Aktuální polemika o liturgii: Robert Sarah – Andrea Grillo

Kardinál Robert Sarah
Autor: Wikipedia.org / François-Régis Salefran / Creative commons

V létě roku 2015 proběhla v italských médiích polemika mezi kardinálem Robertem Sarahem, prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, a profesorem liturgiky Andreou Grillem. Aktuálnost a živost, ba bouřlivost výměny názorů mezi oběma představiteli myšlení o liturgii, jedním reprezentujícím kurii, druhým reprezentujícím akademickou teologii, je pěknou ukázkou toho, jak je možné se tímto tématem v současnosti zabývat. Předkládáme čtenářům tento diskurz o liturgii bez hodnotících znamínek a dodatečné analýzy problému jako dokument doby a podnět k vlastnímu uvažování.

Robert Sarah: Tichá činnost srdce[1]

Začneme konečně padesát let po její promulgaci papežem Pavlem VI. číst konstituci II. vatikánského koncilu o posvátné liturgii? Sacrosanctum Concilium není popravdě prostým výčtem „receptů“ reforem, ale skutečnou „magnou chartou“ každé liturgické činnosti. Ekumenický koncil nám jejím prostřednictvím nabízí magisteriální metodickou přednášku. Koncil se skutečně nestaví k liturgii pouze z disciplinárního a vnějšího hlediska. Chce kontemplovat to, co je liturgie ve své podstatě. Praxe církve se vždy odvíjí od toho, co přijímá a kontempluje ve zjevení. Pastoraci nelze oddělit od nauky. V církvi je „činnost zaměřena ke kontemplaci“ (srov. SC 2). Koncilní konstituce nás zve k tomu, abychom znovu objevili trojiční původ veškeré liturgické činnosti. Vždyť koncil stanovuje kontinuitu mezi posláním Krista Vykupitele a liturgickým posláním církve. „Jako Otec poslal Krista, tak Kristus poslal apoštoly“, aby „obětí a svátostmi, které jsou ohniskem všeho liturgického života“, uskutečňovali „dílo spásy“ (srov. SC 6). Konat liturgii proto neznamená nic jiného než konat dílo Kristovo. Liturgie je ve své podstatě actio Christi, „dílo vykoupení lidstva a dokonalé oslavy Boha“ (SC 5). On je velekněz, vlastní podmět a ten, kdo liturgii skutečně koná (srov. SC 7). Není-li tento životní princip přijat ve víře, riskujeme, že z liturgie uděláme dílo lidské, při němž společenství oslavuje sebe samo. Vlastní dílo církve naopak spočívá v tom, že vstupuje do Kristovy činnosti, v tom, že se hlásí k  dílu, k němuž Kristus přijal poslání od Otce. Proto nám byla dána „plnost bohopocty“, aby „jeho lidství, sjednocené s osobou Slova, bylo nástrojem naší spásy“ (SC 5).

Církev, tělo Kristovo, se tedy sama musí stávat nástojem v rukou Slova. To je poslední význam klíčového pojmu koncilní konstituce – participatio actuosa. Taková účast spočívá v tom, že se církev stává nástrojem Krista-kněze, aby mohla mít účast na jeho trojičním poslání. Církev se aktivně účastní liturgického díla Kristova, nakolik je jeho nástrojem. V tomto smyslu se užívání pojmu „celebrující společenství“ neobejde bez dvojznačností a vyžaduje pozornost (srov. instrukce Redemptoris sacramentum, 42). Participatio actuosa proto nemůže být chápána jako nutnost něco dělat. V tomto bodě bylo učení koncilu často deformováno. Jedná se namísto toho o to, aby se nás Kristus zmocnil a připojil ke své oběti. Liturgické participatio je proto nutné chápat jako milost Krista, který „vždycky k sobě přidružuje církev“ (SC 7). Kněz se proto musí stávat tímto nástrojem, který nechává prosvítat Krista.

