Novozákonní církev vedená Duchem nebo lidmi?

Kapitoly z novozákonní eklesiologie IV.

Teologie a duchovní texty / Martin Šály / 29. května 2016
Novozákonní církev vedená Duchem nebo lidmi?

Nevěřící Tomáš od Caravaggia
Autor: Wikipedia.org

Skutečně živá církev se zřejmě nikdy nezbaví napětí plynoucího z její zvláštní podvojnosti týkající se autorit. Na jedné straně křesťané věří, že církev je „příběhem“ samého Boha, který církvi tajemně dává svého Ducha, jako povzbuzovatele a vnitřního hybatele. Nejvyšší autoritou takové církve tak musí být sám Boží (Kristův) Duch – dárce skutečného života církve. Tato představa je pochopitelná a „novozákonně věrohodná“, viz třeba Sk 9,31 nebo Zj 1,4. Víra v Ducha Božího, který hovoří k církvi, vyžaduje ale velký respekt ke svobodě tohoto Ducha, který se neřídí lidskými předpoklady a vane, kam chce – přesto mu chceme být poslušni. Schopnost učinit člověka poslušným (tak zní jedna z definic autority) v Novém zákoně ale nalézáme také u lidí z masa a kostí. A trvalejší život dnešních církví si lze jen těžko představit bez hmatatelných lidských autorit (formálních nebo neformálních, individuálních nebo kolektivních), které směřují lidi k poslušnosti. Můžeme se tak zeptat, koho vlastně máme poslouchat – samého Ducha církve nebo lidské autority stejné církve? A kdo ty skutečné církevní autority vlastně jsou? V této kapitolce ponecháme stranou ještě jiné autority, které mohou připadat v úvahu dnes (třeba autoritu Písma samého) a budeme zkoumat, jak se s popsaným napětím mezi věřenou autoritou Ducha a autoritou hmatatelných lidí vyrovnávaly církve novozákonní.

 

Duch jako hybatel misie i autorita pro život církve

Zaměřme nejprve pozornost na Skutky apoštolské. Lukáš zde prezentuje Ducha jako skutečného hybatele církve. Duch způsobil samý zrod církve o Letnicích (Sk, kap. 2) - ti, kteří byli Duchem „naplněni“, začali mluvit i žít jinak než předtím a začali vytvářet společenství. Duch ve Sk řídí slova (srov. Sk 4,8.31; 6,10; srov. 28,25) i kroky (Sk 8,29 aj.) věřících. Chceme-li uvažovat o lidsky srozumitelných cestách, kterými Duch hovoří, pak nalézáme slovo křesťanského proroka hovořícího z Ducha (Sk 6,6.7; 13,2; 15,28; 20,23; 21,4.11), případně se Duch projeví prostřednictvím nějaké individuální intuice nebo rozhodnutí (Sk 8,29; 10,19; 11,12).

