Seznamka
Daniel Kvasnička
Autor: Danielkvasnicka.info
Ano, hlásím se k těm, kteří jsou proklínáni stíny této doby. Čekal jsem, že bratra označovaného hanlivým prvorepublikovým slovem se zastane někdo z jeho bližších kolegů. Ovšem: každá doba má své názorové boje. Nezřídka založené na obchodních zájmech. Před pádem do šílenství nejen krutých slov, ale i krutých činů, je nutné vyvarovat se neřádu v řeči. Tedy zmatení pojmů a násilnosti výrazu.
Vzpomínáme v těchto dnech upálení Mistra Jana z Husince, jehož smrt, jako i smrt jeho mnohých současníků, zůstane trvalým vykřičníkem, který uzavřel a znemožnil dialog. Proč? Protože muži slova přestali rozmlouvat a postrkováni finančními a mocenskými zájmy vymáhali hotová stanoviska: odvoláš či neodvoláš, nic víc.
Bylo to na úrovni národní i mezinárodní. Když se sešel 6. února 1413 Synod v Praze, píše k němu Jan Hus z venkova zoufalé volání, které by mohlo ještě dovolit, aby se neshody vyřešily doma. Navrhuje pravidlo, jež má vyhlásit král i arcibiskup, aby „žádný druhého nekaceřoval anebo bludařem nenazýval, leč by chtěl proti němu blud dokázati nebo kacířství, jak se sluší.“[1] Nic se nevyřešilo. Hus odjel do Kostnice, a už se nevrátil. Píše pak domů 26. června 1415, že sbor koncilních otců odsoudil jeho knihy, aniž by si je mohl přečíst.[2] Krutá realita. Nešlo o rozhovor, šlo o hotová stanoviska.
Katastrofa nesouhlasu
V pohledu na dnešní svět se opět ukazuje, jak málo jsme schopni snést nesouhlas. Jiný názor, než ten náš, je kaceřován a shazován naprosto stejně jako v patnáctém století. Nesouhlas není výzvou k disputaci, ale k útoku. Odpověď nesouvisí s odlišným názorem, ale označuje přímo a hned osobnost nějakým nelibým razítkem. A vážky správnosti svěřujeme veleshromážděním, referendům a všelidové líbivé demokracii. Ostrakismus, hlasování na hliněných střepech bez diskuse a zvažování, byl nástrojem davu, i když se dnes oslavuje jako výkvět demokracie. Namísto toho je třeba odvracet katastrofu tím, že přivítáme možnost hovořit a rokovat. Debatu pak povedeme na patřičné úrovni svobodného dialogu, v níž jeden druhému naslouchá.
Mediální rychločtení
Potřebujeme čas pro rozhovor. To by se ale nesměly číst jen nadpisy a hesla. Projevy by se nesměly začínat lísáním řečníků, kteří mluví o nízkých platech a špatných dobách. Veřejné tábory by nesměly mít dopředu připravenou režii s tazateli, kteří řečníkům nahrávají, a moderátory, kteří nahrávku akcelerují. Jde jen o obchod s mocí a vlivem. Dramatické zápisy Husova konce v Kostnici zmiňují, že se král Zikmund stáhl z koncilního města na druhý břeh Bodamského jezera a půl měsíce čekal. To už šlo mimo Husa, jemu bylo jasno. Ale peníze a úvěry, které biskup Jan Železný přivezl do Kostnice a v Kostnici nadělal, musely být utraceny a musely vynést své úroky.[3]
Socha mistra Jana Husa v Praze na Zbraslavi
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Namísto toho, aby se podporovalo vzdělání a diskuse, podporoval se obyčejný zisk a podporuje se i dnes. K tomu v podobné logice citace nynějšího bankéře: „Vzdělávací sytém v Británii řediteli Credit Suisse Tidjanemu Thiamovi částečně připomíná ten, který zná z Pobřeží slonoviny odkud finančník pochází a kde zastával i křeslo ministra.“ Thiam tvrdí „Odchod Británie z Evropské unie je tak důsledkem nízké investice do vzdělání a vysoké nerovnosti…“