Jak nedávno připomněl papež František, celebrant není představitel nějakého spektáklu, nemá hledat sympatie u shromáždění a stavět se před něj jako jeho hlavní mluvčí. Vstoupit do ducha koncilu znamená naopak přestat být a odmítat být centrem pozornosti. Koncilní konstituci oproti tomu – jak občas někteří tvrdili – odpovídá a je velice vhodné, aby se během úkonu kajícnosti, zpěvu Gloria, modliteb a eucharistické modlitby všichni, kněz i věřící, obraceli směrem k východu, a tak vyjádřili svou vůli účastnit se bohoslužby a díla vykoupení, které dokonal Kristus. Takový způsob by mohl být vhodně uváděn v život v katedrálách, kde má být liturgický život příkladný (srov. SC 41). Abychom si rozumněli, existují jiné části mše, při nichž kněz, jednající in persona Christi capitis, vstupuje do snubního dialogu se shromážděním. Ale takový postoj čelem k sobě nemá jiný smysl než přivádět k setkání s Bohem tváří v tvář, který se prostřednictvím milosti Ducha stane srdci srdcem. Koncil tak nabízí jiné prostředky, které mají napomoci účasti: „recitování aklamací a odpovědí a zpěv žalmů, antifon a písní, gesta a tělesné postoje.“ (SC 30) Příliš rychlé, a především příliš lidské čtení vedlo k závěru, že je třeba učinit vše pro to, aby věřící byli neustále zaměstnáni. Současná západní mentalita, utvářená technikou a fascinovaná médii, chtěla z liturgie učinit pomůcku účinné a působivé pedagogiky. V tomto duchu se někteří snažili slavení učinit příležitostí k setkání. Liturgičtí aktéři, motivovaní pastoračními důvody, se někdy z didaktických důvodů snaží zavádět do liturgického slavení profánní a spektakulární prvky. Copak nesledujeme, jak se množí různá svědectví, vítaná na scéně potleskem? Někteří věří, že tak napomáhají účasti věřících, zatímco fakticky redukují liturgii na lidskou hru. „Ticho není ctností. Hluk není hříchem. Pravda,“ říká Thomas Merton, „ale vřava a zmatek a neustálý hluk moderní společnosti“ – a určité eucharistické liturgie v Africe – „jsou výrazem atmosféry jejích největších hříchů – její bezbožnosti, jejího zoufalství. Svět propagandy, nekonečných sporů, spílání, kritizování, nebo prostě tlachání je světem, který nemá nic, pro co by stálo za to žít. Mše bude hlučná a zmatená. Každá modlitba se stane vnějším i vnitřním hlukem.“[2] Skutečně riskujeme, že nenecháme v našich slaveních žádné místo Bohu. Ocitáme se v pokušení Hebrejců na poušti. Ti se snažili přizpůsobit bohoslužbu sobě na míru, a nezapomínejme, že se nakonec poklonili před modlou zlatého telete. Měli bychom začít naslouchat koncilu. Liturgie je „především prokazování úcty Boží velebnosti“ (SC 33). Pedagogickou hodnotu má v té míře, nakolik je zcela zaměřena k Boží oslavě a k bohoslužbě. Liturgie nás skutečně přivádí do přítomnosti božské transcendence. Opravdová účast znamená obnovit v sobě „údiv“, jehož si velice vážil sv. Jan Pavel II. (srov. Ecclesia de Eucharistia, 6). Tento posvátný údiv, tato radostná bázeň požaduje naše ztišení před božským majestátem. Často se zapomíná, že posvátné mlčení je jedním z prostředků, které podle koncilu napomáhají účasti. Je-li liturgie dílem Kristovým, je opravdu nezbytné, aby je celebrant uváděl vlastními komentáři? Nesmí se zapomínat, že i když misál podobný vstup dovoluje, nesmí se stát profánní a lidskou promluvou, více či méně zevrubným komentářem k současné situaci nebo světským pozdravem přítomných osob, ale co nejkratší výzvou ke vstupu do tajemství (srov. Všeobecné pokyny k Římskému misálu, č. 50).

Co se homilie týká, i ta je liturgickým úkonem podléhajícím vlastním pravidlům. Participatio actuosa, aktivní účast na Kristově díle předpokládá, že člověk opouští profánní svět, aby vstoupil do „činnosti vynikajícím způsobem posvátné“ (SC 7). Však „s jistou arogancí předstíráme, že zůstáváme na rovině lidského, abychom mohli vstoupit do roviny božské“.[3] V takovém smyslu je zavrženíhodné, že presbytář našich kostelů není místo striktně vyhrazené bohoslužbě, ale že sem lidé vstupují v profánním oblečení, že posvátný prostor není jasně architektonicky vymezený. Neboť jak učí koncil, Kristus je přítomný ve svém slově, když se hlásá, a proto je stejně tak zhoubné, že lektoři nemají odpovídající oblečení, které by ukazovalo, že se nepronášejí slova lidská, ale slovo Boží. Liturgie je skutečnost zásadně mystická a kontemplativní, a v důsledku toho uniká naší lidské činnosti. I participatio je Boží milostí. Proto z naší strany očekává otevření se slavenému tajemství. Konstituce tak doporučuje plné porozumění obřadům (srov. SC 34) a současně předepisuje, „aby věřící dovedli spolu recitovat nebo zpívat také latinsky části mešního řádu, které jim přísluší“ (SC 54). Ve skutečnosti není porozumění obřadům dílem lidského rozumu ponechaného sobě samému, rozumu schopnému pochopit cokoli, pojmout cokoli, zmocnit se všeho. Porozumění posvátným obřadům přísluší sensui fidei, jenž vykonává živoucí víru prostřednictvím symbolu a který harmonicky poznává více než jen konceptuálně. Toto pochopení předpokládá, že se člověk přibližuje k tajemství s pokorou. Ale budeme mít odvahu koncil následovat až sem? Podobná četba osvícená vírou je však zásadní pro evangelizaci. Však „těm, kdo jsou mimo církev, liturgie ukazuje církev jako znamení vyzdvižené mezi národy. Pod ní se mají vjedno shromáždit rozptýlené Boží děti, dokud nebude jeden ovčinec a jeden pastýř.“ (SC 2) Liturgie musí přestat být místem neposlušnosti k předpisům církve. Konkrétněji, nemůže být příležitostí k rozdělení mezi křesťany. Dialektické způsoby četby konstituce Sacrosactum Concilium, různé hermeneutiky diskontinuity v tom či onom smyslu nejsou plodem ducha víry. Koncil se nechtěl rozejít s liturgickými formami zdědenými z tradice, ale chtěl je prohloubit. Konstituce stanoví, že „nové formy mají organicky vyrůstat z forem, které již existují“ (SC 23). V tomto smyslu je nezbytné, aby ti, kteří při celebraci používají usus antiquior, tak činili bez ducha opozice, a tedy v duchu konstituce Sacrosanctum Concilium. Stejně tak by ale bylo pochybené považovat mimořádnou formu římského ritu za cosi, co pochází z nějaké jiné liturgie, která není reformovanou liturgií. Bylo by také žádoucí připojit jako přílohu k příštímu vydání misálu úkon kajícnosti a offertorium podle usus antiquior s úmyslem zdůraznit, že obě liturgické formy se navzájem osvětlují, a to v kontinuitě a bez opozice. Budeme-li žít v takovém duchu, liturgie přestane být místem rivality a kritiky, a budeme se tak konečně moci účastnit oné liturgie, která se „slaví ve svatém městě Jeruzalémě, k němuž směřujeme jako poutníci; tam sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku“ (SC 8).