Také původ charismat, „darů milosti“, je vztažen k Duchu bezprostředně (srov. Sk 2,4; 19,6) a apoštol Pavel právě charismata využije pro své pojetí autority v církevním sboru. Život církve podle Pavlova ideálu bychom mohli snad nazvat „kolektivní charismatická seberegulace“; Pavel zřejmě vedl sbory ve svém dosahu k tomu, aby se vyhýbaly institucionalizovaným rolím a formálnímu církevnímu úřadu. Důležitou autoritou měla být autorita apoštola, který je ve výčtu charismat jmenován v 1K 12,28 na prvním místě - v daném případě korintských se má uplatnit samozřejmě autorita Pavla samotného (srov. 1K 9,2; Ga 1,8). Citujme 1K 12,28 pro podrobnější popis pavlovské představy: v církvi Bůh ustanovil nejprve apoštoly, za druhé proroky, za třetí učitele, potom projevy moci, potom dary uzdravování, pomoci, vedení, druhy jazyků. Každé jmenované charisma autoritu zakládá, nikoli naopak - není žádný předem potvrzený status či úřad těch, skrze které se charismata dějí. Charisma proroctví je založeno na samotném výkonu prorokování; „proroci“ se stali proroky proto, že prorokovali častěji nebo výrazněji a získali si autoritu díky své realizované inspiraci, nikoli tím, že by byli předtím uvedeni do „úřadu“ proroka. Církev tak proroky vlastně nevybírala – věřila, že proroci jsou povoláni Duchem a v církvi měli nalézt místo k uplatnění svého charismatu. Takový funkční přístup ovšem platí nejen pro proroctví: třeba podle Ř 12,7b (je-li vyučující, ať učí) je charismatem znovu sám akt učení (srov. také 1K 14,26). Také slovo moudrosti dle 1K 12,8 se jeví v prvé řadě situační, odpovídající naší zkušenosti, že každý umí říci občas ke společnému prospěchu církve něco moudrého. Jsou pak patrně i ti, kterým je slovo moudrosti dáno říkat častěji. Za zvláštní zmínku ve výčtu z 1K 12,28-29 stojí dar vedení (kybernésis). V kontextu dalších charismat, která můžeme chtít vidět jako „řídicí“ (apoštolové, učitelé), může být kybernet, kormidelník, také chápán především  funkčně-charismaticky. Pokud se lodička sboru vychyluje z žádaného kursu, skrze působení Ducha uplatní takový kormidelník svou charismatickou autoritu a pootočením kormidla církevního směřování dosáhne nápravy. Představa takového „vedoucího“ sboru jako rovnocenné autority s autoritami jinými je inspirativní a v kontrastu s pozdějším církevním vývojem. Podle Pavla nicméně každý ve sboru (včetně jeho „vedoucích“) se má ukázat jako prospěšný k budování celku (srov. Ř 14,19), ke společnému prospěchu (1K 12,7). Poslušnost Duchu není nastolena skrze autoritu pevných a předem stanovených církevních „manažerů“, ale skrze kolektivní souhru individuálních darů Ducha se vlastně každý stává pro sbor autoritou v rámci svého obdarování.

Takové pojetí ovšem není zajištěno proti obtížím, třeba proti přílišné ctižádosti jednotlivých charismatiků. Už v 1Te, pravděpodobně nejranějším Pavlově dopise, najdeme bezprostředně za nadšeneckými výzvami (1Te 5,19.20) také žádost o uměřené zkoušení všeho (v. 21) – lze předpokládat, že v tomto kontextu jde o zkoumání všeho, co Duch ve svých projevech charismatiků dává. Pavel znal nebezpečí extremizace „projevů Ducha“ třeba v korintské obci a naléhal, aby činnost této „charismatické“ církve zbytečně nenarážela do společenských mantinelů a aby výrazní charismatici této církve nenarušovali vzájemnou soudržnost. Křesťané museli také najít řešení jiné ožehavé záležitosti: jestliže nějací dva charismatičtí proroci věří, že to, co oba hovoří, je „z Ducha“, a přitom si odporují, jakým způsobem má být rozhodnuto, podle koho se má církev řídit? Pro takové případy Pavel navrhuje využití charismatu rozlišování duchů (1K 12,10), ovšem současně pro tyto i jiné případy sám Pavel nárokuje svou „apoštolskou“ autoritu. Zde můžeme vytušit napětí, o kterém jsme hovořili v úvodu: apoštolská autorita je sice chápána jako jedno z charismat, ale z naléhání apoštola (srv. 1K 9,2 aj.) vytušíme velmi „lidský“ či „apoštolský“ zájem člověka Pavla z Tarsu, aby se v „jeho“ církvi prosadilo to, co on považuje za správné. O hmatatelné „apoštolské“ autoritě je na místě ale nyní říci více.

Novozákonní církev vedená Duchem nebo lidmi?