Přepisování skutečnosti podle času a potřeby
Ještě jedna citace, která popisuje současné zacházení s rozhovorem, je ze serveru Médiář. Když v rozhovoru pro tento server slyším slova generálního ředitele Českého rozhlasu, nerozumím jim. Říká: „Vyhlásil jsem nulový pardon aktivistické žurnalistice. Máme posluchači nabídnout širokou paletu názorů, nemoralizovat a nechat lidi vybrat. Nikoho nepoškozovat, nikomu nepomáhat.“ Ve vší úctě se ptám: Co když je jednou ze stran dialogu ověřitelný argument. Má proti němu být za každou cenu postaven protiargument, který nelze dohledat a ověřit? Má se považovat za stejně platný? Postavíme-li Krista, je slušné postavit proti němu i ďábla v božském hávu? Nebo má stát každý zvlášť a nesrovnatelně? Jak si má člověk vybrat? Pan René Zavoral hned vzápětí v citovaném rozhovoru zaútočí na kolegy na ČRo Plus a říká: „Nemohu se vyhnout dojmu, že už dopředu budu znát jejich názor,“ a prohlašuje to za slabost a nevhodnost novinářů z rozhlasu. S nulovým pardonem je to konec publicistice, ve které člověk smí říkat to, co si myslí, a hájit to. Je mi tisíckrát milejší čitelný protivník s odlišným názorem, než vyladěná a bezpohlavní nejistota.
Stejně tak vytrvale přepisujeme dějiny. Jiráskova hodnocení jsou dnes synonymem úpadku, s Husem to bylo kdovíjak, prvorepubliková nechuť k náboženství a zmatky v české identitě se nekomentují. Zato se nekriticky velebí baroko stylem jak z minulého režimu a zatracuje se husitská revoluce, kterou nekriticky minulý režim zneužíval. Přičemž o všem se mají vést diskuse a vše má být tématem bádání a hledání. A k tomu jsou třeba odlišné názory a dohledávání skutečností.
Naposled se vrátím k Husovi a jeho současníkům. F. M. Bartoš popisuje[4] koncilní dekret z Kostnice, kterým se dává M. Jakoubkovi ze Stříbra a Čechům odpověď na úvahy o přijímání z kalicha, tedy podobojí. Dekret byl vyhlášen 15. června 1415 ve slavnostní schůzi koncilu, jíž uvedla mše sloužená litomyšlským biskupem Janem Železným. Argument pro odmítnutí je jasný: Kristus podal i kalich. Prvotní církev podávala z kalicha. Avšak „církev z rozumných důvodů omezila přijímání z kalicha pouze na kněží a tento nový řád nabyl tím povahy zákona. Kdo se mu vzepře, je kacíř!“ Tím debata končí. My jsme si prostě přepsali Krista a nebudeme o tom debatovat. Dnes už je to jinak a o společném přijímání ze Stolu Páně se hovoří, protože podle některých právě jím ekuména začíná. Alespoň něco.
Daniel Kvasnička je kazatel Církve bratrské v Litomyšli, fotograf a publicista.
[1] Synodu Pražskému, List 35., únor 1413, Listy Husovy vydané 1901 v Comeniu, Praha
[2] Věrným Čechům, List 91. ze dne 26. června 1415: „Neb v sboru sú byli Vlaši, Francouzi, Engliši, Ispani i Němci i jiných jazykóv; jedné ačby jim rozuměl Jan, biskup Litomyšlský, jenž jest tu byl, a jiní Čechové nabadači s kapitolú Pražskú a Vyšehradskú, od nichž pošlo jest pohaněnie pravdy Božie a našie země Českej…“
[3] F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Jan Laichter 1947, str. 440
[4] F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, Jan Laichter 1947, Str. 437
