Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Milada Vigerova / Unsplash.com
Před časem jsem slyšel vyprávění o jisté letniční křesťance, která na smrtelném loži, nevnímaje už příliš realitu, ještě občas procitla, a se slovy: „Ježíši, Ježíši, miluji tě!“ opět upadla do agónie. Tak se to alespoň událo podle vypravěče, který chtěl na příběhu demonstrovat ideál, ke kterému je žádoucí směřovat. Přiznám se, že můj první pocit z příběhu by se dal popsat slovy o tom, že ona žena musela mít takříkajíc „vymytý mozek“. Jsa však sám letničním křesťanem, rychle jsem se tehdy zastyděl. Ta žena měla totiž cosi, po čem jsem přece toužil. A toužím stále. Víru, která nemá jen intelektuální ráz, ale která je pro člověka „srdeční záležitostí“. Obdobný pocit skepse, ba i pohoršení, mě občas přepadne, když jsem svědkem obzvlášť entuziastických chvalozpěvů (nejsou-li samozřejmě součástí černošského gospelu, kde se to jaksi lépe toleruje). Nevypovídají totiž podobná svědectví více o manipulaci (či o změněném stavu vědomí) než o přirozenosti?
Téma přirozeného a změněného stavu vědomí je zatíženo nemalým zmatením pojmů. Předně je potřeba říct, že většina podobných výjevů vskutku o emoční manipulaci vypovídá, nebo (alespoň minimálně) si tyto výjevy takto vnitřně interpretujeme, ačkoliv to nutně neznamená, že záměr původce zdroje byl manipulativní.
Celá věc je však (nejen) v naší západní kultuře chápána příliš evolučně, a v posledku vlastně iracionálně. Vypovídá snad každá radost, entuziasmus, nadšení či prožitek lásky o změněném (tedy nepřirozeném) stavu vědomí, a také o manipulaci (ať už druhými nebo vlastním navozením)? Není to spíše tak, že emoce jsou přirozenou součástí osobnosti člověka? Srovnáme-li se ale se zvířaty, ta jsou jaksi normální bez projevů – řekněme – smyslových či mimických anomálií, jednoduše tehdy, když se pohybují ve svém přirozeném ekologickém biotopu. Umírající zvíře zpravidla trpí zejména na biologické úrovni (stěží může zakoušet vědomí Ježíšovy blízkosti, která by v něm povzbuzovala hrdinský postoj k utrpení). Zvíře ve změněném stavu vědomí je čímsi nepatřičným. A vzhledem k tomu, že zvíře patrně nemá duchovní podstatu (pravděpodobně neuvažuje o smyslu života, dlouhodobém plánování či věčnosti), lze změněný stav vědomí u zvířete zřejmě navodit pouze nelegitimními stimuly (alkoholem, drogou, možná i některými emočními stimuly). K této bipolaritě uvažování pak sklouzává i evoluční psychologie člověka: bez stimulů je člověk „normálním“ (z hlediska hladiny hormonů), přehnané stimuly mu vymývají mozek. Nic mezi tím.
Nezpochybňuji, že sebemanipulace i brainwashing jsou čímsi škodlivým a nebezpečným, ba co více, podprahově jsme neustále manipulováni ideově podmíněným paradigmatem, které si spoluutváříme. Neustále nasáváme názory a hodnoty, které nejsou zcela objektivní, nejdou ke kořeni věci, a nevyplývají z poctivého přístupu k sobě samým a ke světu. Do značné míry si toho nejsme vůbec vědomi. Faktem také zůstává, že převážná většina pokusů o explicitní emočně-myšlenkovou manipulaci touto manipulací vskutku je: vzpomeňme na charismatické politiky a kazatele, na jógu smíchu či na rozličné motivační sekty. Přesto mám za to, že svoboda dopřání si euforického stavu plynoucího z vnitřního osvícení není nutně něčím nelegitimním. Je dost možné, že zmíněná žena z úvodu článku toho byla krásným důkazem (což však s jistotou ví jen Bůh).
Oprostíme-li se tedy od (jindy samozřejmě potřebných) úvah o nebezpečí brainwashingu, můžeme se více zamyslet nad autentickou přirozeností člověka, se svými emocemi, hledáním smyslu, a bytostné potřeby změněné stavy vědomí ve správném kontextu občas zakoušet. Klíčovým problémem evolučního pohledu je totiž něco, co lze nazvat „deprivačním modelem ekosystému“. Zvíře (i člověk bez ducha) se neustále dožaduje naplnění svých potřeb na úkor okolí. To se projevuje v potravinovém řetězci (jeho masožravé části) a v evolučním krédu, že totiž „silnější vyhrává“. Starozákonní Přísloví Šalamounova nás však učí: „Odpadlík se sytí svými cestami, kdežto člověk dobrý tím, co je mu dáno.“
Je proto smutné, že v západní sekularizované společnosti slýcháme častěji o zneužití emocí než o povzbuzování se ku „zdravým“ změnám stavu vědomí. Jinak řečeno, člověk „hnije“ ve svém přirozeném pohodlí, namísto toho, aby udržoval sám sebe bdělým. Bible se naopak nezdráhá vybízet nás a naléhat slovy: „Stále se radujte!“ Osobně si nemyslím, že tím Písmo vyzývá k sebemanipulaci, tak jak ji v extrémní formě známe ze zmiňované jógy smíchu. Spíše jde o radost jako přirozený důsledek řádného a zodpovědného života. A snad i radost jako projev volního rozhodnutí, je-li doprovázeno připomínáním si životodárného duchovního poznání. Také mezi křesťany je nicméně jen málo těch, kteří zakoušejí euforii jako přirozený důsledek své víry. Samozřejmě tím nechci nikoho vybízet, aby euforii vyhledával, jako by snad tato byla cílem a motivem samotné křesťanské víry. Je (či měla by být) spíše přirozeným vedlejším důsledkem zbožnosti.
Pokusil bych se tedy na závěr navrhnout jinou typologii: za základní stav vědomí (prazákladní, archetypální) považujme vědomí schopnosti (či spíše uschopnění) milovat. Bible to říká na některých místech prostě („Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí!“), jindy ostře („Kdo nemiluje Pána, ať je proklet!“). A změněným stavem vědomí (v negativním slova smyslu) budiž pojmenovány rozličné deviace od tohoto ideálu, včetně otupělosti, brainwashingu, ale i redukcionismu na pouhou zvířecí smyslovost.
Nemylme se: některé životní situace (zvláště schopnost unést bolest a smrt) nejsou řešitelné vlastními omezenými zdroji, (jakkoliv si můžeme brainwashingem situaci někdy ulehčit). Na to je člověk příliš křehkým tvorem.