Ježíš omývá nohy apoštolům
Autor: Meister des Hausbuches

 

Potíže s novozákonními apoštoly

Církve o sobě rády hovoří, že jsou apoštolské, tedy že jdou ve stopách novozákonních apoštolů. Bližší zkoumání ale ukáže, že s vymezením pojmu „apoštol“ jsou na ploše Nového zákona netušené obtíže. Bylo apoštolů opravdu dvanáct, jak tvrdí Lk 6,13? Titul „Dvanáct“ je zřejmě myšlen v Novém zákoně jinak a s „apoštolstvím“ původně asi spojen nebyl: historický Ježíš z Nazareta vyvolil dvanáct ze svého okruhu za eschatologické soudce Izraele (srov. Mt 19,28; par. Lk 22,30). Těchto dvanáct mělo být „v akci“ při blízkém příchodu Božího království. Slovo apoštol naproti tomu pochází od „poslat, vyslat“, tedy slovesa používaného v běžné řeči (srv. např. 2K 8,23). Křesťanským apoštolem v tomto smyslu je pak každý posel evangelijní zvěsti. Pokud bychom trvali na ztotožnění Dvanáct = apoštolové, pak by Lukášových sedmdesát či sedmdesát dva vyslanců z Lk 10,1 (srov. Mk 3,14; 6,7) apoštoly nemohlo být. Zřejmě bychom ale za „apoštoly“ neměli označovat ani další významné osobnosti novozákonního křesťanstva včetně Pavla z Tarsu (apoštol národů – Ř 11,13), který na svém „apoštolství“ ovšem trval a zdůrazňoval ho na začátku všech svých dopisů (mimo 1Te).

Proč tedy Lukáš chce mít – podle všeho - jen právě dvanáct apoštolů? Bude to zřejmě reakce na to, že s apoštoly chápanými široce jako „posly zvěsti evangelia“ nastaly potíže - ne každý apoštol mohl být přijímán všemi a bez výhrad. Musely se hledat garance pravosti v obraně vůči všem falešným apoštolům (2K 11,13; Zj 2,2), falešným bratrům (Ga 2,4), špatným dělníkům (Fp 3,2), falešným prorokům (2Pt 2,1; Mt 7,15; 1J 4,1), prázdným mluvkům (Tt 1,10), lidem, kteří hovoří převráceně (Sk 20,30), úlisně (Ř 16,18), kupčí s Božím slovem (2K 2,17), přestrojují se za služebníky spravedlnosti (2K 11,15), podporují nestálost (Ef 4,14), jsou sobci (Fp 1,17), nedrží se zdravých slov (1Tm 6,3). Kritérium „správného“ apoštolství se muselo začít zpřísňovat a zpřísňování jde poměrně daleko. Zmiňme, kromě zmíněného Lukášova omezení na dvanáct, ještě jiné jeho omezení ve Sk, podle kterého je apoštolem ten, kdo chodil s námi po celý ten čas, kdy Pán Ježíš pobýval mezi námi (Sk 1,13.25). Takový apoštol je vyslancem od „historického“ Ježíše (srov. L 9,2; 10,1). Lukášovým kritériím tak znovu nevyhovuje apoštol Pavel, ten s historickým Ježíšem jistě nechodil. Už jsme ale zmínili, jak Pavel na své apoštolství naléhá, činí to na základě toho, že spatřil Pána (1K 9,1) a poslán jím přece byl: Pavel tedy opírá své apoštolství o poslání od Ježíše Krista zmrtvýchvstalého. Působí téměř úsměvně, že Pavel sám kritérium apoštolství omezí také, ale jinak (1K 15,8): Pavel právě sám sebe vnímá jako posledního z apoštolů!

Ať už přijmeme jedno či druhé z omezení, kdo je a kdo není apoštol, bude podle něho platit, že  každý nový posel zvěsti evangelia už musí jít ve stopách apoštolů dřívějších.

