Jsou projekty, skupiny, společenství, zkrátka subjekty, které si zakládají na své nezávislosti nebo o ni alespoň usilují. Co však taková nezávislost vlastně znamená? Každý subjekt činí nějaká rozhodnutí. A na takové rozhodnutí má vliv (kauzálně souvisí) vše možné a je aktuálním zakončením celé řady kauzálních řetězců. Mnoho dalších budoucích událostí takové rozhodnutí ovlivní. Nechci zde zabřednout do otázek determinovanosti a svobody, přestože s nimi otázka nezávislosti souvisí, ale berme to spíše instrumentálně a prakticky. Nezávislost na nějaké skupině jevů či jsoucen znamená, že rozhodnutí nezávislého subjektu nezávisí na kauzálních řetězcích, které od této skupiny vedou. Rozhodnutí – volba nebere jistou skupinu „příčin“ v úvahu, dělá z některých „možných příčin“ „nepříčiny“. Co je tedy možno o takto chápané nezávislosti soudit? Překvapivě mnoho.

1) Nezávislost nemůže být absolutní. Pokud bychom si vědomě odřízli kauzální řetězce všechny, nedostaneme nic jiného, než rozhodnutí čistě náhodné, a o takové může usilovat jedině cvok.

2) Nezávislost nemůže znamenat ani kontrární negaci těch příčin, ale pouze negaci kontradiktorickou. Česky řečeno, pokud někdo píská a já se snažím, aby mé rozhodování bylo na jeho pískání nezávislé, nemohu to udělat tak, že budu skákat opačně, než on píská. To bych jen z jedné závislosti (pozitivní korelace skákání a pískání) udělal závislost jinou (s korelací negativní). Chci-li být nezávislý, nesmí být korelace žádná a tudíž, chca nechca, musím občas skákat v souladu s tím, jak on píská.

3) Nezávislost není vlastnost pozitivní, jak už říká sama etymologie toho slova. Nemůže být absolutní, jak je uvedeno v bodě 1). Nezávislost na nějakém A je tedy vždy závislostí na nějakém jiném B. A závislost na B už můžeme pojmenovat vyloženě pozitivně. Třeba věrností. Věrností nějakým ideálům, nějakým cílům, nějakým etickým normám. Proto soudím, že ten, kdo usiluje o nezávislost, by se měl v první řadě poohlédnout po takových cílech, ideálech a normách (trh idejí je jimi přesycen, nabídka je dostatečná), vybrat si ty správné (pokud tedy vůbec uznává, že nějaké ideje jsou správné a jiné špatné) a snažit se o posilování své věrnosti a oddanosti sobě a svým cílům. Má to jednu praktickou výhodu. Zpytuji-li svou věrnost, stačí mi zkoumat, zda korelace mých rozhodnutí s cíli a ideály je dostatečně pozitivní. Chtěl-li bych zpytovat svou nezávislost, musím dbát na to, aby korelace nebyla ani pozitivní, ani negativní.

4) Paradoxně člověk usilující o dobro není nezávislý na zlu. Musí se velmi ohlížet na to, co je opravdu zlé a musí se toho biblickým termínem ostříhat. Kdo se snaží být na zlu nezávislý, musí ve jménu tohoto cíle zlo občas nutně páchat. Nezávislost se tak může snadno stát nejen jen tak nějakou modlou, ale modlou pěkně krutou a lidožravou.

Na závěr by to chtělo, když jsme na křesťanském webu, nějaký pěkný biblický citát. Co takhle použít celý první žalm? Kdo je tam vlastně ten, který usiluje o nezávislost?
A nebo by to biblický citát raději nechtělo?

Autor je fyzik a předseda Společnosti pro duchovní hudbu