Seznamka
Evangelický teolog, filozof, biblista-novozákoník, historik, vysokoškolský pedagog Prof. ThDr. Petr Pokorný, DrSc., dr. h. c. mult.
Autor: Wikipedia.org / Benjamin Skála / Creative commons
Naše situace
Když jsem se narodil, patřila k nějaké církvi naprostá většina Čechů. Dnes je to přes deset procent. Nejde o to, že by lidé vědomě vystoupili. Většina křesťanů v složité době neuměla předat svou víru další generaci nebo ji neuměla uchovat po přechodu z venkova do města. Těžko jim to vyčítat, protože vědomě vyjádřit svou víru dřív křesťané nepotřebovali. K tomu, aby někdo byl křesťanem, stačilo, že neměl pádný důvod z církve vystoupit. Dnes je to jinak. Člověk musí mít velmi vážný důvod, aby se stal křesťanem nebo aby jím zůstal a křesťansky vychovával své děti. To je viditelný projev proměny a s ní spojené krize. Proč k tomu došlo?
Příčina
Dnešní krize je součástí velkého zlomu, který se v Evropě ohlašoval již s příchodem reformace a zřetelně se projevil v druhé polovině minulého století. Na celém světě postupně končí projekt začlenění církve do struktury říše nebo vlády vůbec, který začal Konstantinem Velikým ve 4. století. Křesťané tehdy pochopitelně chtěli využít příležitost a ovlivnit dějiny i prostřednictvím struktur moci. Do velké míry se jim to podařilo: nemocnice, školství, univerzity, intenzivní zemědělství, vědecké zkoumání přírody (k němuž židé a křesťané otevřeli cestu tím, že přírodní jevy přestali uctívat jako božstva), vyhlášení rovnosti všech lidí před Božím soudem (pozdější předpoklad demokracie) – to všechno vnesla církev do evropských a později amerických dějin a poznamenala tím v dobrém naši kulturu.
Už ve středověku se ale ukázalo, jak nebezpečné je spojení víry a moci už proto, že prakticky nebylo možné nebýt křesťanem. Tento fakt, spojený s tím, že církev většinou stála na straně mocných, oslabil vnitřní přesvědčivost toho, co mohla přinést světu. Zřetelné svědectví víry bylo znevažováno tím, že v Božím jménu byly vedeny i ryze mocenské spory i války. To je těžké dědictví, za kterým nemůžeme udělat tlustou čáru. Některým lidem to zastřelo i všechno dobré, co křesťané vnesli do dějin.
Velká, pravdivá a podmanivá hnutí vždycky svádějí ke zneužití a nelze je hodnotit podle všeho, co se v jejich jménu dělo. Musíme se proto pokaždé ptát, jestli takové zneužití dovedou překonat ze svých vlastních předpokladů, tedy zda jde opravdu jen o zneužití. V tomto případě vidíme, že církev bez násilí se stává skutečnou církví (viz Ježíšovo Kázání na hoře), kdežto nacismus bez rasové a stalinismus bez třídní nenávistí by ztratily svou totožnost. Církev je „svatá“ ne proto, že by nechybovala, ale je svatá proto, že se nemůže vzdát Bible a tradic, které ukazují k tomu, z čeho vznikla. To je předpoklad jejích reforem.
Zřetelná kritika konstantinského uspořádání se ozývala už od dob české reformace, ale jeho prvky se setrvačností držely až do 19. století. Teď je už jasné, že problém nelze řešit tím, že budeme hledět zmírňovat dopad probíhajících změn, ale že musíme mít nový model působení církve ve společnosti.
