Seznamka
Arcibiskup Georg Gänswein, prefekt Papežského domu a osobní sekretář emeritního papeže Benedikta XVI.
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Ve věku sta let zemřel 25. května 2016 kardinál Loris Francesco Capovilla. Byl nejstarším žijícím kardinálem, důležitější je ovšem to, že sloužil jako sekretář Angela Giuseppeho Roncalliho, papeže Jana XXIII., od doby, kdy byl jmenován benátským patriarchou, po jeho smrt 3. června 1963. Capovillu ustanovil kardinálem na konzistoři v únoru 2014 papež František, poté co na něj Jan Pavel II. a Benedikt XVI. – kteří udělali 231, resp. 93 kardinálů – jaksi zapomněli. Přitom k tomu měli příležitost, především po roce 1995, kdy Capovilla dosáhl věku 80 let, což je věk, kdy kardinálové ztrácejí právo volit papeže, a takové jmenování by tedy bylo s ohledem na volbu bezvýznamné. Přitom by to byl pěkný způsob, jak mu poděkovat za jeho službu obecné církvi, pro niž udržoval naživu vzpomínku na Jana XXIII. a II. vatikánský koncil.
Capovilla, jakožto vykonavatel Roncalliho vůle a sekretář jeho archivu, hrál zásadní roli v tom, že pomáhal zformovat pozdní papežův odkaz. Místo aby žárlivě střežil osobní deníky a jiné Roncalliho písemnosti do chvíle, než čas ukáže, jednal Capovilla podle Roncalliho vůle jakožto historika a nechal je vydat, aby se staly součástí recepce jeho pontifikátu a II. vatikánského koncilu. To se spojilo s jeho úsilím ve vydání Deníku duše již devět měsíců po smrti Jana XXIII. – toto dílo nejen že pomohlo vymezit vnímání spirituality papeže, ale vůbec umožnilo vlnu odborného zájmu o Roncalliho, která odstartovala na začátku 80. let. Capovilla věnoval osobní archiv Pavlu VI., ale až poté, co poskytl fotokopie veškerého jeho obsahu Nadaci Jana XXIII. pro náboženská studia v Boloni, kam mají historici přístup. Práce, kterou zde odvedli, se ukázala jako zásadní pro beatifikaci papeže v roce 2000 a jeho kanonizaci v dubnu 2014. Byl to též nástroj, který nám pomohl poučit se víc o II. vatikánském koncilu (na prvním místě o samotném rozhodnutí koncil svolat) a o pozadí pontifikátu Jana XXIII. Capovilla byl alergický na přeslazené devótní portréty „il papa buono“ a dopisy, deníky a odborné i duchovní texty, které pomáhal vynášet na světlo, měly zásadní vliv na dílo badatelů, jako je můj mentor Giuseppe Alberigo, Alberto Melloni či Giancarlo Zizola. Díky této písemné stopě – která zahrnovala denní záznamy z doby, kdy byl Roncalli teenager v semináři – víme o Janu XXIII. víc než o kterémkoli jiném papeži.
Existuje ale i jiný důležitý důvod, proč pamatovat na Capovillu. Jakožto sekretář papeže, který vystřídal Pia XII., jenž vládl v téměř totální izolaci, měl Capovilla ten delikátní úkol proplouvat tajnostmi římské kurie, v níž mnozí viděli Roncalliho jako nebezpečného a naivního outsidera. Audience a setkání, které vedly k některým z nejzávažnějších rozhodnutí Jana XXIII., byly umožněny právě Capovillou, který překlenul překážky vystavěné kurií. To pomohlo Janu XXIII. dělat to, co Jan XXIII. dělat chtěl. Capovilla nicméně jednal jinak než jeho následníci – jmenovitě sekretáři Jana Pavla II. a Benedikta XVI.
Kardinál Loris Francesco Capovilla
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Jan Pavel II. vyzdvihl svého osobního sekretáře Stanisława Dziwisze mezi episkopát v únoru 1998, kdy jej jmenoval pomocným prefektem papežského domu. Tento úřad byl vytvořen speciálně pro Diwisze, který je jedinou osobou v dějinách římské církve, jež jej zastávala. (Ve stejné době Jan Pavel II. jmenoval amerického preláta Jamese Michaela Harveye prefektem papežského domu.) Jak se zhoršovalo zdraví Jana Pavla II., Diwiszův vliv enormně vzrostl. Jeho vzestup se smrtí Jana Pavla II. neskončil. Diwisz byl jmenován krakovským arcibiskupem již dva měsíce poté a kardinálem za méně než rok. (Mnohem delší text by bylo možné věnovat tomu, jak Diwisz zacházel s dokumenty zanechanými Janem Pavlem II.)