Pavel jako „apoštol“ nebyl sice přijat Lukášem, ale autory jiných novozákonních textů ano. „Typ“ apoštolského poslání přitom rozlišen nebyl a v poapoštolské době se jménem „apoštolů“, včetně Pavla, začaly psát texty, které měly apoštolskou autoritu prodloužit a upevnit - Ef, Ko, 2Te, 1Tm, 2Tm, Tt, 1Pt, Ju, Jk (srov. 2Pt 3,15-16). O těchto textech přitom s vysokou pravděpodobností můžeme tvrdit, že jejich autory nejsou ani Pavel, ani historičtí Ježíšovi apoštolové z řad Lukášových Dvanácti. Docházíme tak k poněkud paradoxní situaci: apostolicita, ve smyslu hmatatelné autority určitých lidí v církvi, není jednoznačná už v Novém zákoně samém.

Apoštolství začne být ale přes jeho nejasnost ctěno a oslavováno. Za symbolický vrchol můžeme považovat Zj 21,14: hradba toho města má dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Zde apoštolství (zde opět ve zúžené verzi na dvanáct) dosahuje svého až mystického, trvalého významu.

Novozákonní církev vedená Duchem nebo lidmi?

Apoštol Pavel, Rembrandt Harmensz van Rijn
Autor: Wikipedia.org

 

Pastorální epištoly a církevní autority nového typu

Zatímco u Pavla jsme pozorovali živé napětí mezi charismatickou autoritou „z Ducha“ a jejím uplatněním prostřednictvím konkrétních lidí, církev pastorálních epištol (1Tm, 2Tm, Tt) se už vydává na jinou cestu. Rozhodující roli mají nyní podle všeho hrát autority nového typu: starší (presbyteroi), diákoni (diakonoi) nebo „dohližitelé“ (episkopoi). Role těchto autorit se nedá z Nového zákona určit a zůstává v oblasti spekulací (v úvodní kapitole jsme již zmínili, že NZ nezná ani roli „křesťanského kněze“). Snad třeba onen episkopos měl dohlížet na církev v oblasti učení a možná také ověřovat náboženské a mravní chování členů komunity. Ojedinělé odkazy na charismatické, prorocké ustanovení sice nechybí (v 1Tm 4,14 jsou starší ustanovení podle prorockého pokynu), ovšem hlavní důrazy již míří jinam. Vlastnosti vyžadované na starších/diákonech/biskupech jsou institucionální (mají být citliví, vážení, mírní), aby mohli být modelem pro společenství uvnitř i příkladem hodnověrnosti navenek. Noví úředníci církve mají být hájeni: Stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků (1Tm 5,19). Podle pastorálních epištol se zdá, že jen velká stabilita a solidnost církevních autorit může zajistit uchování „apoštolského“ dědictví a ti, kteří přinášejí něco nového (a milují diskuze a kontroverze, srov. 1Tm 6,4-5; Tt 3,9), vlastně jen dráždí uši svých posluchačů (2Tm 4,3). Takoví budou mít nejspíš ty nejhorší kvality (1Tm 3,1-8). Dynamika činnosti Ducha se má omezit ve prospěch prověřené a kvalitní pravdy (zdravé učení – 1Tm 1,10; 2Tm 4,3; Ti 1,9; 2,1.8), ve které může být sám Duch ve vší své svobodě nakonec jaksi automaticky předpokládán (srov. 2Tm 1,14).

Příčinou takových posunů mohla být kromě potřeby nalézt účinnou obranu před „falešnými apoštoly“ i změna charakteru pozdější novozákonní církve: plný příchod Božího království se oddaluje a církev se potřebuje nějak zabydlet v tomto světě. Církev „apoštolských“ rybářů, vyslaných do celého světa (Mk 16,15 aj.), se mění už v průběhu novozákonní doby na církev „apoštolských“ pastýřů. Ti už mají nikoli lovit, ale pást (srov. pastýřské metafory v J21,15-17; 1Pt 5,2-4; Ju 1,12 aj.) a spravovat existující Boží domácnost (1Tm 3,15). Církev nakonec mění svou identitu z rybářského spolku na spolek domovní údržby natolik, že autor pastorálních epištol je ochoten obětovat charismatické kvality za kvality přízemnější, které by zabezpečovaly harmonii v křesťanské komunitě.

