Seznamka
Katolický kněz a teolog Bernard Häring
Autor: wikipedia.org
Teze: teologie! Antiteze: slabá duchovní hygiena a kultura. O co tu jde? V přestřelkách posledních měsíců, které se týkají českého církevního vztahu k islámu, k lidem homosexuální orientace a k politické moci se zdá, jako by proti sobě stály dva neprostupné teologické světy.
Jeden z nich si bere za svědka teologickou tradici a snaží se skrze ni dokázat, že přísně rezervovaný vztah k islámu, LGBT komunitě, a naopak vstřícný poměr k establishmentu má své ospravedlnitelné teologické motivy. Druhý svět, který se teologie nevzdává – spíš naopak – se kloní k přesvědčení, že negativní výroky o našich bratřích a sestrách, božích dětech, nemají s teologií nic společného. Teologických nebo filosofických argumentů nalezneme v prvně jmenovaném světě pomálu a často vůbec žádné. Střílí se od boku, zobecňuje se na samou mez snesitelnosti a za rukojmí se berou lidé, kteří by místo ostrakizace potřebovali jediné – ani soucit, ani ohledy, ale rovné jednání a podporu církve, ve které od počátku nejsou žádní první a žádní poslední. Jen služebníci evangelia, lásky a naděje.
Domnívám se, že s hrubými a leckdy až neurvalými výroky nemá a nemůže mít teologie co do činění. Je v tom nevinně. Ostatně současné teologické proudy kulturního, civilizovaného světa ukazují, že důrazy post-komunistických zemí, teologické, církevní i občanské, jsou někdy zcela jiné než v zemích na západ od nás. Jeden příklad za všechny. Oxford Centre for Animal Ethics, reprezentované doyenem oboru, dr. Andrew Linzeyem, zaujímá ve světě křesťanské etiky zásadní místo a má velký vliv. Program centra inspiruje podobná pracoviště a církevní instituce po celé planetě. U nás, ať se podíváte, kam se podíváte, najdete až na výjimky etiku stvoření a péče o zemi krčící se jako malé kotě kdesi v koutě. Nikdo ho nedbá. Ať se stará samo o sebe. Člověk je na prvním místě, tedy – ten správný člověk, jenž se příliš neptá, „správně“ věří a je kujný. Ostatní jsou prostě – druzí, jiní. K čemu nějaká péče o mimo-lidský svět? Z toho se přece nenajíš...
Podobně je na tom i vztah ke světovým náboženstvím. Podniknete-li i jen drobnou rešerši prací v knihovnách světových univerzit, zjistíte, že fundovaný a v nejširším smyslu ekumenický zájem o religionistiku a dějiny náboženství je úzce spjat s živou teologickou a církevní praxí. A u nás? Místo aktivního přístupu ostentativní nezájem. Místo reflexe vážných teologických textů na dané téma citáty z doby před Prvním vatikánským koncilem nebo tlumočení zpráv z obskurních webů, floskulí a anathemat různých pseudo-křesťanských společenství. Místo dialogu monolog. Místo setkávání před Bohem rovných mediální přestřelky a chladná vyjádření. Tak trochu jako v Rusku. Tak trochu jako z jiné planety.
Pokud si někdo z křesťanů této země zoufá, že si v církvi připadá jako cizinec, měl by vědět, že není sám. Řečeno slovy z filmu Dobří holubi se vracejí: „Pane faráři, vyprávějte nám o Jóbovi... Mám rád, když je na tom ještě někdo hůř než já.“ Tím, kdo za své teologické názory a uměřenou kritiku draze zaplatil, ačkoli patřil mezi nejlepší morální teology své doby, byl profesor, katolický kněz a redemptorista Bernhard Häring (1912‒1998). Není v možnostech této glosy představit Häringovo dílo a osud; tak jen pár poznámek. Čtenář si na německého teologa vzpomene zvlášt v souvislosti s jeho precizovanou a z pastorační praxe odvozenou kritikou některých bodů encykliky Pavla VI. Humanae vitae o manželské lásce a odpovědném rodičovství. Ústředním bodem nejen Häringova nesouhlasu byl přístup k ochraně před početím a totalizující pojetí sexuálního styku manželů, který nikdy a v žádném ohledu nesmí vylučovat možnost početí. Německý teolog se rovněž vyjadřoval k nutnosti absolutního respektování této papežské práce a k tehdejší vlně odchodů lidí z církve. Pokud se tomuto učení člověk nemohl či nechtěl podrobit, bylo mu autoritami, dokonce i ve sdělovacích prostředcích, doporučeno církev opustit; a mnoho věřících to udělalo. Zásadní roli tu hrála otázka lidského svědomí. Häringovi jeho postoj, třebaže velmi smírný, zlomil vaz a započal jeho martyrium vrcholící v jeho těžké nemoci.