Pak je zde Georg Gänswein, který se připojil k personálu kardinála Josepha Ratzingera v Kongregaci pro nauku víry v roce 1996, stal se poté profesorem kanonického práva na papežské univerzitě Svatého kříže v Římě, zřízené Opus Dei, a byl ustanoven sekretářem Benedikta XVI. v dubnu 2005. V prosinci 2012, jen pár týdnů před oznámením své rezignace, ho Benedikt povýšil mezi episkopát a udělal z něj prefekta papežského domu. Dnes je biskup Gänswein nejviditelnějším členem kruhu kolem emeritního římského biskupa. Minulý týden na sebe zvláště upozornil tvrzením, že rezignace Benedikta XVI. transformovala papežství a vytvořila „rozšířený petrovskou úřad s jedním členem ‚aktivním‘ a druhým ‚kontemplativním‘.“
Jak odlišný je příběh Capovilly? Po smrti Jana XXIII. ho Pavel VI. nechal v římské kurii čtyři roky a vyzdvihl jej mezi episkopát až v roce 1967, ovšem jako běžného diecézního biskupa. Po čtyřech letech v malé a konzervativní diecézi Abruzzo byl ve věku 55 let (pořád dvacet let před hranicí odchodu z biskupské služby) poslán „do exilu“ a určen prelátem mariánského poutního místa v Loretu, kde zůstal do roku 1988. Ale nejde jen o tuto marginalizaci Capovilly v protikladu ke strmé kariéře Diwisze a Gänsweina. Je totiž těžké nevnímat s tím související růst důležitosti „papežského domu“ pro řízení katolické církve a římské kurie v době pontifikátu Jana Pavla II. a Benedikta XVI. Jde o proměnu, která ústí nejen v personalizaci papežského úřadu (což je typické pro všechny pontifikáty od „zmediálnění“ římskokatolické církve v polovině 20. století), ale i ve vznik jistého vnitřního kruhu, „bubliny“, která činí papeže imunního vůči žité zkušenosti církve a dává enormní moc těm, kdo získali důvěru papeže, když je papež vážně nemocný. V tomto smyslu je možné chápat rozhodnutí Benedikta XVI. k rezignaci jako pokus napravit to – nebo přinejmenším se tomu v církvi vyhnout – co viděl, že se dělo kolem Jana Pavla II. během jeho posledních několika let. To ale nedalo bublině prasknout úplně, o čemž svědčí velmi viditelná přítomnost jeho sekretáře a kroužku novinářů, kteří jsou emeritnímu papeži ve vatikánských zdech vždy k dispozici – což je něco, s čím jsme se dříve nikdy nesetkali.
Kardinál Stanisław Dziwisz
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Není dosud zcela jasné, kam se bude reforma Římské kurie ubírat. Co je ale jasnější je to, že s Františkem je konec identifikace papežského úřadu s papežským domem. To byl klíčový aspekt Františkova rozhodnutí přestěhovat se do domu Svaté Marty. Centralizace „papežského domu“ zásadním způsobem změnila fungování papežského sekretariátu – mnohem víc v případě Benedikta XVI. než Jana Pavla II. Jde o část hlubší krize kurie v posledním desetiletí. Teologicky musí být řečeno, že Jan Pavel II. a Benedikt XVI. dělali dojem, že používají biskupské svěcení jako ochranu svých sekretářů. Je to jen další argument proti množení biskupských svěcení pro členy římské kurie.
Z anglického originálu přeložil Martin Bedřich.
Massimo Faggioli - církevní historik, narozen r. 1970 v italské Ferraře. V roce 2002 získal titul PhD po absolvování studia církevní historie na Univerzitě v Turíně. Mezi lety 1996-2008 se podílel na vědecké práci v Nadaci pro náboženské vědy Jana XXIII. v Boloni a od roku 2009 působil na Univerzitě St. Thomas v USA, nyní vyučuje na Univerzitě Villanova ve Filadelfii. Mezi jeho publikace patří: „Vatican II: The Battle for Meaning” (Paulist, 2012); „True Reform: Liturgy and Ecclesiology in Sacrosanctum concilium” (Liturgical, 2012).