Nový začátek
Nejprve je potřeba, abychom si uvědomili a uměli vyjádřit, co z nás dělá křesťany. Vedle důrazu na to, ŽE Ježíš je klíčovou postavou lidské naděje a že mu máme věřit, bude potřebí připomenout, CO Ježíš dělal a učí, co nám říká celý jeho příběh, v čem ho máme následovat. Je zajímavé, že právě Ježíšovo Kázání na hoře, přestože je i mnoho křesťanů pokládalo za idealistickou vizi, poznamenalo dějiny: Překonání apartheidu a přetvoření Indie i Jižní Afriky ve stabilní demokratické země (M. L. King, N. Mandela). Stejně jako překonání kolonialismu v Indii (M. Gándhí) – události světového dosahu – byly dosaženy nenásilně a inspirovány Kázáním na hoře, a to Gándhí sám nebyl křesťan! Evangelium tu přesáhlo hranice církve. Dědictví křesťanské kultury se také stalo součástí Listiny základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku všech zemí EU. Podle ní mají ženy, mladiství a osoby zdravotně postižené právo na zvýšenou ochranu, občané v hmotné nouzi mají právo na podporu od státu, občanům tvořícím náboženské nebo etnické menšiny se zaručuje všestranný rozvoj a cizinec může být vyhoštěn jen v případech vymezených zákonem. Inspirace je jasná. Vzpomeňme, jak se Ježíš podle evangelií zastával chudých, nemocných, žen, dětí nebo Samařanů. Je překvapivé, jak právě v sekulární době se to, co učil Ježíš, dostalo do ústav mnoha zemí světa. Křesťané si to ještě ani pořádně neuvědomili a není nám ještě zcela jasné, jak to využít. Jedno je ale jisté, Ježíšovo evangelium působí ve světě i mimo církev.
Obnova církve tak začne tam, kde si si jako křesťané začneme uvědomovat toto působení Ježíšovo mimo hranice církve a přiznáme se k němu. Není to celé evangelium. Když říkáme, že Ježíše Bůh vzkřísil, znamená to především, že člověk ani ve smrti není od Boha opuštěn a jeho život se stává součástí nového života a vstupuje do společenství s Bohem. Ale to by nemělo smysl, kdybychom neměli vizi „království Božího“ jako obrazu cílové skutečnosti, která zahrne všechno dobré, co v dějinách vzniklo. To je předpoklad nového začátku a začátek nového modelu postavení a poslání církve.
Konkrétní poslání
To, co bude nejvíc vidět, to co musíme připomenout hned zkraje, bude způsob, jakým zvládneme odluku církve od státu. Ve společnosti se mluví o restitucích, ale to je jen ta méně důležitá část skutečnosti, že církev po půldruhém tisíci let už za třináct let nebude od státu nic dostávat. Prakticky to znamená, že nastupuje krizový scénář a že každý člen církve by měl tři nebo lépe čtyři procenta ze svých příjmů odevzdávat církvi. Jinak jako křesťané dlouhodobě nepřežijeme. Tady nejde jen o peníze, ale o celkový postoj, o osobní odpovědnost za církev a její poslání.
Vypadá to tak, že se vracíme k modelu předkonstantinské církve pozdního starověku. V mnohém to tak je, ale v jednom se naše situace liší. Mezi dneškem a předkonstantinskou dobou leží těch více než tisíc let konstantinské církve. Těch tisíc let nemůžeme vymazat a budoucí forma působení křesťanů s tím bude muset počítat. Budeme lidem, kteří se na to jistě budou ptát, muset pomáhat, aby se orientovali ve své dosud živé minulosti.
Co je to dosud živá minulost? To, co na nás z té minulosti stále působí: obrazy v galeriích a kostelech, sochy svatých, kostely, hudební skladby a zejména knihy od Bible přes Danteho Božskou komedii až k Bonhoefferovým Dopisům z vězení, o pojetí našich dějin od Kosmovy kroniky přes Františka Palackého (Aloise Jiráska) až ke katolické moderně. Aktuální minulost jsou ale také čarodějnické procesy, doklady o vraždění muslimských žen a dětí ještě v 17. století nebo žehnání zbraním ve jménu Ježíše Krista na obou stranách různých front. My svým vlastním svědectvím a životem budeme muset vyložit, co znamenají ta krásná díla, jak jsou inspirována evangeliem, i to, že ty hrozné věci jsou jeho zneužitím, za které se církev stydí a činí pokání. Lidé to od nás budou čekat a my nesmíme mlčet, abychom nepopřeli víru a abychom sami sobě a lidem okolo nás pomohli najít cestu životem a orientovat se v dějinách.
