiny. „Letničně“ jedná Martin Luther a jednají kraličtí. „Letničně“ jednali i tvůrci ekumenického překladu. „Letničně“ jednal i Alexandr Flek, když se rozhodl vytvořit „novou Bibli kralickou“ či „Bibli 21“, aby zase jiní, tedy lidé z jiného pokolení, mohli rozumět.

Aby jiní mohli rozumět: Toto „jiní“ nemusí totiž znamenat jinakost jen jazykovou, ale i kulturní. Aby „ještě jiní“, ti, kdo dosud nerozuměli, mohli porozumět tomuto příběhu jakožto svému vlastnímu, „té idia dialektó“, ve své řeči, svými obrazy a pojmy. „Letničně“ jednal třeba anglický barokní jezuita Thomas Stephens, který působil na indickém jihu a přeložil Kristův příběh dvojjediným způsobem: filologicky do místních jazyků maráthí a konkání, kulturně do žánru hinduistické mytologické poémy – „purány“. Tak vznikla Kristapurána, „Purána o Kristu“. A „letničně“ jednali i ti, kdo během dvacátého století „překládali“ Bibli do jazyka osvobozovacího hnutí ženského nebo černošského. A nové a nové překlady a převyprávění a přetlumočení vznikají a budou vznikat tak dlouho, dokud se lidstvo bude někam dál vyvíjet. V tomto smyslu je naše doba opravdu velmi „letniční“ – i když jinak, než se to obvykle míní v letničním hnutí…

…a už by se z radosti nad tou letniční mnohostí chtělo zvolat Haleluja, aby to bylo dokonale letniční. Ale to ještě ne. Protože k letniční události, jak ji líčí Skutky, přece jen patří nějaké ty mimořádné úkazy: hukot z nebe, prudký vichr, ohnivé jazyky. Práce filologická, tlumočnická a vykladačská je většinou úmorná a občas radostná, ale mimořádné úkazy se v ní zpravidla nevyskytují. Obvykle v ní schází onen konkrétní zážitek fyzického zakoušení Boží přítomnosti, oné extáze, onoho „tady a teď“, který se naopak tak účinně pojí s glossolálií.

A popravdě řečeno, tento konkrétní zážitek, tato extáze, často schází v novodobém křesťanském ve-světě-pobývání vůbec. Žijeme ve světě odkouzleném. Jakožto křesťané moderní a racionální obvykle přenecháváme „mimořádné zážitky“, extáze a nadpřirozenosti, spíše stoupencům okultismu, new age a různých paravěd. Křesťanství se nám v praxi opravdu často stává jen „světonázorem“, teoretickým systémem, návodem k etickému jednání.

Letniční kázání o jazycích

Vyšebrodský cyklus - Seslání Ducha svatého
Autor: repro Wikipedia.org / Wikimedia Commons

Ne že by to bylo málo. Ale přece jen. Bible je plná „mimořádných zážitků“, extází a nadpřirozeností, zázraků a vidění. To jimi argumentují proroci či autoři žalmů, když chtějí potvrdit svá slova. Žádná „jen tak slova“. Skutky je potvrzují, veliké skutky Boží! A my? My jsme si zvykli žít bez velkých skutků Božích, které by se děly okolo nás. Zvykli jsme si žít ve vzpomínce na ty dávné, o nichž vypráví Bible.

Zvykli? Opravdu zvykli? Máme pocit, že jsme si zvykli, že nám ty příběhy z minulosti stačí. Ale občas přece se v nás objeví ta potřeba nějakého fyzického důkazu, nějaké mimořádné zkušenosti, nějakého „potvrzení shůry“, tady a teď. Občas přece se projeví ta vyprahlost. Občas? Ale vždyť my žijeme vyprahle. My neustále žijeme v poušti. My bychom nejradši zavolali na Pánaboha: Tak dělej něco, sakra, projev se, pořádně, viditelně, slyšitelně, hmatatelně! Udělej nějaký zázrak! – Zajisté, „udělej nějaký zázrak“, to chtěl od Ježíše Pilát, to chtěli zvědavci pod křížem. No ovšem, že ho neudělal. Hospodin nedělá zázraky, když si je někdo objedná, nějaký zvědavec nebo nějaká ouřední komise na zkoumání zázraků. Ale my přece nežádáme ze zvědavosti nebo kvůli církevní politice. My prosíme o pomoc, o vláhu na naší poušti, o to mléko, které potřebujeme my, co si tak rádi říkáme dospělí a moderní a racionální, ale občas se v nás přece probudí ty malé děti. Mléko, zázrak, extázi, hukot z nebe, prudký vítr, ohnivé jazyky! Prosím, prosím…! A nic, a nic. Poušť. Vyprahlost. Tuhý pokrm, „sterea trofé“.