Autor se rozhodně nevyčerpával jen v otázkách sexuální etiky. Mimořádnou míru energie vložil do přípravných prací pastorální konstituce Gaudium et Spes, kterou bychom mohli nazývat konstitucí häringovskou. Valéry Häringova myšlení jsou v ní zřetelné a naopak, patrné jsou ty pasáže, které vzešly z diskuze s ostatními účastníky přípravného koncilního jednání. Stopy Häringova duchovního ukotvení nalezneme i v Lumen gentium, Optatam totius, v Dignitatis humanae a v mnoha jiných tématech a publikacích. Autorovy zpřístupněné texty a korespondence ukazují na existenci jakéhosi Kafkova „Er“, kohosi z přítmí, kdo věnoval značné úsilí k oslabování jeho vlivu, a to i tehdy, kdy byl v terminální fázi rakoviny hrtanu a doslova prosil o smilování a ohledy. Neuspěl. To, co on nazýval a co svým životem žil jako vzájemnou rozpravu, dialog a to, čemu Řekové říkali diploos (zdvojení benefitu z diskuse), nazývala část jeho oponentů kritikou nad poměry, otevřenou vzpourou či odmítnutím poslušnosti, v níž má člověk poslouchat na rozkaz, ba i jen na letmo pozdvihnuté obočí. Häring byl nešťastný. Dopisy, které si vyměňoval s přáteli i těmi, kteří ho žádali o radu, pomoc nebo mu vyjadřovali sympatie, jsou dokladem bolesti, kterou prožíval. Mantinely toho, co se smí a musí, a co nesmí a může, ho svazovaly. Häring, připomínám, nebyl bezejmenným teologem, nýbrž známou osobností, které naslouchali i křesťané protestantských denominací a mnozí lidé mimo církev. Mám za to, že by i dnes vnášel zajímavé etické podněty do otázek, mezi které patří rovněž křesťanský vztah k jiným náboženstvím, politice a sexuální orientaci.
Následující výběr jeho myšlenek souvisí s Häringovou potřebou dialogu a přátelského rozhovoru. Domnívám se, že je nemožné, aby pod rozkazy a zákazy vyrostlo pro člověka i církev cokoli dobrého. Myslím si, že aktuální útoky proti našim bratřím a sestrám z jinověří a proti lidem, kteří jsou ve fázi hledání a na cestě ke své duchovní i sexuální identitě, nemohou z české církve – tam, kde k takovým atakům dochází – učinit příjemné, občerstvující místo k životu. Čtu o zoufalých lidech křesťanské víry, kteří vystupují z české katolické církve. Je to věc, kterou bych si před pár lety ani nepředstavil. Je mi do breku.
Vybírám ze třech knih, které vyšly v českém překladu a které si čtenář může snadno vypůjčit v knihovně. Jde to i jinak. Cesty k novým vztahům v církvi (Vyšehrad 1994), V bezpečí a svoboden (Barrister & Principal 2009) a Láska je víc než přikázání (Ústřední církevní nakladatelství 1971). Texty jsem vybíral tak, aby netrčely ve vzduchoprázdnu a nepostrádaly kontext. Jen stěží by jim mohl někdo podsouvat ideologické zaujetí a hledat v nich dvojsmysly nebo dokonce zlou vůli.
Citáty:
1. Odvolávat se prostě na Ducha svatého, přislíbeného učitelskému úřadu, je při setrvalém odmítání dialogu a nedostatečné ochotě se učit vrcholně nebezpečná opovážlivost. (Jde to i jinak)
2. V pozadí problému stojí fakt, že tak dlouho trvající dezolátní stav katolické morální teologie „římského typu“ dalekosáhle odpovídal tomu, jak Vatikán chápal církev... Podílela se na tom obrovská dědičná zátěž, kterou církvi přivodila zapletenost nejvyššího vedení církve se sakralizací nároku na církevní stát a s tím související zapojení do světské mocenské politiky, jak se zvlášť zřetelně ukázalo ve „svaté alianci“ mezi papežstvím a zpátečnickými císařstvími po Vídeňském kongresu. (Jde to i jinak)
3. Právě tuto snahu náboženských specialistů imponovat Ježíš radikálně demaskoval: slavnostní oděvy, modlitební řemínky, vystavování náboženství na odiv, modlitby před očima veřejnosti, dokonce snaha imponovat před boží tváří modlitbami jako „děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé...“ (Lk 18,11). (Jde to i jinak)
4. To je nejnestydatější pokušení, strašné dílo zaslepenosti zlem, zapletenost do zkázy. Sahat po božím jménu, po náboženských představách a pozicích, aby se tak získala moc nad jinými. (Jde to i jinak). [Poznámka: První větě předchází biblický citát z Mt 4,8–9.]