Andrea Grillo: Koncilní analfabetismus kardinála Saraha. Čtyři otázky teologa položené prefektovi[4]

Po nešťastném rozhovoru z minulého března – který vzbudil více než jen podivení a kterému jsem již věnoval post na tomto blogu[5] – ejhle, prefekt Sarah znovu přichází s vyjádřením na delikátní téma vztahu mezi II. vatikánským koncilem a liturgií. Potvrzuje bohužel svou odzbrojující lehkovážnost v analýze i úsudku, na základě čehož musí teolog důkladně ukázat na všechny problémy a mezery a pustit se do kritiky vycházející z požadavku jeho vlastní profesionální funkce, která je proto cenná pro církev, jež se chce vyhnout tomu, aby hovořila stále jen o sobě.

Před několika lety jsem položil několik otázek tehdejšímu magistru papežských ceremonií, Guidu Marinimu, který se odvážil na kluzký terén „reformy reformy“, a to za pomoci příliš slabých a protiřečících si argumentů. Dnes znovu pokládám své otázky prefektu Sarahovi, a to kvůli jeho příliš ukvapeným a nepřesným tvrzením. To proto, abych napomohl církevní reflexi liturgie, která naivně neopakuje – a s charizmatem „autority“ – známá tradicionalistická témata, jež jsou jak nepravdivá, tak nepodložená. Proto nabízím své čtyři otázky, které odpovídají čtyřem „falešným notám“ obsaženým v textu, který se objevil v Osservatore Romanoze 12. června tohoto roku.

1. Strach z celebrujícího společenství

Především se ptám: jak se vůbec může stát, že má prefekt Kongregace pro bohoslužbu strach z „celebrujícího společenství“? Nemělo by být primárním úkolem takového služebníka církve, jakým je prefekt pro bohoslužbu, povzbuzovat, jak jen to je možné, aby společenství „konečně celebrovala“, byla schopná slavit, a to s chutí slavit, aby tato společenství byla povzbuzována a oživována svými liturgickými slaveními?

Ono tomu tak ale není. V souladu se zlozvykem převzatým v posledních dvou desetiletích se zdá, že prefekt pro bohoslužbu, aby prefektem vůbec mohl dále být, musí stát na stráži, on sám i druzí, před celebrujícími společenstvími. Čemu je ale třeba učinit přítrž, je to, že si prefekt, který chce takovému pokušení podlehnout, dovolí označit za svůj „pramen“ II. vatikánský koncil. A ono to, pane kardinále, skutečně není dovoleno: i když nosíte rudý šat, nemůžete si dovolit interpretovat Sacrosanctum Concilium na základě Redemptionis sacramentum. Namísto toho byste se měl pokusit o pravý opak: pokusit se ve světle velikého koncilního textu ospravedlnit bázlivá slova, která by ráda omezila „slavení celým společenstvím“. Viděl byste hned nepřekonatelnou propast mezi výší textu konstituce z roku 1963 a ničemností textu instrukce z roku 2004. Nerozvážná pasáž, kde tomuto menšímu textu dáváte důvěru, že se může stát „pravou“ hermeneutikou koncilu, se velice podobá pokusu těch, kteří se snažili v průběhu roku víry přisoudit větší hermeneutickou autoritu Kodexu kanonického práva než koncilu. Právě takovými malichernými pokusy se byrokrati snaží o to, aby se svět (a církev) staly jakousi muzejní kartotékou. Prosím vás, pane prefekte, odolávejte pokušení chtít se připodobňovat, a to už od prvních měsíců ve službě, sterilnímu pedantství takových byrokratů, kteří se bojí skutečných „pozdravení pokoje“ nebo se brání „konečně smysluplným překladům“.

2. Mediator Dei, nebo Sacrosanctum Concilium?

Z vašeho textu by se mohlo zdát, že v jeho centru stojí skutečný zájem o „koncilní text“. Ale ptám se sebe i vás: opravdu jste měl v rukou správnou knihu? Díval jste se na obálku? Je tam opravdu napsáno Sacrosanctum Concilium, nebo spíše čtete z Mediator Dei? Jistě, mnoho věcí je podobných. Ale právě v jednom bodě – a to zcela rozhodném – nový text otevírá novou cestu, zatímco starý text zůstává na rovině „uzavřeného“ horizontu, a to nenapravitelně. Nikoli náhodou se onen dokument, který citujete s takovou naivitou, totiž Redemptionis sacramentum, stále znovu a otevřeně vrací k Mediator Dei na úkor velkých a nových intuicí přítomných v SC. Jak se můžete jako prefekt kongregace dopustit tak závažného přehlédnutí? „Novost“ SC spočívá právě v konceptu „aktivní účasti“ a v orientaci znovuobjevení „liturgie“ na tuto zásadní myšlenku, kterou Mediator Dei ještě nevypracoval. Jinak řečeno: pro SC jsou „obřady a modlitby“ jazykem celé církve. Proto si toužebně přeje, abychom prostřednictvím „reformy obřadů“ mohli dojít ke „společenstvím slavícím liturgii“. Prefekt, který se takových společenství obává, se nevyhnutelně schovává za hranice Mediator Dei a nedokáže docenit skutečný význam SC. Jak je možné, že taková „negace SC“ může přijít právě od prefekta kongregace? A jak je možné, že taková negace dosáhne svého vrcholu, když prefekt – zároveň naivně i provokativně – navrhuje „připojit“ k pokoncilnímu Římskému misálu úkon kajícnosti a offertorium podle starého obřadu? Jakou úroveň nepochopení a zbytečné provokace chce ukázat náš pan kardinál? Pomyslete, že máte co do činění se světem budižkničemů, připravených cedit každou mouchu, ale spolknout přitom svého skvělého velblouda, když jim ho nabízí kardinál? Copak věříte, že „necelebrující společenství“ by na to byla lépe připravena?