Konkrétní úkoly
Zvláštní jev naší současnosti je, že v české sekularizované společnosti se začíná mluvit o naší křesťanské kultuře.
Víme ale, co je to křesťanská kultura? Předpokládá se, že je to dědictví křesťanského středověku. Samozřejmě ne celé, ale to, co z něj bezprostředně ovlivnilo principy západní demokracie a, jak jsem zmínil, je zahrnuto v ústavním pořádku demokratických zemí. Další dědictví křesťanské civilizace je například zasazení národů do velkého celku – tehdy středověké římské říše, dnes Evropské unie. Tedy schopnost spolužití.
Neříkám, že západní demokracie je jediné uspořádání společnosti, které by křesťan mohl podporovat. Ale dosud je nejlepší a tam, kde se udrželo alespoň padesát let, je už nevykořenitelné. Demokracie s sebou nese model laického státu, tj. připouští, že nemůže rozhodovat o svědomí lidí, a církvi současně otvírá možnost zvěstovat evangelium účinněji než jiné režimy, které se alespoň slovně o církev opírají a tím ji zároveň napovídají, co má lidem říkat.
Ti, kdo mluví o obraně křesťanské civilizace, mají však obvykle na mysli to, že nemáme přijímat muslimské uprchlíky. Jenže přijímání uprchlíků a právo azylu bylo v křesťanském středověku a je i dnes základní povinnosti každé země. Angela Merkelová jako vědomá evangelická křesťanka to vzala vážně. Navíc je přijímání uprchlíků ve svých důsledcích také návod k realistickému řešení otázky našeho přežití. Naše dnešní stárnoucí evropská společnost přežije jen tehdy, když přijme nové lidi. Německo jich vloni přijalo skoro milion a pro udržení svého hospodářského rozvoje jich bude ještě po několik let potřebovat další statisíce ročně. U nás již nedostatek pracovních sil brzdí ekonomický růst. Je skutečně smutné, když někteří politici u nás označují Evropskou unii za neschopnou řešit uprchlickou krizi a sami dělají všechno pro to, aby se jí to nepovedlo. A ono se jí to přitom daří. Většina uprchlíků se úspěšně integruje a církve – zejména německé – na tom mají velký podíl.
Mnozí naši politici tvrdí, že zastávají mínění voličů, ale zapomínají na svůj základní úkol politiků voliče věcně informovat. Tak třeba: Nejde o žádnou imigrační vlnu, který by nás pohltila, devadesát procent uprchlíků zůstává v blízkosti svých ohrožených domovů, například v třímilionovém Libanonu je uprchlíků přes milion. Nebo: Korán nevede k zabíjení jinověrců, i když islám má o něco méně pojistek proti takovému výkladu než křesťanství. Ale v praxi byli v minulosti muslimové ke křesťanům a zejména k židům tolerantnější než křesťané k nim a k židům. Nezastírám nebezpečí tzv. Islámského státu, al Kajdy a dalších teroristických seskupení. Ale ty, kteří před nimi utíkají, za to trestat nemůžeme. Jen s pomocí demokratických muslimů můžeme vzdorovat terorismu.
Opakuji: Pokud bychom chtěli něco vytěžit z protiislámské vlny, uděláme Pánu Bohu další velkou ostudu, která nás zkompromituje před následující generací. Tleskali by nám neofašisté, diktátorské režimy a zklamali bychom mladé a vzdělané sympatizanty, kteří postupně začínají chápat, že křesťané chtějí být stoupenci Ježíše a ne obhájci starých časů. Velká šance, která se nám pomalu otvírá, by byla zmařena. Zradili bychom i dědictví Růžového paloučku, k němuž patří i vděčnost těm, kteří přijímali utečence z pobělohorských Čech a Moravy a nebáli se toho, že to byli kacíři a mluvili cizí řečí.
Modleme se všichni společně za církev ekumenicky zaměřenou, pracujme s papežem Františkem na církvi sociálně citlivé a otevřené i vůči ostatním tak, jako Ježíš byl otevřen i Samařanům a Syřanům – církev, která se upřímně modlí „Přijď království tvé“.
Text převzatý z časopisu Protestant