 

Závěrem

Rozdíl mezi „pavlovským“ pojetím autority v církvi a pojetím autority pastorálních epištol se zdá být zřetelný. Nezačalo se už zde, v novozákonních církvích pastorálních epištol, příliš sázet na viditelné jistoty? Ač se zde „apoštolská“ autorita ctí, přesto se v církvi už začínají prosazovat autority nového typu. Máme tedy odhodit lukášovské/pavlovské pojetí jako zastaralé a říci, že podobně, jako v oblastech jiných (viz druhá kapitola), došlo i v oblasti pojetí církevní autority k dějinnému vývoji, který musí být respektován? V tomto případě ale jistě má být pro nás autoritou celé Písmo, podle kterého je třeba přijímat jak „charismatické“ tak „hmatatelně-lidské“ pojetí církevní autority. Ducha jako hlavní autoritu církve musíme hájit, stejně jako to, že doslova každý věřící má své charisma, které má být rozpoznáno a realizováno v konkrétním církevním společenství. Pokud se takové charisma vtělí do „hmatatelně-vedoucí“ lidské autority, pak taková autorita má vlastně jediný hlavní úkol: charismata jednotlivých křesťanů dané místní církve (sboru) usměrňovat ke společnému prospěchu.

V dnešní situaci, kdy se mnohé církve stále častěji vracejí z dříve navyklé role správy domu zpět do polohy rybářské, můžeme obnovu „pavlovské“ charismatické dynamiky církevního života vidět jako velký úkol pro nejednu z dnešních tradičních církví. Naopak církve, které samy sebe vnímají jako „charismatické“, mají přijmout tu novozákonní moudrost, že dobré lidské autority z masa a kostí jsou pro stabilitu a srozumitelnost církve nezbytné.

 

Hlavní literatura k této kapitole:

Mireia Ryšková, Pavel z Tarsu a jeho svět. Karolinum, Praha, 2014.

Raymond E. Brown, The Churches the Apostles Left Behind.  Paulist Press, New York, 1984.

James D. G. Dunn, Christianity in the Making, vol. 2 - Beginning from Jerusalem. William B. Eerdmans Publishing, Grand Rapids, 2008.

Gerd Theissen, The Religion of The Earliest Churches. Fortress Press, Minneapolis, 1999.

 

Mgr. Ing. Martin Šály, Th.D. pracuje jako konzultant. Novozákonní církvi se věnuje dlouhodoběji, toto téma zpracoval v rámci svého doktorandského studia na ETF UK.

Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál:


 

Diskuze k článku

Christnet.eu chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky v rozporu s pravidly diskusí: nadávky, osobní útoky na autora či ostatní komentátory, neucelenost logiky, příliš gramatických chyb, nedostatek konkrétních argumentů k tématu, obecné stížnosti na redakci, opakovaní stejných argumentů, falešné jméno nebo e-mailová adresu pro potvrzení komentáře, VÝKŘIK prostřednictvím velkých písmen, nepodložené argumenty a nepravdy, příliš dlouhé příspěvky, a obecně i příspěvky, které k diskuzi nepřidají nic nového.

Proč již není možné příspěvky do diskuzí pod články vkládat přímo?

Timotej.cz

 

Bankovní spojení

Nový účet bez poplatků: 2900316130/2010 Starý účet 267841001/5500 stále platí.

Rubriky

Anketa

Půjdete k volbám?
Ano
95%
 
Ne
3%
 
Ještě nevím
1%
 
(Počet hlasů celkem: 87)