Prof. Andrea Grillo
Autor: atriodeigentili.wordpress.com

3. Liturgický mír jako záminka pro podporu těch, kdo válčí

Znovu vychází najevo, a to i v tomto posledním textu prefekta Saraha, falešné uvažování vytažené z klobouku diplomatů. „Je třeba usilovat o mír, nikoli o válku.“ Jistě, oba souhlasíme. Ale co se tím „liturgickým mírem“ míní? Má to znamenat „anarchii“ chráněnou shora? Ve skutečnosti se nejedná o mír, ale o „protekci“ těch, kteří si nechtějí hrát s ostatními. Po roce 2007 bylo shora rozhodnuto, že „mír“ znamená „najít pravidla“ pro ty, kteří nechtějí hrát podle II. vatikánského koncilu. To může dávat smysl v římské kurii, kde se nachází víc než jeden takový „odpůrce“. A možná právě v kurii může být takový „odpustek“ zdrojem míru. Jde ale o mír „v kurii“, rozumějme si, tedy na místě maximální indiference! Ale „jinde“, pane prefekte – vy, který máte notnou mezinárodní zkušenost –, jak si myslíte, že „souhlasit z beztrestností toho, kdo nechce hrát“ může přinášet pokoj? Taková volba, možná prozíravá v rámci římské kurie, je naprosto slepá, aplikuje-li se na národní církve a na církev všeobecnou. Rodí pouze anarchii, společně se svévolí kardinála, který jezdí v mercedesu společně se svým skvělým doprovodem, s tolika chocholatými karabiníky, a podle svého přání celebruje důsledně jen ve starém ritu. Nechoval se tak také „malý Ratzinger“, váš předchůdce? Nechoval se tak i kdysi veliký Burke? A vy, právě vy byste snad chtěl, aby takové zneužívání bylo bráno za vzor? Jistě, chápu, že tyto liturgické formy vám dávají dostatek záruk, že neprobudí žádné „společenství slavící liturgii“, ale nezdá se vám to na nastolení „liturgického míru“ trochu málo? Myslím, že vy, který pocházíte z kontinentu tolik poznamenaného válkou, byste měl užívat slovo „mír“ v kontextu a významu rozhodně méně „salonním“. Ledaže byste chtěl omezit své poslání pouze na cosi salonního.

4. Proč citovat Františka chybně?

Na jistém místě vašeho textu jsem sebou trhnul. Citujete papeže Františka. A musel jsem se zaradovat z odvahy, s níž jste se odvážil číst Františkovy texty, abyste tam našel podporu pro svůj liturgický diskurz. Zdá se mi, že právě papež František povzbudil různé biskupy a kardinály, ať nezneužívají jeho slov a „myslí vlastními slovy“. Citoval jste Františka, když varuje před liturgií „redukovanou na spektákl“. Ale vy v poměrně nejasné pasáži textu podle všeho tvrdíte, že František chtěl ukázat prstem na „kněžské strhávání pozornosti na sebe“ a „spektakularizaci kultu“, jako by se jednalo o plody chybné interpretace II. vatikánského koncilu. A já se vás ale ptám: nepomyslel jste nikdy na to, že „kněžské/biskupské strhávání pozornosti na sebe“ je pouze plodem toho, že v nové církvi, k níž koncil otevřel cestu, přežívá pohled na liturgii jako na pouhý „úkon kněze“? Nebylo by snadné připustit, že u kořenů tohoto překroucení nestojí požadavky slavícího společenství, ale spíše nevyvážená četba jediného subjektu, který koná in persona Christi? Problémem není společenství slavící liturgii, ale myšlenka, že celebruje „jen jeden“ – takový pohled nenapravitelně mění a překrucuje vše.

Proto mi, pane kardinále, váš článek v Osservatore Romano ze 12. června připadá co do stylu jako další těžký prohřešek nikoli váš, ale úřadu prefekta Kongregace pro bohoslužbu. Prefekt, který chce opravdu sloužit autentické aktualizaci II. vatikánského koncilu, by nikdy nenapsal ani řádek z toho, co se tam s vaším připojeným podpisem objevilo. Jedná se o závažnou skutečnost. A o té teolog, který chce sloužit církvi, nemůže nikdy a v žádném případě mlčet.

Robert Sarah: Nesmírná dobra II. vatikánského koncilu[6]

Již podruhé během několika měsíců prof. Andrea Grillo napsal na svůj blog na mou adresu nepříliš lichotivá slova. Ve svém příspěvku z 6. března mě již od nadpisu obviňoval z toho, že „znetvořuji II. vatikánský koncil“. V textu pak komentoval pasáž z jednoho mého rozhovoru a hovořil o „logickém a pastorálním monstru“ s tím, že se svými slovy zesměšňuji, snažím se o „mystifikaci“ a dopouštím se „nenapravitelného omylu“, nemluvě o zbytku textu. Ke konci mě pak obviňuje z odkazování na sebe samého, což správně stigmatizuje papež František, a přirovnal mě k „oněm exponentům kurie, kteří ztratili smysl pro realitu a skutečný kontakt s živými společenstvími“, k těm, kteří „stále žijí v kuriálních úřadech (…), představují si, co církev není, a přehlížejí, co církev je“. Nebudu komentovat ostatní výrazy, ale k těm posledně citovaným chci připomenout, že jsem byl vysvěcen na kněze roku 1969 a deset let poté na biskupa. Od roku 1979 do roku 2001 jsem byl biskupem v rodné Guineji, kde jsem byl v kontaktu s běžným pastoračním životem i mnoha „mimořádnými“ situacemi. Teprve roku 2001 jsem se dostal do kurie. Věřím, že mohu říci, že tak trochu vím, „co je církev zač“. Nemohu garantovat, že totéž platí pro všechny akademické pracovníky, byť většina z nich dokáže studium a život církve harmonicky spojovat.