5. Pokud lidem vytrvale vtloukáme nepodstatné a dokonce nedokázané nauky a zákazy, takže opomíjíme sám střed víry a pravdivé svědectví o něm, nejspíše neposilujeme víru našich bratří a sester, ani jejich radost z víry. To platí pro všechny, a zvlášť naléhavě pro nositele Petrova úřadu a všechny jeho spolupracovníky. (Jde to i jinak)
6. Chtěl jsem se učit, jak jsou na tom různé africké a asijské národy a kmeny s přijímáním radostného poselství evangelia do srdce, jeho začleňováním do svých kultur a životů. Nemáme právo oktrojovat Afričanům, Asiatům atd. evangelium v evropském pojmovém aparátu a způsobu myšlení. (V bezpečí a svoboden)
7. Avšak činnost, která byla pro mě a můj životní úkol asi nejdůležitější, to byly takzvané misie mezi běženci... Tady jsem víc než zřetelně poznal, že zvěstování musí předcházet láskyplné naslouchání adresátům. (V bezpečí a svoboden)
8. Tady docházelo k vzácné zkušenosti s církví, že totiž mí rodiče měli vřelé srdce pro chudé. Jak jsem se jednou ráno divil, že k snídani nebyl chléb, ale jen brambory; a maminka stručně sdělila: „Pošťák je nemocný a jeho spousta dětí hladoví. Jste ochotni vzdát se pro ně na pár týdnů chleba k snídani?“ (V bezpečí a svoboden)
9. Po všechny ty roky jsem od svých studentů a studentek přijímal nevýslovně mnoho lásky, i to je pro mě zkušenost s církví. A mohu se s vděčnou hrdostí ohlížet zpět na opravdu velikou řadu někdejších posluchačů a posluchaček: „My jsme církev.“ (V bezpečí a svoboden)
10. To, co se během koncilu projevilo, nebylo jen „pár záchvatů odvahy“. Mnohem spíše jsme – někdy více, někdy méně – zažívali církev, která se odvažuje takříkajíc na otevřené moře, církev, která odkrývá nové horizonty a vydává se na cestu v důvěře v Boha. Zažívali jsme církev, která se z „církve latinské“ nechává přetvářet v „sůl země“, nechává se obnovovat, objevuje nové dimenze své katolicity, církev, která se odvážně připravuje na své ekumenické poslání. (V bezpečí a svoboden)
11. Křesťan je klidný, poněvadž ví, že nakonec ve všem přece vítězí láska. (Láska je víc...)
12. „Diplomatický“ poměr k pravdě činí svědectví nevěrohodným a bezcenným. Čestnost a hodnověrnost ve všech životních situacích a životních oblastech jsou nezbytným předpokladem pro splnění poslání – být svědky pravdy. (Láska je víc...)
13. Koncilu bylo jasné, že teologie nemůže vykonávat ani svou službu v bádání a zvěstování pravdy víry, ani také nemůže zůstat spojena s bezprostředním životem, jestliže se teologům k tomu neponechá potřebná svoboda. (Láska je víc...)
14. Podmínky pro „spravedlivou válku“ byly mnohými teology tak důvtipně vymyšleny a sestaveny, že svědomitému křesťanu, který těmto teologům důvěřoval, zašla chuť konat dobrovolnou službu ve válce. Mocným světa měla být zkažena chuť na válčení při podmínkách pro spravedlivou válku: to byla namnoze nejlepší dějinná metoda, jak války co možno nejvíc omezit... Konečně byla i církevní knížata často ochotna žehnat zbraním a armádám své strany a proklínat zbraně a armády druhého tábora. (Láska je víc...)
15. Boží autorita je původní láska... Bůh nechce mít otroky; chce svobodné syny a dcery. Riziko svobodného, zaviněného Ne je v Božím plánu lepší než odsouzení tvora k slepé a nesvobodné poslušnosti. (Láska je víc...)
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