Ohnivé jazyky… Přesněji, řecky „glóssai hósei pyros“, „jazyky jakoby z ohně“. Jakoby: To středověká křesťanská ikonografie nás naučila představovat si je jako opravdové plaménky. Mistr Vyšebrodský na obraze Seslání Ducha svatého je maluje právě takto, přesně biblicky, „kai ekathisen ef´hena hekaston autón“, „a usadil se na každém z nich jeden“. Jenže jak na tento mimořádný zážitek, na tu excelentní extázi, na to mohutné tělesné projevení Boží moci reagují apoštolové v zobrazení Mistra Vyšebrodského? Někteří se drbou ve vousech a zjevně usilovně přemýšlejí – to se jim asi začínají v hlavě rodit překlady a výklady zvěsti o Ježíšovi do jiných jazyků či, řečeno jazykem našeho věku, do jiných diskursů. Ale někteří se drží za hlavu a vypadá to, že je ta hlava pekelně bolí. A to je něco, co z biblické antropologie i z pozdějších křesťanských dějin taky známe velmi dobře: Boží přítomnost obvykle dost bolí.

Nás obvykle nebolí Boží přítomnost, ale jen ta hlava, nebo páteř, nebo zub, nebo žaludek. Bylo by jistě mylné myslet si, že skrze kdejaký hlavobol či zubobol se projevuje Boží přítomnost. Ale přece jen. On ten hlavobol či zubobol také může být šancí k vyjití mimo sebe, mimo každodenní rutiny a rituály, mimo samozřejmost, mimo sebespokojenost. Jak to praví velký český křesťanský spisovatel Ivan Martin Jirous v Magorových Labutích písních:

„V neštěstí se vždycky hbitě

Vracím k religiozitě.

Jak se však trochu zabydlím,

Už se zas ani nemodlím.“

A jiný velký český křesťanský spisovatel Jan Čep praví v knize, která se jmenuje Letnice:

„Člověk většinou nevidí na oči pro pot a pro písek. Musí přijít příval s hromy a blesky, aby prohlédl. Musí před ním blesk rozštípnout strom, aby viděl, jaké krásné věci Pán Bůh stvořil. Třeba mít srdce statečné. Probíhá před námi úžasný děj. Naše bolest je jenom jeden záblesk na krystalu, kterým otáčí neviditelná ruka. Kdybychom se tolik nebáli o svou kůži!“

Tak se zkusme nebát a vydržet a jít dál po té cestě, která začala pro apoštoly o Letnicích v Jeruzalémě a která se zdá být občas tak nesnesitelně vyprahlou. Zkusme chválit Hospodina tak, jak to odpovídá zrovna tomuto času a tomuto místu, zrovna našemu, mému a tvému dýchání. A teď už doopravdy: Haleluja!

 

Kázání bylo proneseno v kostele u Martina ve zdi na neděli Letnic čili Seslání Ducha svatého 2016.

Martin C. Putna je literární historik, profesor Fakulty humanitních studií UK.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Aktuální články

10. 12. 2018

Gender je i pro křesťany

6. 12. 2018

Zapomenutá Sýrie

4. 12. 2018

(K) té naší stoleté církviČCE


Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Jsou vám ve společensko-politických otázkách blízké názory Tomáše Halíka?
Ano
57%
 
Částečně
4%
 
Ne
38%
 
Nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 770)