Druhý post mi prof. Grillo věnoval 16. června. Nese úžasný název „Koncilní analfabetismus kardinála Saraha“. V něm mě liturgista kritizuje za článek, který jsem zveřejnil v Osservatore Romano 12. června 2015 a jenž nesl název „Tichá činnost srdce“.

Při četbě názvu postu prof. Grilla jsem si musel začít dělat starosti: jsem opravdu co do koncilu anebo přinejmenším ohledně jeho liturgické nauky analfabet? Kdyby tomu tak bylo, bylo by to vážné a musel bych ihned zjednat nápravu a začít chodit do „koncilní školy“ k nějakému specialistovi na soukromé hodiny!

Nakonec mi ale přinesly útěchu dvě reflexe. První, k níž se brzy vrátím, je, že obvinění ze strany prof. Grilla nejsou ospravedlněna na základě skutečného obsahu mého článku. Druhá útěcha spočívá v tom, že jsem-li analfabet, nacházím se v dobré společnosti, protože můj výklad Sacrosanctum Concilium odpovídá interpretaci mnoha jiných autorů nemalého významu, z nichž někteří patří mezi ty nejvýznamnější. A co je ještě důležitější, má interpretace se pokouší číst koncil ve světle pokoncilního magisteria.

Ale uvažme, aspoň krátce a bez zabíhání do detailů, co prof. Grillo píše o mém článku, byť bych – abych pravdu řekl – měl říci: to, co píše o mně. Autor tvrdí, že mi chce položit čtyři otázky, i když mě ve skutečnosti usazuje na lavici obžalovaných, kde musím strpět obvinění, na jehož konci mě čeká, jak se dalo od začátku čekat, tvrdý a jednoznačný rozsudek.

Navíc i jednotlivá obvinění se redukují na jediné, které se opakuje v textu vícekrát: podle prof. Grilla je mým těžkým proviněním fakt, že cituji Redemptionis sacramentum čl. 42, kde dokument upozorňuje, že je třeba používat výrazu „celebrující společenství“. Vyhnu se tomu, abych znovu dokládal nevhodnost jazyka užitého na mou adresu, a to především v prvním z obou postů. Přidržím se podstatného a upozorním prof. Grilla, že Redemptionis sacramentum je citováno jedinkrát, zatímco Sacrosanctum Conciliumtřináctkrát.

A nehovoří jen čísla, i tématu výrazu „celebrující společenství“ se text dotýká jedinkrát, a vůbec nepředstavuje ústřední bod mého článku, ale pouze určitou aplikaci uvnitř mnohem širšího diskurzu. Na druhé straně je jasné, že souhlasím s oním upřesněním, které instrukce nabízí, zatímco je stejně nabíledni, že s ní prof. Grillo nesouhlasí.

Ale ospravedlňuje tento rozdíl našich pohledů typ příspěvku, který publikoval? Profesor říká, že má hermeneutika koncilu je naprosto mylná a že jsem spíše než konstituci II. vatikánského koncilu četl Mediator Dei Pia XII. (kterou mimochodem ve svém článku vůbec necituji).

Profesor Grillo se odvolává na svobodu teologa, aby mohl kritizovat mou „povrchnost analýzy i úsudku“ a „přivést na světlo všechny mezery“.

Závěr jeho postu potvrzuje ještě drastičtěji tento nárok. Profesor píše: „Prefekt, který chce opravdu sloužit autentické aktualizaci II. vatikánského koncilu, by nikdy nenapsal ani řádek z toho, co se tam s vaším připojeným podpisem objevilo. Jedná se o závažnou skutečnost. A o té teolog, který chce sloužit církvi, nemůže nikdy a v žádném případě mlčet.“

K tomu chci říci, že nepochybuji o upřímnosti pocitů prof. Grilla, že chce sloužit církvi. Nepopírám ani, že mezi úkoly teologie principiálně patří kritika parciálních představ (a které nejsou parciální?) s úmyslem napomoci lepšímu chápání a představení zjevené pravdy. Ohrazuji se ale proti způsobu, jímž se tak stalo.

Horatius učí: est modus in rebus. A sv. Petr k tomu přidává své slovy, která se zvláště dobře vztahují na službu teologů, když praví: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování.“ (1Petr 3,15–16)

Profesor Grillo má přirozeně svobodu mě kritizovat, domnívá-li se, že se já – jako soukromý autor – mýlím. Musí ale změnit styl svého kritizování, jeho kritika musí být konstruktivní, ba dokonce přínosná, je-li to možné. Kromě toho, kritizuje-li, musí vynaložit úsilí, aby pochopil, jaké znaménko textu přiřadit, neboli kritizovat skutečný omyl, existuje-li, a nevytvářet diskurz, který neproběhl, a pak se střemhlav vrhat proti výtvoru, jehož autorství ovšem připisuje svému obviněnému.

Závěrečné slovo k tomuto mému zásahu. V Itálii se říká: „Do třetice všeho dobrého.“ Protože mi již prof. Grillo věnoval dva posty, zřejmě mohu očekávat další. Možná musím očekávat post pokaždé, když otevřu ústa nebo něco napíšu. Chci říci jasně, že jakkoli se mi mohou takové příspěvky nelíbit, tento druh počínání mě nezastraší.

