Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Jsou chvíle, kdy vám někdo zoufale chybí. Těch důvodů rozumu a srdce může být bezpočet. Rádi byste řekli, jak moc vám ten někdo schází, jenže přetlumočit to do jazyka, jenž by nebyl patetický a příliš zavazující, je těžké. Jste-li básníkem, máte to snad o trochu lehčí, ale vyhráno úplně nemáte. Nesejde příliš na tom, jestli vzpomínáte na někoho blízkého, nebo na toho, s nímž vás pojí nějaká duchovní pouta. Přátelství, úcta a láska nedbají na iluzorní propasti času ani na přísně narýsované hranice mezi tady a tam, tehdy a teď. Vzpomínám na Václava Havla, jenž se narodil 5. října 1936 a který tu čím dál víc chybí.
„A zdá se mi,“ čteme v jedné z pasáží Dálkového výslechu, „že má-li se změnit k lepšímu svět, musí se cosi změnit především v lidském vědomí, v samotném lidství dnešního člověka; člověk se musí nějakým způsobem vzpamatovat.“ Nejsem si jistý, nakolik se dnes čte Havlovo dílo a zda jeho myšlenky a vize ovlivňují i církevní společenství. Přátelé mého duchovního okruhu – křesťané, židé, buddhisté i lidé bez vztahu k tradičním institucím – vyznávají spolu se mnou, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Neshodneme se v diskusích na všem a jsme všelijací, ale jsme zajedno v tom, že je naprosto nutné měnit svět k lepšímu, a v tom světě sebe a v sobě zas křísit to, co má alespoň nějaký smysl. Vzpamatovat se a uvědomit si hodnotu svého bytí, jež má cenu jen vedle druhého a pro druhé, je pro mé přátele podstatné. Věřím jim. Vidím totiž, že jsou v nejlepším smyslu havlovští. Nejsou to ani světci ani proroci, nýbrž lidé, kteří nerezignovali na své uskutečnění a hřivny, které kdysi dostali, rozhodně nezakopali pod zem.
Cením si Havlovy potřeby vnitřní a vnější svobody i uvědomění, že v životě každého člověka na sebe naráží dobré a zlé, malé a velké, světlo a tma. Obdivuji, že se od mladých let rozhodl dát svému životu tvar a že za něj ručil až do krajnosti. Mám rád jeho tichý, empatický projev, jeho zvláštní humor, jeho pauzy, ve kterých hledal to, co se musí říct, i jeho váhání, aby neřekl nic, čím by druhého zranil. Nezajímají mě jeho osobní nárazy a pády, protože vím, že kdyby se někdo díval tímto pohledem na mě, sám bych neobstál. Důležité je pro mě jeho dílo, eseje, hry, projevy, rozhovory, dopisy a to, jak se dokázal chovat k lidem. Havla prezidenta neumím vnímat jinak než skrze to, co napsal a za čím v disentu platil mimo jiné i pronásledováním a vězením.
Nikdy jsem se nedokázal dívat na Václava Havla jako na politika sui generis. Byl v tom nejlepším smyslu tak jiný od svých předchůdců a následovníků. Připadal mi někdy nešťastný a nesvůj. Jenže nejsou žádná kdyby a nejsou žádná ale. Tváří v tvář času a okolnostem, které se nikdy nebudou opakovat, na sebe vzal službu, která ho proměnila. Nemohl už tolik psát a jeho každodenní rytmus se velmi lišil od toho, na co byl zvyklý. Zdá se mi, že tohle omezení by podstoupil jen málokdo z nás. Mám rád Havlovu civilnost a nikdy jsem si, na rozdíl od jiných, nevšiml monarchických gest, která mu byla vytýkána. Naopak, jeho odstup vůči institucím je tím, z čeho by se křesťan tohoto času mohl učit. Nebyl světcem ani člověkem červených koberců, ale spíš, jak napsal Ladislav Hejdánek, uhlíkem, který zažehával ostatní. Vidím ho kráčet nesmělého v krátkých kalhotách a zdá se mi to být krásné. Řekněte mi, lidé křesťanské orientace a představitelé církví, čím je pro vás Václav Havel?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