Nadále budu uvažovat a hovořit či psát o posvátné liturgii tak, jak mi rozum a svědomí dají poznat, co je pravé a hodné zprostředkování dalším. Nadále budu poslušen Svatému otci, jak jsem vždy činil. A papež František, jak jsem se již vyjádřil jinde, mi tím, že mě jmenoval prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti, svěřil úkol pokračovat v aktualizaci koncilu a sledovat přitom cestu otevřenou papežem Benediktem XVI. To hodlám s pomocí Boží, oficiálů a konzultorů kongregace a liturgistů, kteří chtějí něčím pozitivním přispět, nadále dělat.

Sepsáním tohoto textu se nechci hájit, i když jsem byl napaden. Chtěl jsem ale hájit právo mít správný pohled, věrný církevnímu magisteriu, byť může být odlišný od pohledu jednoho či více liturgistů.

Nechci hájit a „najít pravidla“, jak tvrdí prof. Grillo, „pro ty, kteří nechtějí hrát podle II. vatikánského koncilu“. Chci ale říci, že není vůbec jisté, že to, co profesor nazývá „II. vatikánským koncilem“, odpovídá skutečně tomu, co koncil vyučoval.

Mnoho lidí v církvi sdílí liturgický pohled, který jsem jen stručně nastínil ve svém článku v Osservatore Romano. Není pravda, že jich je jen pár, jak často slyšíme! Jsem přesvědčen, že musím nadále přispívat ke garantování svobody vyjadřování své i těchto osob. Diskuze je dobrá věc.

Aby mohla existovat diskuze, je třeba mít schopnost s klidem se konfrontovat s myšlenkami, které jsou jiné než moje. Budu vždy otevřený k naslouchání a nevzrušené debatě se všemi. Je ale nezbytné hájit svobodu číst koncil jako nový fenomén a současně plně zasazený do kontinuity jediného subjektu církve.

Je třeba garantovat svobodu myslet a vyjadřovat se v tomto smyslu a pochopitelně umět uvádět argumenty na podporu toho, co se říká (argumentovat a útočit není totéž). Dnes se stalo povinností hájit tuto svobodu myšlení a slova před tím, kdo ji chce popírat, a tvrdit přitom, že jediná adekvátní četba II. vatikánského koncilu je ta, kterou navrhuje on sám.

Salve – LITURGIE A LITURGIKA 1/2016
Autor: Salve.op.cz

Právě kvůli tomu, abych přispěl ke garanci možnosti být, myslet a mluvit dnes jako mužové a ženy církve II. vatikánského koncilu, která je toutéž církví, kterou Pán vždy chtěl, jsem se rozhodl napsat a psát i nadále. Děkuji těm, kdo budou chtít tuto mou odpověď číst, a oznamuji, že od nynějška už odpovídat nebudu, byť by měla pokračovat nepatřičná kritika na mou adresu. Bude stačit tento text a to, že budu v budoucnu publikovat v pozitivním duchu své návrhy.

Andrea Grillo: Amicus Praefectus, sed magis amica Veritas. Odpověď kardinála Saraha a má odpověď[7]

Odpověď kardinála Saraha a nezbytná obrana „skutečného“ II. vatikánského koncilu – to je předmět této mé krátké odpovědi. Rád bych utřídil své myšlenky, abych mohl s co největším poklidem, jakého jsem jen schopen, reagovat na slova kardinála Saraha. Budu rychle postupovat tímto způsobem: (1) osvětlím jeho jednostranný popis mých dvou příspěvků, (2) ospravedlním „rozhořčený“ tón, s nímž jsem ho psal, (3) základní otázky, které jsou ve hře, a (4) bezvýslednost, s níž se kardinál dosud vyhýbal argumentaci ohledně otázek, které jsem položil.

1. Zcela jednostranný popis

Jako první zajímavý fakt vyvstává následující: stejným způsobem, jakým kardinál Sarah popisuje a představuje SC, představuje a prezentuje mutatis mutandis i dva posty na mém blogu, přičemž svědomitě zamlžuje důvod jak tónu, tak samého příspěvku. Schová-li se motiv sepsání obou mých textů – neboli teorie „svobody užívání starého či nového ritu na základě osobního postoje“ a negace „aktivní účasti“ jako základní logiky ospravedlňující liturgickou reformu –, nikomu se nedovoluje pochopit, o co se zde hraje. Zdá se, že všechno se odehrává na osobní rovině. Jestliže se nerekonstruuje fakt – totiž dvojí text prefekta Kongregace pro bohoslužbu, který pojímá liturgickou reformu jednostranně a nesprávně –, nepochopí se ani, proč jsem musel pozvednout hlas a upozornit církevní veřejné mínění na tento dvojí omyl. Prefekt explicitně zastával pomýlenou teorii, z níž pocházejí devastující důsledky pro život společenství a těch, kdo do nich patří. Můj postoj k prefektovi neobsahuje nic osobního. Naopak, právě proto, že jej respektuji jako osobu a jako služebníka, cítím potřebu ukázat mu s veškerou nutnou jasností – a aniž bych přitom užil známé klerikální „dvojakosti“ –, kde se nachází omyl v hodnocení i soudu, který mění rekonstrukci dějin a diagnózu současnosti.

2. „Rozhořčený“ tón a kuriální monotónnost

Právě sem se řadí druhý aspekt jeho odpovědi: zdá se, že kardinál byl velmi zaražen neobvyklou parrésií, s níž jsem se vyjádřil. Evidentně se zdá, že si přivykl na kuriální svět, kde se mluví – o všem a o všech – mnohem tíživějším způsobem, než jsem učinil já, ale pouze a jedině za zády, ve skrytu a šeptem. Kolikrát jsem musel já sám konstatovat, že o nejožehavějších liturgických tématech, o nichž píšu už léta s veškerou upřímností, jíž jsem schopen, pronášejí kolegové, monsignoři, biskupové a kněží slova mnohem horší než já, ale vždy a jen „ve skrytu“ a potichoučku, a přitom se opatrně rozhlíželi kolem jako lovná zvěř. Rád bych panu kardinálovi připomněl to, co řekl při jedné nedávné příležitosti papež František: „Řekneš-li sprosté slovo na adresu mé matky, musíš čekat ránu pěstí.“ Pro liturgistu, který věří v to, co studuje a učí, není snesitelné slyšet o liturgické reformě a aktivní účasti způsobem, jakým o nich hovořil pan kardinál. V těchto případech je „rozhořčený tón“ úměrný vášni, s níž se chce respektovat jak církevní postupy, tak projekt obnovy tradice. To, že „staré a nové vyjde nastejno“, nebo že „aktivní účast se má redukovat na pouhou vnitřní pasivitu“, lze snést, řekne-li to v obecném smyslu člověk z ulice, ale nikoli prefekt kongregace. Pane kardinále, věřte mi, že i v tomto případě se jedná pouze o službu, kterou vykonáváte, co vzbudilo tuto mou nevyhnutelnou a ospravedlnitelnou reakci. Divíte se, že jsem mluvil o „koncilním analfabetismu“? Jak ale právě vy můžete popsat celé stránky o SC, aniž byste zmínil to, co je v dokumentu ústřední? Hovoříte-li o něm ve třinácti citacích, které nemají nic „specifického“ s novostí onoho textu? Tvrdíte, že to, co píšete, napsali už „mnozí“ před vámi. Ale jaké jsou vaše zdroje? Alcuin Reid? Nicola Bux? Vittorio Messori? To mají být auctoritates, o něž se opírá prefekt kongregace? Nikdy jste nečetl Vagagginiho, Marsiliho, Parsche, Mazzu, Bradshawa, Angenendta, Klöckenera, kteří rekonstruují dějiny liturgického hnutí a liturgické reformy docela jinak? Proč musíte důvěřovat sekundárním autoritám, které nemají žádnou akademickou či pastorační autoritu, a proč neberete vážně skutečné autority? V tomto bodě se mi nedostalo žádného objasnění, ale Vaše odpověď mě naopak přivádí k větším starostem.

3. Dvě velké otázky, které jsou ve hře

Ve svých dvou příspěvcích jsem se zaměřil pouze na dvě zcela ústřední otázky, které jsem podle vašich slov položil zkresleně, což může mít zcela „anarchické“ následky. Proto jsem zpochybnil nikoli váš úmysl, ale „usmiřující“ účinek vašich slov. Podle mého názoru – a ujišťuji vás, že se jedná o mínění všech pozornějších pozorovatelů katolického liturgického života – jsou tato tvrzení objektivně nebezpečná. Znovu je stručně shrnu následovně:

Hledat „liturgický mír“ zvětšováním protikladnosti mezi starým a novým obřadem

Roku 2007 jsme vstoupili do otevřeného „tunelu“ kvůli jednomu z nejvíce nešťastných činů pontifikátu Benedikta XVI., který zavedl velice nebezpečný paralelismus mezi protikladnými formami téhož římského ritu. Jedná se o projekt, který se zrodil jako „mírový projekt“, ale z něhož se ihned stal „institucionální dynamit“. Může dávat smysl pouze v uzavřených, klerikálních prostředích. Ale i v nich – např. v semináři či v řeholní komunitě – má za následek rozdělení ve formaci, spiritualitě, pastoračním zaměření, ekleziologii budoucích kněží. Nehovoříme ani o tom, kolik hlasu popřává reakcionářským zastáncům, kteří chtějí založit „skupinu starého ritu“ ve farnosti o dům dál… Pokud si někdo není vědom těchto dynamik, zároveň zvrácených i garantovaných seshora, je dobře, když mu to teolog řekne otevřeně a bez hlazení po srsti.

Nedůvěra v „celebrující shromáždění“ a zrada celého plánu reformy SC?

Nezbytnou premisou první „možnosti“ je nepochopení jádra SC a liturgické reformy. Víte dobře, že existovali někteří „teologové“ (nebo lépe novináři a kněží, kteří se za teology vydávají), kteří si dovolili tvrdit – a dostalo se jim sluchu i v prostorách vaší kongregace –, že SC nechtělo reformovat „mši“, ale jen „sváteční mši s účastí lidu“. Zdá se, že i vy dopřáváte sluchu těmto pokrouceným a neudržitelným lekturám nedávné tradice, a přitom nedbáte na ústřední hodnotu církve, která znovuobjevuje ritus et preces jako jazyk společný všem pokřtěným. Na druhou stranu jsem před několika lety slyšel na vlastní uši jednoho vašeho předchůdce říci, že „laiky je třeba držet daleko od oltáře“. S tímto přístupem nelze SC pochopit a nelze náležitě číst tradici, kterou tento dokument fakticky uvedl do života. Dokument, který nám ještě pomáhá pochopit, že je třeba především „obnovit zvyklosti“ dříve než „bojovat proti nešvarům“. K tomu jsem však ve vašich textech nenalezl jasné vyjádření.

4. Kardinálova vyhýbavost

Věřte mi, pane kardinále, že jsem vaši odpověď přečetl s chutí. Ačkoli jsem s ní nesouhlasil v ničem, věděl jsem, že se toto vaše gesto vyznačuje základní důvěrou, že konfrontace je lepší než soběstačnost. Ale vedle toho bych vám měl také přiznat, že jsem byl velmi zklamán z toho, že poté, co jste reagoval, což je přirozené, na mou kritiku, ani nejmenší pozornost jste nevěnoval odpovědi na otázky, které jsem položil. Říkáte, že mnozí mají stejný názor jako vy: to ale není odpověď, leda kvantitativní, a k takové mám své pochybnosti – podle mě tvoří tito „mnozí“ velmi malý a marginální počet – a takovou odpověď odmítám především proto, že k ní není důvod. Autentická interpretace SC nenáleží těm, kdo se ji snaží zploštit na Mediator Dei, jak se to povedlo i vám ve vašich příspěvcích. A je zajímavé, že vy sám uvažujete pozitivisticky a namítáte, že MD ani jednou necitujete. MD jste ani citovat nemusel, protože citujete pouze ty pasáže SC, které lze číst již v MD! To je jako kdybychom četli evangelium tak, že bychom vypíchli pouze všechny citace Starého zákona. Jak chcete zachytit novost, když ji nikdy přímo necitujete? A děláte ještě jednu nebezpečnější operaci. Necitujete prvky skutečné novosti a čtenáři podsouváte pochybnost, že skutečné novinky „nejsou legitimní“, protože jak byste mohl jinak tvrdit, že „liturgický mír“ se může zrodit pouze tak, že učiníte reformu zcela irelevantní a „celebrující shromáždění“ musí být jen koncept, který je potřeba používat opatrně? Možná věříte, že rozdíl mezi milostí a zákonem může být rozdíl nebezpečný? Že velká křesťanská novinka, díky níž se „celebrující shromáždění“ jako „tělo Kristovo“ stává součástí samotného slaveného tajemství, může být považována za nebezpečnou myšlenku? Že toto není teologie, ale sociologie nebo zapomínání na Boží primát?

Závěrem

Závěrem bych rád zopakoval, že jsem s vaší odpovědí spokojen. To je dobrý signál, až na obsah. I koncil je uváděn do života ani ne tak pro obsah, ale pro styl. A chci dodat poslední věc. Přejete si, abych v budoucnu psal jinak, konstruktivněji a podnětněji. Je nutné pochopit, co je třeba tímto legitimním očekáváním chápat. Chcete-li, abych přijal spletitý a lakonický styl klerikálních dokumentů, jaké váš úřad dokázal vyprodukovat v posledních letech, myslím, že vás nesmírně zklamu. Funkci teologa chápu jako „uctivou kritiku“ a „kritický respekt“. V tomto případě mám před sebou dokumenty a články, které „špatně chápou pravdu dějin posledních sta let“ a jež ohrožují další dobrý průběh na cestě reformy liturgie a církve, započatý před sto lety. Proto mám povinnost reagovat jemně a přitom tvrdě. Mou reakci způsobil zavádějící obsah vašich spisů. Říkám vám pravdu, kterou je těžké poslouchat, ale je to pravda velice cenná. Stal jsem se teologem, abych vykonával tento úkol, a kdybych to nedělal, byť to občas může připadat neuctivé či nevděčné, nemohl bych dostát svému svědomí. Nedělám teologa proto, abych skládal komplimenty těm, kdo jsou právě u moci, ale abych chránil velice vzácný smysl tradice. Touto svou prací realizuji vůči vám určitou formu přátelství, uctivou k rozmanitosti funkcí v církvi, ale zároveň kritickou vůči každé formě sklerózy či nespravedlnosti, především přichází-li seshora. Právě proto, řekl bych téměř z profesionální povinnosti, se snažím bránit starobylé pořekadlo: amicus Praefectus, sed magis amica Veritas.

Z italských originálů přeložil David Vopřada.

Článek je převzatý se svolením redakce z nového čísla (1/2016) teologické revue Salve, které se věnuje tématu LITURGIE A LITURGIKA.

Robert Sarah (* 1945) je guinejský kněz, roku 1979 vysvěcen na biskupa, kardinálem od roku 2010. V roce 2014 byl jmenován prefektem Kongregace pro bohoslužbu a svátosti.

Prof. Andrea Grillo (* 1961) vystudoval právo, teologii a filozofii. Nyní působí jako profesor teologie na Papežské teologické fakultě sv. Anselma v Římě a na řadě dalších institutů. V roce 2012 se stal členem vědecké rady časopisu Studium a La Maison-Dieu.

[1] L’Osservatore Romano, 12. 6. 2015, s. 6.

[2] Thomas Merton: Znamení Jonášovo. Praha, Zvon 1995, s. 298. V původním znění autor slova o afrických liturgiích vydává za Mertonův citát (pozn. překl.).

[3] Robert Sarah: Dieu ou rien. Paris, Fayard 2015, s. 178.

[4] Publikováno na blogz Come se non 16. 6. 2015, dostupné na: http://www.cittadellaeditrice.com/munera/lanalfabetismo-conciliare-del-cardinal-sarah-quattro-domande-di-un-teologo-ad-un-prefetto/

[5] http://www.cittadellaeditrice.com/munera/signor-cardinale-che-bisogno-ha-di-sfigurare-il-vaticano-ii-il-prefetto-sarah-e-la-pace-liturgica/

[6] Publikováno na blogu Liturgia Opus Trinitatis, 5. 7. 2015, dostupné na: http://liturgia-opus-trinitatis.over-blog.it/2015/07/il-tanto-bene-del-concilio-vaticano-ii.html

[7] Publikováno na blogu Come se non, 8. 7. 2015, dostupné na: http://www.cittadellaeditrice.com/munera/amicus-praefectus-sed-magis-amica-veritas-la-risposta-del-card-sarah-e-la-mia-replica/